Nedávno jste moderovala křest knihy Pepy Maršálka nazvané Sexy dorty. Co je podle vás na sladkém hřešení tak sexy?
Pečení je úžasná záležitost. Sexy je to v tom, že se člověk musí přepnout do úplně jiného módu. Musíte vypnout hlavu. Oprostím se od všech běžných starostí a pracovních věcí, kdy třeba píšu scénáře nebo se na něco chystám. Strávím zkrátka dvě hodiny sama se sebou a skvělým receptem a snažím se ho dovést k dokonalé podobě. Obdivuji lidi, jako je Pepa Maršálek, protože on to umí i vymyslet. Já jsem ta, která tvoří podle nějakého obrázku, podle receptu. Neumím v tomto směru moc experimentovat.
Naposledy jste prý zkoušela makronky. Jak to dopadlo?
Byla jsem v šoku, protože se mi hned napoprvé povedly. Je pravda, že tam byla dvoudenní příprava, kdy jsem pročítala nejrůznější recepty a snažila jsem se dopředu připravit na všechny varianty případného neúspěchu. Možná to bylo trochu způsobené i tím, že jsem je nesla na oslavu. Říkala jsem si, že když se nepovedou, při nejhorším zaběhnu do cukrárny a nakoupím nějaké zákusky. Nakonec ale vyběhly a byly skvělý. A z toho mám, jak vidíte, možná větší radost než z celých Vánoc nebo nějaké oslavy.
Vánoce jsou za dveřmi. Jak moc dopředu je řešíte, ať už jde o stromek, cukroví nebo o dárky?
Byly doby, kdy jsem je řešila. Zvlášť když byly děti malé. To jsem je řešila opravdu poctivě někdy od září. Byla jsem taková ta pečlivka, která většinu dárků měla na začátku adventu. Nejen nakoupených, ale i zabalených. A jak jsem říkala, peču ráda, takže začínám péct cukroví a perníčky kolem Mikuláše. To je vždycky taková ta radost z toho, že se Vánoce blíží. Vždycky si přitom říkám, že nebudu panikařit a nebudu se stresovat. Vánoce mají být o pohodě. Teď, když jsou děti velké, tak už to není o žádných velkých překvapeních a dárcích. Vždycky se domluví, co by kdo rád. Doufám, že si to užijeme ve zdraví a ve štěstí.
Co byste si přála vy?
Myslíte pod stromeček? Zásadní doplněk do kuchyně mám (ukazuje Maršálkovu kuchařku). Ale musím říct, že jak se v té kuchyni fakt pohybuji a hodně se tam v posledním roce a půl lockdownu realizuji, tak bych si asi zasloužila nějaký super výkonný krásný multifunkční robot. Ten by mi udělal radost.
Takže z moderátorky máme hospodyňku!
To bych tedy zase nerada. Doufám, že se to bude hezky vyvažovat a že i od toho moderování si jen tak občas odskočím k sobě do kuchyně.
Dá se říci, že vám něco z dob kariéry ve veřejnoprávní televizi chybí?
Tuto otázku jsem strašně dlouho nedostala. Tudíž se musím zamyslet, jestli mi něco chybí. Když tak o tom přemýšlím, tak asi přiznám, že vážně nechybí. Za těch dvacet let jsem si v televizi užila toho stresu z živého vysílání a různých nerváků i extrémní pracovní zátěže dost. I takového toho ladění veřejného života s životem soukromým. Televize mi nechybí. Všechno je tak, jak má být.
Jolana Voldánová: S Havlem mám zážitky, na které se nezapomíná |
Prošla jste někdy v České televizi kolem zrcadla a řekla si, že toho musíte nechat, protože je vidět, že vás to ničí?
Bývala jsem samozřejmě unavená, šla ze služby do služby, měla málo spánku. Ony se ty stresy v obličeji samozřejmě projevují. Ale že bych se ráno podívala do zrcadla a říkala jsem si „Ó bože, já bych si tak potřebovala odpočinout a nic nedělat,“ to ne. Ono se to s věkem zhoršuje, co si budeme povídat. Ale myslím, že až takhle jsem to nikdy neměla.
Rozumím. Chce to potom zručnost s make-upem, aby se zamaskovala únava.
Přesně tak. Ono to už trošku déle trvá, ale ještě pořád se to dá. Když má člověk i nějakou šikovnou vizážistku a maskérku... A těch já mezi svými bývalými kolegyněmi v České televizi mám dost a mám i kamarádky vizážistky a make-up artistky, tak to není zas až takový problém.
18. května 2016 |
