Rozsáhlá amnestie spojená před téměř 30 lety s pádem starého režimu měla dát trestancům šanci na nový začátek. Jenže nejhorší zločinci měli smůlu, za mřížemi zůstali. Mnoho z nich ve slovenském Leopoldově, kde kvůli tomu v březnu 1990 vypukla vzpoura. Na její potlačení musela být nasazena i armáda. Tehdejší dramatické události přibližuje film Amnestie, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin.
„Natáčeli jsme i v reálných celách leopoldovské věznice. Dýchalo to tam takovým zvláštním zlem,“ líčí své pocity Juraj Bača, představitel jedné z hlavních postav v rozhovoru pro týdeník 5plus2. V době, kdy se příběh odehrává, chodil tento slovenský herec sotva do školky. Na natáčení se proto připravoval nejen po fyzické stránce, ale také se musel „našprtat“, co a proč se vlastně odehrávalo.
Co bylo náročnější, fyzická, nebo vědomostní příprava?
Přečetl jsem spoustu knížek – o Havlovi, o revoluci a tak dále. Vždycky jsem měl zájem o historii, takže to pro mě problém nebyl. Nejnáročnější byla asi dieta, kterou jsem musel držet, abych vypadal jako člověk na vězeňské stravě. Nikdy předtím jsem nic takového podstupovat nemusel. Byl to běh na dlouhou trať, nakonec jsem shodil osm kilo. Možná se to nezdá zas až tak moc, ale v mém případě už nebylo z čeho víc hubnout. Měl jsem dost striktní stravovací režim bez cukru s přesně nastavenými porcemi, takže jsem byl permanentně hladový. Od té doby jsem se začal úplně jinak dívat na všechny kulturisty, kteří dennodenně snášejí tohle mučení.
Nemělo to hubnutí i psychologický aspekt? Nervozita a nevrlost pramenící z hladu se v případě, že hrajete postavu vězně, přece může hodit. Do prostředí těžkého žaláře to zapadá.
Přesně to jsem si říkal! Víte, hubnul jsem půl roku a během té doby se mě někteří lidé ptali: Co si tady hraješ na Hollywood? Já jsem si ale odpovídal, že neexistuje výmluva, kvůli které bych to alespoň nezkusil. Samozřejmě pak na čas můj běžný den vypadal asi tak, že v sedm ráno jsem měl budíček, čekal mě trénink karate – protože má postava je bývalý trenér karate. Byly to ukrutné bolesti, když jsme strečovali nohy. Opravdu to někdy stálo slzy. Poté jsem šel na desátou do divadla, kde jsme zkoušeli do dvou a od tří do pěti následoval další, tentokrát silový trénink kvůli hmotě. Pak následovala většinou jóga, abych tělo uvolnil a v sedm pak představení v divadle. Takhle vypadal můj běžný den po dobu šesti měsíců.
Je v českých a slovenských podmínkách taková poctivá příprava běžná?
To vůbec nevím. Někteří lidé se mi smáli, někteří se o mě báli, protože jsem byl někdy opravdu přepadlý a s kruhy pod očima, a jiní mi drželi palce. Občas se mě někdo zeptal: „A co, aspoň ti to všechno zaplatili?“ Podle mě se v jistém momentě už nejedná o peníze, ale o to, jestli chcete. Dostal jsem úžasnou příležitost, protože nikdy předtím jsem nehrál ve filmu. Tohle je moje první filmová role, a hned tak velká. Každý krůček, který jsem mohl udělat směrem k tomu, aby byl výsledek co nejuvěřitelnější a co nejlepší, jsem udělal. Když se ptáte, jestli je to normální a běžné, tak nevím. Mě to ale bavilo a byla to výzva.
Natáčení částečně probíhalo ve skutečných prostorách věznice v Leopoldově, kde se v roce 1990 odehrála dramatická vzpoura. Kam všude jste se dostali?
Leopoldov je dodneška fungující věznice. Když jsme tam ráno přišli, vzali nám telefony a veškerou elektroniku, prošacovali nás a ven jsme se mohli dostat až po dvanácti hodinách. Točili jsme v bloku, který byl zavřený, protože už nevyhovoval normám. Od chvíle, kdy ho uzavřeli, zůstal tak, jak byl. Snad kromě jedné místnosti, kterou vymalovali. Když se připravoval záběr, tak jsme procházeli a prohlíželi si tenhle prázdný blok včetně jednotlivých cel.
Dolehla na vás nějak tíha samotného místa?
Naprosto. Představte si, že vejdete do místnosti, která má deset krát pět metrů, v níž je záchod, postele a kde bylo takových deset až patnáct vězňů. Na zdech jsou nehty vyškrábané různé vzkazy pro dozorce, pro soudce, kteří dostali tyto lidi do vězení, pro rodiny… Čtete si to a představujete si, co se asi na těch celách muselo dít. Celé to tam dýchalo takovým zvláštním zlem. To byl první level. Někdo si tu dělá legraci ze Zemana s Babišem, a teď si představte, že by ho za to hodili do takové místnosti, kde by byl ve tmě, v zimě, bez jídla, bez záchodu a mlátili ho, dokud by se nepřiznal, že šířil protistátní myšlenky. Neumíme si to představit. Narodili jsme se do světa, kde je normální říkat, co si o kom myslíme, povyprávět u piva jakýkoli vtip. Tehdy to úplně normální nebylo.
Juraj Bača■ Narodil se 22. srpna 1987 ve slovenské Galantě. |
Přiměla vás tato zkušenost víc přemýšlet o rozdílech tehdejší a dnešní doby?
Určitě ano. Nevím přesně, jaká je politická situace u vás, ale u nás je to dost zlé. Například, pokud jde o korupci, vyplavaly u nás na povrch takové věci, nad kterými zůstává rozum stát. Myslím, že u vás je to dost podobné v tom, že politici vzali svobodu, ve kterou každý doufal, a totálně ji zdeformovali ve svůj prospěch. Je to velké memento toho, že svobodu si není třeba jen zasloužit. Se svobodou je třeba umět nakládat, je třeba si jí vážit a také chránit. U nás se momentálně do politiky dostávají různé proudy extremismu a nenávisti. Lidé, kteří šíří strach, jsou teď v kurzu, protože dávají rychlé řešení situací a frustrace, jež tu ve společnosti vzniká.
Pojďme ještě zpět k vám a vaší práci. Máte už teď nějaké signály, které dávají tušit, že vás český divák bude vídat častěji?
Mým jediným signálem je Marek Vašut, který mi řekl: „Hochu, ty se uč česky, protože máš velkou budoucnost!“ (smích) Jestli to tak skutečně bude, netuším. Stále si myslím, že je tu mnoho lepších, charismatičtějších herců a větších fešáků. Někdy ale zkrátka musíte být ve správný čas na správném místě, a to nemáte ve vlastních rukách. Buď se to stane, anebo ne. Už to, co se děje teď, je pro mě obrovský zážitek. Ještě před pěti roky jsem seděl za stolem a účtoval jsem. Herectví jsem totiž původně nestudoval.
Jak se z člověka, který pracuje v kanceláři u počítače, stane herec?
V jistém momentě jsem si jednoduše řekl, že marním svůj život, že sedím v kanceláři, zatímco tam venku mi něco velkého uniká. V té době jsem měl přítelkyni, která je herečka, tady v Česku hraje v muzikálech, a díky tomu, že jsem s ní občas chodil na konkurzy, mě tento svět hrozně zaujal. Nepřišel mi vůbec nudný. A tak jsem jednoho dne přišel domů s výpovědí z práce a přihláškou na hereckou školu. To se stalo pět let nazpátek, proto když dnes sedím vedle Ani Geislerové a Marek Vašut mi poví, že mám velkou budoucnost, je to pro mě něco neuvěřitelného. Pořád mám totiž v čerstvé paměti ten moment, kdy mi došlo, že kancelář není pro mě. Asi by ze mě byl nešťastný frustrovaný člověk, kdybych tehdy toto rozhodnutí neudělal.
15. října 2019 |
