Zažila úspěchy, strhující aplausy, ale i pracovní krize. „Nejsem srab, ale bojovník, i když zápasy prohraju, tak vstanu a jdu dál,“ říká. Na nedostatek práce si nemůže stěžovat, vrátila se například do Řeznické, kterou před lety zakládala.
Koho ještě v inscenaci Vraťte nám Sofii Lorenovou uvidíme?
Moji spoluhráči jsou Dáša Zázvůrková, Radim Madeja a Michal Kern. Doufám, že hra lidi potěší. Mým cílem bylo, aby měli diváci hezký večer a pobavili se. Pokud se to podaří, budu šťastná. Sofii Lorenovou jsem do hry zamontovala pro svou láskou k Itálii.
Většina mě je super holka, tahoun a ta čtvrtka je vystrašená, křehká bytost, která se dokáže dostat do pekelnýho stavu.
O čem hra vypráví?
Vraťte nám Sofii Lorenovou v podstatě znamená – vraťte nám sny. Mému manželu Františkovi, kterého hraje Radim Madeja, po požití jistých bonbonků začne vcházet do snů právě Sofia Lorenová. Ale víc už vám neprozradím! Zkrátka mějme pořád sny, protože snění je krásná věc.
Sníte často?
Jsem spíš realista, žiju tady a teď. Ale když si něco vysním, tak to uskutečním. Ráda něco dělám, vymýšlím. Teď jsem si vymyslela právě tuhle divadelní práci. Své sny realizuju především cestováním. Jinak žiju obyčejný život partnerky, babičky, maminky, to je pro mě nejpodstatnější. A nejvíce svých snů si plním v Itálii.
Čím si vás Itálie získala?
Lidmi, od kterých bychom se mohli lecčemu naučit. Samozřejmě, je to přímořský stát, a kde je moře, tam jsou jiní lidé, plní energie. Můj muž Pavel říká, že Ital má veškerý majetek na sobě. Oni se nepředvádějí v bavorákách, jezdí v obouchaných fiatech, ale umějí si vychutnat život.
Vraťme se zpátky do Řeznické, tam jste před lety začínala...
Byla jsem dokonce jedním ze zakládajících členů. Je to už čtyřicet tři let. Divadlo v Řeznické jsem pak opustila kvůli neshodám s tehdejším vedením a teď se radostně vracím.
Jaký je to pocit?
Já se ničím nedojímám, Řeznická je pořád stejná, cítím se tady, jako bych nikdy neodešla.
V jednom rozhovoru jste prohlásila, že jste líná. Ale lenocha si představuju úplně jinak...
Jsem líná! Miluju zevlování! Někam dojet, sednout si a čumět – na život, bavit se s lidmi a pozorovat je. A tohle si dopřávám právě v Itálii. Sednu si na náměstí a jen tak pozoruju okolí a u toho báječně relaxuju. Zevlování je můj nejmilovanější koníček. Vydržím to třeba celej den, to mi věřte. Pracuju samozřejmě proto, abych se uživila a taky abych se nerozseděla, nerozležela a pak nerozpadla. Umím být činorodá a baví mě to, ale mám ráda i zevlování. A proč to tak mám? Nevím, o sobě nepřemýšlím, přemýšlím o jiných, zajímají mě lidi a nejvíc samozřejmě ti nejbližší. Sebe přece dobře znám, vím, kdo jsem, tak o čem bych přemýšlela?
Zmínila jste silný vztah k vašim blízkým. Ten jste měla i s maminkou...
Maminka byla pro mě všechno, byla můj život. Když odešla, bylo mi třicet sedm, ale ještě bych ji bývala potřebovala. Podobně silný vztah mám i se synem a on se mnou. Pro mě je podstatné mít rodinné vazby v pořádku. Nedovedu si představit, že by v pořádku nebyly. Lituju ty, kteří je nemají. To je to nejhorší, co se může člověku stát.
Kolik let už je vaší vnučce?
Avince jsou čtyři roky, a to je ten nejkrásnější věk! Vede kouzelné řeči a má svou moudrost. Vidím se v ní, má podobnou energii jako já, je neustále dobře naladěná a kouká na svět krásnýma dětskýma očima. Měli bychom si občas na vlastní dětství vzpomenout a uvědomit si, že si často zbytečně komplikujeme život.
Pro muže jsem vždy byla spíš kamarádka. A to mi vyhovuje, říká Jitka Sedláčková |
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z dětství?
Asi Vánoce, čekání na Ježíška. Nejšťastnější jsem byla s maminkou. Měla jsem ale také úžasné prarodiče, s dědou jsem chodila po lese značkovat stromy, protože jsme byli v Klubu pražských turistů. Měli jsme plechovky, hadřík, štětce, malovali značky a já byla celá od barev a terpentýnu.
Jste rodilá Pražačka. Ze které čtvrti?
Celý život jsem se nehnula z Prahy 4. Jsem hrdej rodilej Pražák, protože těch už tady opravdu moc není. A ti rodilí utíkají z Prahy před davem nájezdníků, kteří si často myslí, že je tady snadnější život.
Kam utíkáte před davem vy?
Kamkoli. Baví mě cestovat, i po Česku. Vymyslím místo, objednám hotel nebo penzion a s mužem vyrazíme. Naposledy jsme byli ve Špindlu a bylo to naprosto úžasný. Ale pozor, jinak potřebujeme s Pavlem město, my nemůžeme být někde na samotě v lese. Navštívíme místní podniky, prozkoumáme gastronomii, popovídáme si s lidmi, to je náš život.
5x o Jitce Sedláčkové
|
S vaším mužem Pavlem jste šestým rokem. Je „zralá“ láska jiná než ta, když vám bylo dvacet?
Je určitě lepší, klidná, vyrovnaná, není nabitá žárlivostí, majetnictvím, je plná humoru, pohody a důvěry. Dobrat se k tomu, to je vrchol vztahu dvou dospělých lidí.
Jestli si dobře vzpomínám, tak vy jste svému muži ze začátku trochu odolávala...
Protože jsem ho znala jako ženami obletovaného muže. Ale pak jsem si řekla: Je to riskantní, ale dám tomu šanci. A právě díky našemu věku si už vážíme, že můžeme být spolu, a ani jednoho z nás by nenapadlo pokukovat po někom jiném.
Co vás spojuje?
Humor, vášeň pro cestování i záliba v módních značkách, protože oba máme rádi oblékání, názory na architekturu, způsob života a v neposlední řadě lidskost. Pavel má jednu vzácnou vlastnost – drží slovo. Což se taky často nevidí. Lichotí mi, že je můj fanoušek, představení Můžem i s mužem viděl několikrát. Hledá, kde o mně píšou a pak ty články vystřihuje, vede mi archiv. Já si kolikrát ty články o sobě ani nepřečtu, a když jsem v televizi, tak se na sebe zásadně nedívám.
LÁSKA POD LUPOU: Zajímá nás jen teď a tady, říkají Sedláčková a Töpfer |
Když jsme spolu mluvily naposledy, řekla jste, že vám nevadí malé role.
Samozřejmě, pokud je tam co hrát. Já se totiž nenechám přehlédnout ani v malé roli. Malé role jsou totiž nebezpečné, lehce vás zařadí. „To je ta herečka malých rolí,“ řekne se – a už vám to nikdo neodpáře. A tak i s malou rolí pracuju jako s velkou. Ale průpovídka, že není malých rolí, to jsou těšínská jablíčka. Velká role je velká role, hotovo! Ale tu vám někdo musí dát a musí vám věřit.
Ale vám se té důvěry dostává.
V poslední době ano, ale mám před sebou ještě nějaké úkoly, které by byly zásadnější. Budu zkoušet v Divadle bez zábradlí inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové?, neznám pro můj věk a typ větší roli než je Martha. Tohle je velká výzva. Přede mnou je i natáčení, o kterém zatím pomlčím. Film se mi tak trochu vyhýbá, ale díky Ireně Pavláskové jsem dostala moc hezké role, jak ve Fotografovi, tak i ve Vánočním příběhu. Baví mě televize, ta práce pro ni tak trochu připomíná tu divadelní, užívám si každé natáčení. S překvapením jsem zjistila, že Kinobox vydal zprávu, kde jmenoval nejobsazovanější herce minulého desetiletí, a v ní jsem uvedená jako nejobsazovanější herečka. To je samozřejmě tím, že mám za sebou nepřebernou řadu malých rolí. A tak hezky to tam zdůvodnili, že jsem typ, který je potřebný, že hezky hraju maminky, tety, manželky a teď už i ty babičky.
Tedy postavy, se kterými se mohou divačky snadno ztotožnit.
Prostě obyčejný ženský. A taková byla například i Vanda v seriálu Polda. Dodnes mě lidi na ulici oslovují „Vando“.
Pavel Töpfer a Jitka Sedláčková
Říkáte, že tři čtvrtě vaší osoby je super, čtvrtina katastrofa. Jak to myslíte?
Většina mě je super holka, tahoun a ta čtvrtka je vystrašená, křehká bytost, která se dokáže dostat do pekelnýho stavu. To jest – mám strach z lékařů, nemocí, operací, z toho, že se ze dne na den může život zvrtnout a je se vším konec. Tomu umím propadnout.
Co vám pomáhá?
Čas. Na své tísně žádné léky neberu a pomůže opravdu jen čas. Jinak se postarám o všechno a o všechny a jdu dál.
Měla jste to štěstí spolupracovat s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem...
To byli chlapi, jací se už nerodí. Byla s nimi radost pracovat, měli úžasný smysl pro humor, dobře se na ně koukalo, protože to byli moc pěkní muži, byla s nimi sranda a člověk se rád hřál v jejich záři. Jsem pyšná na to, že jsem se s nimi mohla potkat. Právě s Barťákem jsem hrála patnáct let ve starší inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? a tam jsme zažili spoustu roztodivných a vtipných situací. Měl takový smysl pro humor, jaký jsem u jiných lidí nezažila. To, co on si dovolil říct a jakým způsobem, to neumí nikdo. Není na světě už nikdo takový, jako byl Jirka Bartoška.
Rozhovor vznikl pro časopis Chvilka pro tebe.
