Vydala jste knihu Matka na kolejích. Je to cestopis, ale nejen tak ledajaký. V čem je specifický?
Je to cestopis o tom, jak jsem s mými dvěma syny cestovala vlakem po západní Evropě. Jsou to sepsaná naše tři léta. Dlužno říct, že jsem vůbec neplánovala, že něco takového vznikne. Psala jsem naše příběhy na sociální sítě a pak z toho nakonec vznikla kniha.
Kamila Zlatušková a její synové v italských Benátkách během jejich cest Evropou.
Na Facebooku to mělo ohlas. Váš syn, který tu je s námi, toho byl účasten. Martínku, byla maminka v některých momentech úzkostlivá, bála se? Protože železnice s sebou samozřejmě nese svá úskalí.
První cestu byla docela v pohodě, neměla velkou úzkost. Až když jsme se vraceli domů přes Rakousko, byla bouřka a poničily se dráhy, protože na ně spadl strom. Stresovali jsme se, že budeme muset spát na nádraží. Jelikož jsem ale zdědil geny po tatínkovi, ničeho jsem se nebál.
Děly se vám, Kamilo, na cestách dramatické věci?
Jen zřídka. Ale o to víc jsme potom z toho vytěžili dramatický oblouk. Tohle byla situace, kdy v Rakousku zemřelo kvůli bouři asi pět lidí a my jsme těsně před tím závěrem zůstali doslova viset uprostřed Rakouska bez ubytování. Zachránily to sociální sítě a Facebook, kde se zjevila facebooková přítelkyně. Teď už je z ní skutečná fyzická přítelkyně. Ta tehdy zrovna v Rakousku prováděla autobus plný amerických katolických poutníků. Závěr cesty jsme potom tedy dojeli tímto autobusem. Já jsem vyprávěla poutníkům naše příběhy a Martínek tiše zvracel do pytlíku.
Česká televize mě vyhodila, ale jako oběť se necítím, říká Zlatušková |
Kdy ještě jste se na cestách báli?
Martínek: Druhou cestu, co se máma strachovala, byla cesta do Anglie, kdy si chvíli myslela, že někde zapomněla telefon.
Kamila: Když jste na cestě a máte všechny karty, lístky a rezervace v mobilu, je opravdu dost nepříjemné přijít o telefon. Potom jsme už raději vždy vozili jeden rezervní.
V jaký moment jste se opravdu jako máma bála o svoje děti?
Pokud jsem se někdy opravdu bála, bylo to na prázdném trajektu, kdy jsme s kluky jeli před třemi roky z Polska do Švédska. Martínek tam v noci chytil záchvat laryngitidy, což je taková dramatická záležitost. Dítě zničehonic přestane mít průchodné dýchací cesty, ale zvládli jsme to docela dobře. Zrovna na laryngitidu krásně zabírá studený vzduch, mořský vzduch nás tedy zachránil. Byla ve mě opravdu malá dušička. Měli jsme tam pro sebe celou obrovskou místnost s několika obrazovkami, vůbec jsem ale nevěděla, jak bych se na tom skoro prázdném trajektu dovolala pomoci, kdyby se něco dělo.
Když se ohlédneme do minulosti, skončila jste v České televizi pro přílišnou pokrokovost? Jako konkrétní důvod neprodloužení vaší smlouvy bylo tehdy uvedeno „špatná komunikace“.
Já jsem si spíš jen kladla otázku, proč zrovna já mám být považována za tu pokrokovou? Já si myslím, že jsem standard v rámci uvažování, v rámci Skandinávie nebo západní Evropy. Věřím, že i tady psychologické bariéry nebo strach z toho dělat věci trošku jinak pomine. Můj muž říká, že jsem pořád napřed a mám trochu zpomalit. Já teď tedy brzdím tou knížkou.
Když se podíváme dopředu, co nás čeká? Další ročník vašeho úspěšného mezinárodního seriálového festivalu Serial Killer?
Serial Killer bude mít sourozence ze Slovenska. Budeme mít poprvé i slovenskou sekci, jsem na to velmi zvědavá. Situace v české audiovizi je jedna věc, ale situace, která se odehrává na Slovensku i společensky, je věc další. Já jsem velmi zvědavá, jakým způsobem budeme moci témata reflektovat. Už teď vím, že nám vyjde jeden skvělý americký host. Ještě ho nemůžu prozradit, protože to není úplně definitivně potvrzené, ale myslím, že to bude velká krása. Je na co se těšit.
Každý ví, že něco organizovat, je vždy na jednu hlavu moc. Říkáte si kolikrát i vy: „Já snad zítra nevstanu, už nevím, jak dál?“
Když člověk organizuje festival, tak je, jak se říká, jednou nohou v kriminále a druhou nohou v blázinci. Vyhoření, to je jako lusknutím prstu. Já myslím, že zrovna po covidu jsem něco takového prožívala. Poznala jsem to až zpětně, když o tom začali mluvit jiní, jak to probíhá. Musím říct, že právě dlouhé cestování s dětmi může být perfektní prevencí proti vyhoření, únavě z práce nebo únavě ze světa. Vždycky si na to v létě vezmu celý měsíc. Teď v létě například pojedeme na Island.
Tak ať se daří vaší knize Matka na kolejích a ať se vydaří i cesta na Island.
Kamila: Děkujeme. My doufáme, že se nám dneska vydaří cesta do Brna.
Martínek: Já to nepřežiju!
D1, že ano?
Ano. Příště pojedeme vlakem!
