„Nikdy jsem to jako handicap nevnímala, ale přiznám se, že když jsem začala studovat v Bratislavě Vysokou školu múzických umění, trochu jsem to řešila. Na přijímačkách mi totiž jedna profesorka řekla, že je to příšerné a že s tím musím něco udělat. A její studenti si pak opravdu nechávali předělat zuby. Já k nim ale nepatřila,“ říká herečka.
„Nicméně byla jsem u dvou specialistů, abych zjistila, co by se s tím dalo eventuálně dělat. Jeden mi řekl, že bych musela nosit rovnátka dva roky jak na horních, tak dolních zubech, druhý že by se mi to beztak zase vrátilo zpátky, protože ty zuby jsou tak prostě narostlé. Studovala jsem herectví, už jsem i hrála, tak mi to přišlo blbé mít v puse rovnátka a nechala jsem to být. Dokud jsou ty zuby zdravé a fungují, neřeším to. Až mi vypadnou, tak ty náhradní už budou vypadat asi jinak,“ usmívá se.
Slovenská herečka s maďarskými kořeny jde poslední dobou z role do role. K jejím posledním počinům patří postava dvojnásobné matky Kláry v seriálu Děcko, jenž se zabývá přímou adopcí. A nutno říct, že dětští hrdinové jí byli rovnocennými hráči. Magdalena Čečo, která hraje její dceru Zorku, studuje na konzervatoři herectví. Adam Kocúr (syn Daník) má za sebou několik rolí v reklamách, hraje v Národním divadle a objevil se i v seriálu Zoo.
„Byli to opravdu skvělí parťáci. Až mě to dojímalo, jak krásně hráli. Obecně mě jako divačku bere za srdce víc, když hraje dobře dítě, než dospělý. Protože dospělý herec může mít to téma v hlavě víc zpracované anebo herectví studoval, kdežto dítě je tak křehké a čisté… A když se dokáže odosobnit od toho, že na něj míří kamera a kouká štáb, je to až neskutečné,“ říká Pecháček.
Sama se před kamerou poprvé postavila až v dospělosti. V dětství nikde nehrála. Ale chodila na recitační soutěže, učila se hře na klavír, zpívala, tančila. „Původně jsem chtěla být klavíristkou. Studovala jsem klavír čtyři roky na konzervatoři, mám z něj maturitu, ale pak jsem šla na herectví,“ prozrazuje.
Jinak to nešlo, musela jsem si to odžít, říká Judit Pecháček o adopci |
„Klavír mám doma, hraji na něj ráda, ale nebaví mě moc cvičit pro nic za nic. Teď jsem ale točila s Rudolfem Biermanem film Pod parou, který je adaptací dánského snímku Chlast, a tam jsem v jedné hospodě hrála na klavír s kolegyní Alžbetou Ferencovou, takže jsme musely spolu nazkoušet dvě skladby. A to mě baví, když mám trénovat, abych se připravila na roli,“ dodává.
Natáčení s dětmi ale není až tak snadné, i když jsou talentované. „Hodně jsme si spolu hráli, když to šlo. I na čtené zkoušce. A na place měl Adam vždycky u sebe někoho, kdo ho měl na starosti,“ říká o devítiletém herci. „Ono je to samozřejmě náročné, záběry několikrát opakujete a to dítě to nebaví. Zahrál to jednou a ptal se, kdy bude oběd. Tak mu vždycky něco přinesli,“ usmívá se.
„Ale Adam je velmi inteligentní, a když se mu vysvětlilo, kvůli čemu to musíme opakovat, rychle do toho vplul a pak už vždycky věděl, jaký záběr se jde točit. Zajímal se i o kamerové věci,“ dodává.
S jinými dětmi si pro změnu zahrála ve filmu Tichá pošta, který bude mít zanedlouho premiéru v kině. Scénář k příběhu, který vychází z literární předlohy zesnulého spisovatele Jiřího Stránského, napsala jeho dcera Klára Formanová společně s režisérem snímku. Je o dětech, které během války zachrání sestřeleného francouzského pilota. Judit v roli starostlivé Boženky Soukupové ale nechce vůbec slyšet o tom, že by se ty její měly na akci podílet a vystavit se tak smrtelnému nebezpečí.
„Hodně jsem myslela na svoji babičku, když jsem tu postavu hrála. Pomohl mi i režisér Ján Sebechlebský a taky Klárka Formanová, protože z té novely se o Soukupové dozvíme velmi málo. V podstatě hraji ženu, která opravdu žila, ale není to historická postava, tak jsem se nemusela nikomu podobat,“ vypráví.
„A jsem šťastná, že se to natočilo. Strávili jsme nad tím hodně let, a přáli bychom si, aby na to chodily do kina celé rodiny. I když je to film z války, není to drama ale dojemný a vtipný příběh. Ty děti neprožívají strach jako dospělí, takže celou tu záchrannou akci vnímají jako bojovku a navzdory době zažívají i určité radosti. Je to film o velkém přátelství a hrdinství, o tom, že když se spojí takhle malí hrdinové a rozhodnou se něco dokázat, tak to jde,“ říká.
Ze seriálu Děcko (2025)
Film tvůrce potrápil, protože těžce sháněli lokace se sněhem. Musely za ním až na Slovensko. „Točilo se za velmi studeného počasí, ale neměla jsem tak velkou roli, takže se to dalo vydržet. A byla jsem na to připravená. Pomohly nám i kostymérky, i jim šlo o to, aby herci zůstali zdraví a všechno se dotočilo v termínu. Dostali jsme termoprádlo až po bradu a když bylo třeba mít holý krk, udělali nám do něj výstřih,“ vzpomíná Judit Pecháček.
„A někdy vám zima i pomůže. Měla jsem přirozeně červený nos a tváře, vypadalo to krásně. Maskér to nechal, protože šlo o dobový film, tenkrát se ženy nelíčily. Takže ten mráz tam zahrál svoje, třeba když nám šla pára od pusy,“ dodala.
Na natáčení se chystá i její manžel Slavomír Pecháček. Sice se převážně věnuje práci jako kameraman, ale když ho nějaká herecká příležitost zaujme, sáhne po ni. V celovečerním filmu Rozálie Kohoutové bude hrát „týpka“ na otcovské dovolené. Menší roli ve filmu dostala i jeho žena Judit.
11. července 2022 |
