Jsou u vás narozeniny důvodem k bilancování?
Vlastně ani ne. Možná i proto, že už si spoustu věcí, které se staly, nepamatuji. (smích) Přiznám se, že slovo bilancování mi trochu nahání husí kůži. Jako kdyby mělo něco skončit. A já bych ještě rozhodně končit nechtěla. Život mě baví, i moje práce!
To je vidět i na vašich sociálních sítích. Nezaznamenal jsem, že byste si někdy stěžovala, nebo řešila něco negativního. Je to záměr, nebo jste opravdu životní optimistka?
Myslím, že od každého trochu. Rozhodně nechci lidi, kteří mě sledují, obtěžovat svými stížnostmi nebo negacemi, ale když publikuju pozitivní příspěvek, není ten optimismus nijak předstíraný, nebo nafukovaný. Taková jsem. A samozřejmě, že mám někdy splín, jsem naštvaná, smutná, otrávená, nic mě nebaví nebo mám náladu pod psa – tak jako každý. Ale to jsou moje soukromé věci, se kterými se svěřuji nejbližším přátelům a nemám potřebu je ventilovat veřejně. Mám asi podvědomě nastavenou nějakou hranici soukromí, kterou na sociálních sítích nechci překročit.
Takže obrázek ze sociálních sítí není věrný otisk Jitky Zelenkové?
Rozhodně není a ani nemůže být. U nikoho z nás, ať je veřejně známý, nebo ne. Já nechci žít svůj život na sítích. Stoprocentně věřím na osobní kontakt, na setkání tváří v tvář, jako třeba na koncertech. To mě nesmírně nabíjí. V covidové době jsem dělala, tak jako spousta dalších, pár živých vysílání, někdy i s písničkami, ale byla to úmorná práce. Bez chemie, bez odezvy publika. Prostě nuda. Já miluju ten moment, kdy se mi podaří s lidmi v hledišti navázat kontakt. A jsem vlastně hrdá na to, že to pořád umím, že to tam je a ti lidé jdou se mnou. Tohle žádné sítě ani umělá inteligence nikdy nenahradí. Tedy aspoň doufám, i když ten vývoj je zběsilý.
Zajímáte se o tohle téma?
Snažím se být v obraze. Je tedy pravda, že někdy mi dělá problém ovládat vlastní mobilní telefon, ale tahle témata v jakési filozofické rovině mě zajímají. Na jednu stranu je to fascinující, co všechno je dnes možné, zároveň je to ale děsivé. To, jaká strana převáží, závisí jen a jen na tom, kdo ty technologie ovládá a s jakým záměrem.
Umělá inteligence už se prosazuje i v hudbě. Může tam podle vás nahradit člověka?
Ještě před dvěma lety bych vám na to odpověděla, že v žádném případě, ale dnes už si tak jistá nejsem. Mě by taky před padesáti lety nenapadlo, že bude trvat asi minutu upravit ve studiu něčí zpěv tak, aby se to dalo poslouchat. My jsme natáčeli na magnetofonové pásky, které se stříhaly nůžkami! (smích)
Profesionálně zpíváte od roku 1967. Jak se za tu dobu změnil český showbyznys?
Změnil se skoro k nepoznání, ale ne ve všem k lepšímu, což je asi pochopitelné. Nebyl bulvár, nebyl internet, lidi podle mě měli větší jemnocit pro dobrou hudbu. Na druhou stranu jsou i skvělé pozitivní příběhy, ze kterých mám radost. Podívejte se třeba na Ewu Farnou. Fantastická zpěvačka, má to v hlavě naprosto srovnané, má obrovské publikum v Česku i v Polsku, jde si za svým a má to vlastně světovou úroveň. Vlastně se mi zdá, že v něčem jakoby navazuje na Karla Gotta. A to je hodně vysoká laťka.
S Karlem Gottem jste strávila řadu let a mluvíte o něm vždycky v superlativech. Jak se díváte na dnešní záplavu jeho imitátorů a napodobovatelů?
Přiznám se, že tohle moc neuznávám. Víte, já jsem se ve svých pěveckých začátcích taky snažila co nejvíc zpívat jako můj idol – Marta Kubišová – tím hlubokým naléhavým hlasem. Nedávno jsem slyšela nějaké prastaré nahrávky a sama jsem se zarazila, jak moc jsem se do ní stylizovala, i když v tom nikdy nebyl žádný kalkul. Nikdy jsem se neprezentovala jako Martina kopie. Prostě jsem se jen hledala. Až jednou nějaký kritik napsal: „Stále ještě je pod vlivem Marty Kubišové“. A to byl pro mě ten zlomový moment, kdy jsem začala hledat sama sebe. A myslím, že až čas ukáže, jak to bude s těmi, kteří dnes zpívají Karlovy písničky „Karlovým“ hlasem.
Co nejzásadnějšího vám do života Karel Gott přinesl?
Nedávno mi někdo napsal pod nějaký příspěvek na Facebooku: „Bez Gotta bys byla nula“. Teď pominu to, že moc mě zaráží styl, jakým někteří komunikují na sítích. Já věřím, že bych snad nebyla nula, ale nebyla bych ani tím, čím jsem dnes. Karel mě naučil obrovské pokoře, disciplíně, procestovala jsem díky němu kus světa. A mohla jsem téměř od začátků své pěvecké dráhy pracovat s největšími muzikantskými esy, jako byli Felix Slováček nebo Rudolf Rokl a mnozí další. I od nich jsem se toho v muzice moc a moc naučila a proto na ně často vzpomínám i na svých koncertech.
BRNO. Moje rodné město ❤️
Moc se těším, že se opět vrátím za brněnským publikem! Potkáme se na mém narozeninovém koncertě tam, kde jsem doma... 17/10 v @kc_semilasso
Vstupenky jsou v prodeji v síti @ticketportalcz
Teď chystáte sérii narozeninových koncertů v místech, ke kterým máte osobní vztah. Která to jsou?
První koncert bude už 12. června v Praze v Divadle na Vinohradech. Do prázdnin jedeme ještě na dvě má milovaná místa – do Rakovníka, kde jsem žila jako malá u babičky a dědečka a do Třeboně, kam jezdím už léta každý rok na takový ozdravný pobyt. Na konci prázdnin zahajuji svým koncertem filmové hudby festival Soundtrack Poděbrady, na to se opravdu moc těším, protože v Poděbradech jsem vlastně před mnoha a mnoha lety začínala zpívat. Na začátku září máme Ostravu, kam jsem jezdila, když jsem zpívala v muzikálu Fantom Londýna, pak Slovensko - Stará Bystrica, kam jezdím každoročně v létě za přáteli, a Piešťany, kam jsem jezdila s rodiči jako malá. V říjnu moje rodné Brno a pak 2. listopadu ještě znovu Praha a Divadlo na Vinohradech podruhé.
Na pražských koncertech máte i řadu hostů. Jak jste je vybírala?
Vysloveně srdcem. Jsou to všechno moje spřízněné duše a jsem moc ráda, že moje pozvání přijali - zpěváci Ondra Ruml a David Kraus, Felix Slováček jako zástupce těch muzikantských legend a slovenská hudební skladatelka Ľubica Čekovská, která mě doprovodí na křídlo v písničce Šťastie, kterou původně se svým textem nazpíval Milan Lasica. Já jsem si ten slovenský text vypůjčila a zpívám ho moc ráda. Ze Slovenska je taky úžasný gospelový sbor The Gospel Family, který mě doprovodí v několika písničkách včetně titulní písničky ze Lvího krále nebo Bez lásky láska není. Ten koncert připravujeme několik měsíců a já už mám pomalu takovou předkoncertní horečku.
Jak se vůbec připravujete na vystoupení? Máte nějaké rituály?
Především se musím dobře vyspat! To je základ, protože hlasivky jsou sval a aby dobře fungovaly, musí být odpočaté. Snažím se před koncerty taky vždycky zajít aspoň párkrát do kryokomory, to je senzační věc a právě na regeneraci měkkých tkání ji vřele doporučuju. A taky potřebuju zkoušet. Kluci z kapely si ze mě někdy dělají srandu, že to přeháním, ale mě to zkoušení dodává jistotu. Mám to tak zafixované, třeba s Karlem jsme zkoušeli pořád. Pilovali jsme každou písničku, celý program zas a znova. Dneska už na to není čas, což samozřejmě chápu.
A těsně před vystoupením?
To jsem ve smrtelné panice! Mám obrovskou trému, myslím, že s věkem se to zhoršuje. Takže potřebuju klid, nikdo na mě nesmí mluvit, jsem zavřená v šatně a snažím se koncentrovat.
Kdy ta tréma zmizí?
Chvilku po tom, co přijdu na jeviště. Jakmile se napojím na publikum, tak žádná tréma není a najednou si to nesmírně užívám a cítím, jak se kumuluje ta krásná energie. Díky ní jsem vždycky po vystoupení v euforii a nejradši bych si ten koncert dala znovu. Publikum je prostě droga a já jsem vděčná, že ji pořád můžu mít.
