A takřka s celou svojí rodinou se zúčastnil slavnostní premiéry druhé minisérie Král Šumavy – Agent chodec, kterou Nova natočila pro platformu Oneplay. „Viděl jsem tu první a koukalo se mi na to pěkně, bylo to dobře zpracované. A teď jsem zvědavý na pokračování,“ svěřil se Josef Vávra v kině Lucerna před začátkem projekce.
Jeho dětství nebylo jednoduché. Otec, proslulý převáděním uprchlíků přes hranice, byl před jeho narozením zatčen. Z vězení posléze utekl do Západního Německa a odtamtud se přesunul do Ameriky. Malý Josef se svojí mamince Marii, kterou hraje Gabriela Heclová, narodil za svobodna. A to byl v padesátých letech pro každou ženu cejch. Zřejmě i proto nezůstala dlouho sama.
„Máma si našla nového muže, provdala se za něj, ale já do té jejich nové rodiny nezapadl. Nevlastní otec, vysoký komunistický funkcionář, mě nepřijal. Vyrůstal jsem tudíž u babičky a tety, která byla o sedm let mladší než máma. Ta mě vodila do školy...,“ vybavuje si Vávra zasuté vzpomínky.
Josef Vávra na premiéře seriálu Král Šumavy - Agent chodec (5. března 2025)
„Hasil bylo tenkrát kontroverzní jméno. Někteří lidé ho zbožňovali a komunisté nenáviděli. Ale já vyrůstal na vesnici, zatímco matka se svým manželem bydleli v Českých Budějovicích a na tom venkově se mi žilo snáz,“ vypráví dál. „Ano, bylo to trauma, ale jako dítě to tak nevnímáte. To až teď, když na to vzpomínám a před očima se mi odvíjí moje dětství, vím, že to bylo špatně. Ale tenkrát mi to přišlo fajn. Měl jsem lásku babičky a tety, a to mi jako dítěti úplně stačilo. Díky tomu jsem nezatrpkl.“
„Později jsem zjistil, že dokud jsou děti malé, zvyknou si na nové prostředí rychle. Vidím to kolem sebe. Rodiče je vodí z jedné rodiny do druhé a ti malí to přežijí snáz než ti starší. Brzy zapomenou a dobře se na nový domov adaptují,“ dodává.
S otcem se Vávra setkal až ve svých třiačtyřiceti letech. „Byl jsem za ním v Americe a jak jsme se do té doby prakticky neznali, tak jsme si byli najednou cizí. Navíc on měl novou rodinu,“ říká.
Josef Hasil se snoubenkou Marií Vávrovou. Tři týdny před svatbou ho zatkli.
„Tenkrát jsem ho viděl poprvé a nevím proč, myslel jsem si, že bude takový jako na těch fotkách, co jsem od něj měl. Když se fotíte, snažíte se vypadat dobře. A ty fotografie byly americký, barevný, s auty… Jenomže najednou přede mnou stál děda. Tak na mě působil. A pak mi vhrkly do očí slzy, když jsem si uvědomil, že mám před sebou vlastního otce,“ dodává.
Nevybavuje si svoje ani jeho první slova, ale ta následující už ano. „Něco jsme řešili a o mi najednou řekl, že si můžu dělat co chci, že mě nevychoval a tudíž mi nemůže poroučet. To se mi líbilo, přišlo mi to rozumné,“ usmívá se Vávra. „Ta jeho manželka v Americe byla taková sekernice. Moravačka, která tam přijela lodí ve čtrnácti letech. Za muže měla pekaře, ti, jak je známo, mají rádi alkohol, a ten její se upil. Takže byla od svých čtyřiceti let vdovou a někde se tam s Hasilem potkali a žili spolu. Ale děti už neměli.“
Přesto se Vávra nevlastních sourozenců dočkal. Přišli však z matčiny strany. „Měl jsem nevlastního bratra a sestru. Oba jsou už mrtví, i když byli zhruba o deset let mladší než já. Náš vztah vyřešil pánbůh, i když nevím, jestli dobře, nebo špatně. Bratr se oběsil a sestra zadusila zvratky. Měli hotel v Třeboni, do noci tam obsluhovala, tak asi něco popila a… Bylo jí čtyřiačtyřicet a bratrovi padesát, když si vzal život,“ vypráví pohnutou rodinnou historii Vávra.
Josef Hasil, známý spíš jako Král Šumavy, žil v řadovém domku na předměstí Chicaga. (19. listopadu 2014)
„Takže jsem zůstal matce jenom já. A nakonec jsem s ní i párkrát mluvil. Ale ten náš vztah se už obnovit nepodařilo. Jak jsem byl zvyklý žít v té izolaci, nikdy jsme si už nebyli blízcí. Ale nějak jsem se s tím vyrovnal. Akorát, že dnes, jak mám vnoučata, dokážu to líp pochopit. Vyrůstal jsem u cizích, i když v podstatě byli mí nejbližší,“ říká dvojnásobný otec. Se svojí manželkou má dvojčata Petru a Pavlu, které jsou už obě vdané.
Hasil, který v Německu spolupracoval jako agent chodec s americkou zpravodajskou službou, byl původně vyučený truhlářem a tato profese se mu pak v Americe velmi hodila. „Pracoval u General Motors, dělal tam modeláře,“ říká jeho syn. Když otec zemřel, pohřbu se nezúčastnil. „Byl to jenom takový malý obřad,“ vysvětluje.
Na aktivity svého otce, který po komunistickém převratu v roce 1948, začal převádět uprchlíky přes hranice do západní Evropy nahlíží, jak sám říká, s respektem. „Když dnes vidím, co ve světě děje a co jsou to za lidi ti komunisti, mám milionkrát větší radost ze svého táty. To dokážete posoudit až s věkem. V mládí má člověk jiné starosti. Politika vás začne zajímat později,“ říká šestasedmdesátiletý Vávra, který je původně vyučený elektrikářem a dnes si užívá důchodu.
