Bojíte se v noci sám chodit po ulici?
Ne. Bojím se čtrnáctiletý šlapky z E55, kterou někdo za tři stovky přemluví, aby mě udala, že jsem se s ní jako s nezletilou vyspal. Popíše mě dobře. Zná mě z televize.
To zní trochu románově.
Možná. Ale je to nejlevnější způsob, jak mě odrovnat. Z toho bych se nevyhrabal. Navěky bych byl proutník a pedofil. Toho se bojím.
Vypadáte unaveně. Odkud jdete?
Ze střižny.
V sobotu v noci? A co zítra?
Skoro každou sobotu stříhám. Zítra spím. V poledne vyrážíme natáčet do Ostravy. Zpátky v úterý. Ale to mě neunavuje.
Co vás unavuje?
Největší pecky dostávám v hospodě. Tam do sebe nacucávám lidské tragédie.
Jak se to děje?
Obyčejně. Běžím točit státní zastupitelství, jdu pozdě, začne pršet - zapadnu do hospody a tam sedí jedna jediná žena. Zvedne se a já už jen řeknu: Máte téma, že? Tak rychle, mám tři minuty. A ona rozbalí téma, že padnu na zadek. Vypráví, že se jako mimino ocitla v koncentráku, matka Ukrajinka zahynula, děvčátka se ujala česká rodina a vychovala ji. Teď jako dospělá žádá o odškodnění a dozví se, že má smůlu, protože tento koncentrák není v seznamu koncentráků - ona to prý byla porodnice. Ta paní, jako jediné dítě, které přežilo, má fotky, kde jsou domy za ostnatým drátem, hlídají je Němci se psy - čili porodnice opravdu ne... a tak dál. Za tři minuty. Vezmu si číslo. Dopiju kafe a letím točit státního zástupce kvůli zbraním. A to je denně.
To neumíte říct: Ne, já už fakt nemůžu?
Neumím. Pokaždé mě to vezme. Copak to se dá jen tak nechat, když mi jiná paní řekne: Dlouho jsem se neodvažovala... a vysype ze sebe příběh, jak šla v noci od tramvaje domů, přepadl ji chlap, zkopal ji, vyrazil zuby - pro nic za nic. Ona doběhla na policejní stanici celá zkrvavená, plivala zuby, za ní vešel ten chlap a říká: Čau, kluci, kde tu máte záchod, abych si umyl tu krev z rukou? Byl to jejich kolega. Ani s ní nesepsali protokol. Všude psala, dovolávala se práva spolu s Bílým kruhem bezpečí. Rok nic. Pustil jsem se do toho, našel jsem i toho lumpa a vysílali jsme to. Po třech týdnech volá ta paní a říká: Je to, pane Klímo, neuvěřitelné, ale rozjelo se vyšetřování.
Dává vám to pocit, že můžete měnit svět?
Chod světa nezměním, ale můžu mu ulehčit. Dříve jsem si myslel, že lidi chtějí zveřejnit svůj případ proto, aby se s tím pohnulo. Teď vím, že jim často stačí se vykřičet. Zařvat, že nejsou s tou tragédií sami, že nejsou bezmocní. To se mi potvrdilo třeba v případu, kdy chlap vysypal celý zásobník do kluka, který žil s jeho manželkou. Pak šel na policii, přiznal se, odevzdal zbraň a... zůstal na svobodě. Vrah! Všichni zděšeni, že ani za vraždu už se nechodí do vazby. Rodiče mrtvého kluka, sousedé, kdekdo. Natočil jsem tu bezmoc, v níž byl i pláč matky nad rakví mrtvého syna. V noci po vysílání se jim ozvalo pětadvacet lidí, i ti, co je vůbec neznají, a nabídli jim pomoc. To je to ulehčení.
Ne, třetí míza už nebude
Byla to velká blbost, oženit se v devatenácti letech?
Co mám říct? Vím jen, jak se to stalo. Otec mi řekl: Buď se s ní rozejdi, nebo si ji vezmi. A bylo jasné, že chce, abych se s ní rozešel. Tak jsem si ji vzal.
A vydrželo to jedenatřicet roků. To je docela výkon.
Na medaili je moje žena. Já jsem trochu blbnul, když jsem zjistil, že asi nejsem ideální typ pro rodinný život.
Jak to vypadalo?
Nijak hrdinsky - prostě jsem odešel z domova. Asi před sedmi lety a trvalo to rok a půl.
Proč? Za jinou ženou?
Ale prosím vás! To jen ženy utíkají za novou láskou. Kvůli žádné ženské to nebylo. Měl jsem pocit, že mě všechno dusí - chtěl jsem se nadechnout a být sám za sebe. Pořídil jsem si doupě v Praze a tam přespával. Ale hned jsem začal samozřejmě strkat tykadla zpátky. Věděl jsem, že kdybych se ženou a s dětmi ztratil kontakt, budu mít výčitky svědomí a byl bych na tom hůř než předtím. Chlapi jsou alibisti.
Proč jste se nerozvedli?
Hledal jsem model, jak být a nebýt s rodinou. Zbavit se stereotypu, neabsolvovat denně stejný typ hovoru, ale zůstat k dispozici. Sedli jsme si se ženou a velmi racionálně si řekli: Má smysl se rozvádět? Máš někoho? Nemám. A ty? Nemám. Čili nebudeme to ani říkat dětem a necháme to nějak plynout.
Jak se stalo, že jste se vrátil domů?
Víte, když jde do tuhýho, tak ženská i onemocní. Manželka musela do nemocnice a já jsem se rád postaral o děti - aby přišly včas domů a nedělaly mejdany - a o kočku, psa a potkana. Žena se vrátila ze špitálu, musel jsem být ku pomoci zase jí, plynuly měsíce a já už jsem tam byl zase vžitý.
A jste tam rád...
No jasně, čím člověk stárne, tím víc tíhne domů.
Bylo vám padesát - vyhnula se vám pověstná druhá míza?
Ne. Tu chorobu jsem si prodělal taky.
Mluvíte v minulém čase?
Ano, zaplať pánbůh. Už pár let. Prostě to přišlo. Jako bacil. Bác, najednou to na mě sedlo a já jsem měl pocit sedmnáctiletého. Pocit, že jsem život mezi sedmnácti a sedmačtyřiceti strávil v cynickém omylu. Nikdy bych tomu nevěřil, že jsem schopen takového stavu a pošetilostí... Je to pryč a jsem rád, že jsem to přežil. Byla to nemoc, ze které jsem se vyléčil - nadosmrti.
Ne nemoc, druhá míza!
Ano, a vím, že třetí už nebude.
Jen se nezaříkejte!
Vím, co říkám, takový stav je fakt smrtící. Vztah má hřát, ne pálit a ničit. A navíc - v mých letech už hlad není takový.
Vadí vám žena jako šéfová?
Jak která. Měl jsem pár šílených šéfových, ale třeba s Líbou Šmuclerovou to bylo v pohodě. Žena šéfová je možná lepší než muž, protože s ní můžu být otevřenější. Řeknu jí třeba: Nezlob se, já jsem strašně smutný a zklamaný z toho, že... Tohle říct chlapovi nejde, neboť by opáčil: A kurva, tak nebuď smutný a zklamaný - pocity sem nepleť! Žena coby šéfová - nejlépe středních let, kdy děti jsou ještě trochu doma, ale starat se o ně nemusí - stihne víc práce a lépe než chlap. Ne, ženy mně obecně vůbec nevadí.
S Radkem Johnem na pivo nechodím
Redakce Na vlastní oči nějak vybočuje z celé Novy - jsou tam i ne moc hezcí a ne moc mladí lidé, odlišují se svým chováním a mají trochu jiné mravy. Jak jste se stali takovým ostrovem?
Jak se to stalo, nevím, ale definice je to přesná. Zdá se, že k tomu došlo spontánně. Když Nova vznikala, nabírala nové lidí. Do zpravodajství naprosto neznámé, kteří za sebou neměli žádnou práci. Rozsvítili se spolu s obrazovkou, a když odešli, tak zase zhasli. Zábava nabírala lidi ze zábavy - to je virtuální realita. My jsme byli lidi z profese a měli jsme za sebou už kus práce. To byl Radek Bajgar, Radek John, Standa Motl a Radek Slánský. Byla to šťastná shoda okolností. Náhoda.
Nikoliv úmysl Vladimíra Železného?
Nemyslím. Jeho úmysl byl a je, že nás nechává dělat to, co děláme.
Včetně toho, jak vypadáte?
Přesně. Bránil jsme se jít na obrazovku, protože na vizážisty, kteří řeknou: Tady to, pane Klímo, zastřihneme, tohle ulízneme - na ty jsem zvědavý opravdu nebyl. Ale Vladimír Železný s Janem Vítem zakroutili hlavou a řekli: Vypadejte si, jak chcete! Důležité je, aby vám lidi věřili. A ono se to stalo. Jedu dál v korytě své profese, jen se změnil nosič a metoda, kterou jsme se všichni museli naučit. Ostrov vznikl a zůstal. Tenkrát jsme byli jiní než všichni ostatní. Dneska je naše výhoda v tom, že jsme nejstejnější pořad za celé ty roky. Udržujeme si svoji vlastní atmosféru, své etické kodexy a svůj vlastní život. Ve chvíli, kdy nebudu moct dělat svoji práci tak, jak myslím, že je nejlepší - půjdu pryč. Ta situace nenastala. Zatím.
Nikdo vám neříká, co dělat, jak to dělat, zda to vůbec točit?
Vůbec. Vypracovali jsme si naprosto demokratický systém, který spočívá v tom, že každý si na poradu přinese svoje téma, to řekne a musí je obhájit. Na stole je dvacet témat a točí se čtyři. Když se nemůžeme shodnout, tak se hlasuje.
Šéfredaktor Radek John a dramaturg Radek Slánský nebouchnou do stolu?
Na to my si nehrajeme.
Radek John už pár let nic nenatočil, ale novinářské ceny sbírá. Není to k naštvání?
On sice netočí, ale šéfuje. O tom dost často žertujeme: Jeden je holt na práci a druhý na reprezentaci. Ale vážně - šéfovat tři nebo čtyři pořady je taky záhul. A pak chodit na porady vedení!
Jak spolu vycházíte?
Velmi dobře, protože jsme každý jiný. On je velmi soutěživý a já vůbec. Baví mě objevovat nové věci a reportáž je jen vedlejší projev mého zájmu o svět. Radek chce na světě zanechat svoji stopu, brázdu. Já bych nejradši přišel po sněhu, aniž bych se ho dotknul a Radek se rád ohlédne za stopou svým mohutných saní. Jsme jiní. A je to dobře. On ke mně není ostražitý, jako to mají silní samci vůči ostatním silným samcům. A já ho neberu jako šéfa, který by mě chtěl zdeptat. Rozumíte? To není boj. My nebojujeme.
Ano rozumím: Radek John stoupá a vy si šoupáte podrážky jako pěšák.
Přesně - pěšák, to je můj životní pocit. Ale jinak mi nerozumíte. Radek podle mě nedělá kariéru. My sami jsme ho do té funkce před léty navezli. Nechtěli jsme, aby nám přišel šéfovat někdo zvenčí.
Chodíte spolu na pivo?
Ne, my nejsme přátelé. Radka si ovšem vážím jako novináře. I jako šéfa, protože mi nechává volnost a důvěřuje mi. Jdeme léta stejnou cestou a jako šéf je to jeden z nejlepších, jaké jsem kdy měl. Můžu s ním otevřeně mluvit. Ve spoustě krizových momentů mě nikdy nezklamal. Vím, že se od něj nedočkám žádného podrazu.
Milý Josefe, na zdraví
To jste si jistě říkal i o vašem kamarádovi Petrovi Hájkovi. A teď byste ho asi nechtěl ani potkat.
Nechtěl.
Byl to váš nejlepší kamarád.
Byl, léta. Zakládali jsme spolu časopis Reflex, strašně věcí jsme spolu prožili. On se pak stal šéfredaktorem a sliboval, že časopis Reflex bude nás všech - nejen v duchovním slova smyslu, ale i faktickém. Pak ho prodal skoro sám - a všechny nás podvedl.
Proč jste mu nedal pěstí?
Nedal. Nejsem rváč a nevím, jestli by to cokoliv změnilo. Jednou jsme strávili s Bolkem Polívkou celý večer vymýšlením, co bychom udělali, kdybychom ho potkali. Už víme, co by udělal Clint Eastwood a co by udělal Woody Allen... ale co my? Asi by nám bylo trapně. Já ho potkat nechci.
Ale pořád vám to visí v hlavě.
No jo, od nejlepšího kamaráda to je horší než od ženský. Navíc jsem si myslel, že Petr byl jeden z nejtalentovanějších mladých spisovatelů. To není jako Viewegh typu - hezké, lehké, vykalkulované čtení. To byl opravdu spisovatel. Když už ty prachy měl, mohl v klidu psát krásné věci. A on zatím píše blbé a servilní knížky o Václavu Klausovi a utrácí sám sebe tím, že dělá volební kampaně typu mobilizace a bigboardy. Pořád jsem si neodpověděl na tu základní otázku: Změnila ho doba, nebo to v něm bylo vždycky?
Šly vám takové věci hlavou při oslavě padesátin?
Ale to mně šly hlavou docela jiné věci. Byla to opravdová nádhera. Odletěl jsem na týden na Fuenteventuru, nejzapadlejší z Kanárských ostrovů. Sám. Napsal jsem padesát stránek románu, složil jsem si dvě písničky a večer 19. března jsem si sednul na balkonek, nalil do dvou skleniček ferneta, ťuknul jsem si, řekl si: Tak ti, Josefe, gratuluju, že ses toho dožil. Koukal jsem na měsíček, na palmy, přijal jsem gratulace esemeskami a bylo mi nádherně.
Tohle není normální.
To tedy je normální. Dělám to i párkrát do roka. Když už opravdu nemůžu.
Jste jak poustevník. A ještě k tomu nostalgický.
Jo, k tomu já k tomu inklinuju. Nostalgie je sladký pocit. Melancholie už je blbá - moc rozpatlaná. Ale nostalgie dává nadhled. Každé první úterý v měsíci se scházíme s kamarády a vyprávíme si historky, které nikdo jiný nemůže poslouchat. Pořád dokola. Už jsme v knihovně starců - věc prožíváme třikrát: poprvé, když se na ni těšíme, podruhé, když je, a potřetí se k ní s jistou nostalgií ve vzpomínce vrátíme.
O čem sníte?
O ničem. Všechny...
Počkejte, vy o ničem nesníte?
Někdy před čtyřmi pěti lety jsem si najednou uvědomil, že jsem zažil všechno, co jsem zažít chtěl. V patnácti jsem se bál, že umřu dřív, než si to zkusím se ženskou, pak jsem se bál, že umřu dřív, než si zajezdím v autě, pak jsem se bál, že umřu dřív, než se poprvé dostanu na Západ, a pak byl strach, abych uviděl tu Ameriku. A další věci. Můj životní sumář snů. A on se naplnil. Najednou jsem věděl, že všechno, co jsem chtěl - už bylo, je. A teď žiju bonus.
Vždyť je vám mizerných padesát let.
Už tři roky jen žasnu. Přijde ještě něco? Nic mě nikam netlačí. Žiju dál, ale nejsem pod tlakem. Děti by se beze mě obešly, žena by se beze mě obešla, tento svět by se beze mě obešel. To je nádherný.
|
Josef Klíma |
| První článek, který leží ve výstřižkovém archivu o Josefu Klímovi, má titulek Očitý svědek. To je nejzákladnější charakteristika novináře, muzikanta, spisovatele a bonvivána, kterému letos v březnu, právě na jeho svátek, bylo jedenapadesát let. Začínal jako novinář v Mladém světě, pak místo vojny byl v Obraně lidu, pracoval ve Květech, deset dnů ve Vlastě, spoluzakládal časopis Reflex. Pak už vstoupil do pořadu Na vlastní oči, jehož název vymyslel. Napsal dvacet knih, teď dokončuje román Loď s otroky, který už má 600 stran a vyjde v září. Nejznámější jeho knihy jsou Radikální řez, Náruživost, Brutalita, Transit. Je autorem několika filmových scénářů, například Requiem pro panenku nebo Nahota na prodej. Hraje na klavír a na kytaru, skládá písničky, vydává své druhé CD. Josef Klíma bydlí ve vesnici u Prahy, tam, kde po tři generace žili jeho předci. Je 31 roků ženatý, má jedenadvacetiletou dceru Kristýnu a čtyřiadvacetiletého syna Kryštofa. |
 Přes osm let vstupuje na obrazovku, aby zprostředkoval divákům, co viděl Na vlastní oči. Někdy jde přitom i o krk. |
 Nedávno čelil reportér Josef Klíma obvinění z nadržování pachateli, když se jako novinář pokusil dokázat, že černý obchod se zbraněmi u nás kvete. Sám říká, že ho kauza spíš otrávila. „Čtrnáct hodin výslechů, advokáti... Ale najednou se to děsně rychle rozjelo a já si říkám: No, do Prčic, teď dostanu příkaz, že mám nastoupit dvacátého do vězení, co se to děje? Z reportáží znám spoustu lidí, co zamordovali člověka a lítají si po svobodě. Trochu mě to zarazilo. Pak to stejně rychle splasklo. Radek John se zasmušil a řekl: Ten závod skončil ještě dřív, než plavci skočili do bazénu! Nemohlo to vydržet aspoň do vysílání?“ |
 |
 |
