K herectví vás přivedla sestra Zuzana. Chodí na vaše premiéry?
Premiéry bohužel nestíhá, má to do Prahy dost z ruky. Žije stále v naší rodné Třebíči. Reprízy ale navštěvuje poctivě, vždycky nabere nějakou delegaci a žádné představení si dřív nebo později ujít nenechá.
Herectví jste vystudoval nejen na konzervatoři, ale i na brněnské JAMU. Kdo vás v té době nejvíc ovlivnil?
Nejdřív to byl Josef Karlík, ten se staral o náš ročník na JAMU první dva roky, a později přišel Peter Scherhaufer, pozdější šéf Divadla Husa na provázku, se kterým jsem se tam ale bohužel minul.
Během vašich začátků jste si přivydělával sběrem jahod ve Skotsku, ale i mytím oken. Kdo dnes myje okna u vás doma?
No měl bych to být já, protože jsem v tom vlastně profík, ale radši doma tuhle svou specializaci moc nevytahuji. Takže máme okna ve střídavé péči.
V brněnských divadlech jste působil téměř pětadvacet let, máte za sebou takové kousky jako třeba dvanáctihodinový maraton her Dostojevského v Divadle Husa na provázku. Jak se něco takového dalo vůbec uhrát?
Ono to nebylo tak náročné, jak se na první pohled zdá. Byl to nápad Vladimíra Morávka, dělá rád neobvyklé věci. Začínalo se ráno, diváci si přinesli svačinky. A nám se hrálo skvěle, energie se nám během těch hodin z hlediště krásně vracela, takže o únavě nebyla vůbec řeč.
Do Prahy jste přesídlil mimo jiné i kvůli angažmá v Divadle Na zábradlí. V čem je tam pro vás hraní specifické?
Zábradlí je moc příjemný prostor na hraní. Je to takový pokojíček. K divákům se dostaneme hodně blízko, takže bych to klidně přirovnal k hraní na kameru, kdy do toho člověk nemusí šlapat a překonávat prostor.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: Ulice: Zdivočelá země: České století: |
Jak se potom do takového pokojíčku dá na jeviště zakomponovat skutečný bazén s vodou, jako ve hře Dobří chlapci?
To vůbec nebyl problém. Je to, jako by tam ten bazén patřil odjakživa. Ale je pravda, že to diváci v prvních řadách občas trochu odnesou. Možná je to jen trochu komplikované v tom, že musí být voda po celou dobu představení teplá, aby v ní Ivan Lupták celé dějství vydržel. On na rozdíl ode mě tráví v bazénu daleko víc času.
V představení Alberta Camuse Cizinec hrajete Meursaulta, který je v intencích existenciálního dramatu potrestán za to, že je sám sebou. Jak vy sám vnímáte tuto filozofickou otázku?
V Cizinci to vychází tak, že je hlavní hrdina trestaný lidmi, kteří jsou zase trestáni sami sebou tím, jak žijí, aniž by o tom ale věděli. Všichni jsme životem trestáni a odměňováni zároveň. Je to pořád dokola.
Díky představení Korespondence V+W, kde hrajete Jana Wericha, jste nedávno s Divadlem Na zábradlí cestovali až do New Yorku. Jak na vás zapůsobilo toto město?
New York jsem teď zažil podruhé a už jsem z něj vůbec nebyl tak nadšený, jako před dvanácti lety. Z ulic vymizeli muzikanti, pouliční blázni. To město jako by zvážnělo a zbyl tam jen ten specifický hluk a tlak, který se tam na vás valí ze všech stran. To utahování kohoutů je tam hodně znát. Korespondenci V+W jsme hráli v Českém domě pro smíšené publikum s anglickými titulky, a myslím, že se naše pojetí dopisů přenesených na divadlo divákům moc líbilo.
V roli otce Kapuleta jste zažil i Shakespearovské slavnosti. Jak se vám zkoušelo po nocích?
Toto mi vůbec nevadilo. Pod taktovkou režijního dua SKUTR se mi zkoušelo báječně. Navíc jsem si vyzkoušel, jaké to je, chodit do práce na Pražský hrad. Každodenní cesta na pracoviště okolo Svatovítské katedrály. To nebylo vůbec špatné! (smích)
Jedním z důvodů, proč jste opustil Brno, je i seriál První republika. Máte s postavou jménem Jaroslav Valenta hodně společného kromě stejného monogramu?
Postavy, které hraji, nechávám v šatně a do osobního života si neberu je ani nic z nich. Spíš předávám něco já jim, a tak to nějak zakamufluji, aby to vypadalo, že to je jejich. A to je celé.
Už jste ve svém seriálovém šatníku První republiky rehabilitoval hnědou barvu?
Barva mých obleků v první řadě seriálu byla neuvěřitelná, říkali mi kvůli tomu pan Hnědý. V osobním životě jsem hnědou barvu kvůli tomu asi nějak podvědomě úplně vytěsnil, úplně jsem ji přestal používat. Aniž bych k tomu ale dal nějaký popud, druhá a třetí řada První republiky se už, co se týká mého oblečení, pěkně zabarvila, takže nás pan Hnědý opustil.
V seriálu České století i ve filmu Milada jste si zahrál Klementa Gottwalda, který se teď objeví i v novém českém filmu Toman. Nebylo ve hře, že ho tam opět ztvárníte vy?
Ne, vůbec. Na Gottwalda rozhodně nemám a nechci mít monopol. Myslím, že dvakrát to bohatě stačilo. Potřetí bych do toho už nešel, i kdyby nabídka přišla.
Zaznamenal jste na svůj výkon nějaké reakce komunistů?
Já osobně ne, ale existovala v té době prý nějaká internetová kampaň, která měla komunisty vybízet k ignorování tohoto dílu Českého století.
Jako Gottwald si v Českém století ve vypjaté chvíli čistíte jablko, stejně jako Konrád Henlein ve filmu Masaryk cucáte citrony.
Speciálně čištění jablka jsme s režisérem Robertem Sedláčkem dotáhli k dokonalosti. Mělo jít o normální, lidské, mimoběžné jednání, které zvyšovalo kontrast pronášených slov. Henleinovy citrony patřily ke scénáři a měly souvislost s jeho nachlazením. V té době byly navíc nedostatkové, takže kde se k nim dostal, tak je prostě spotřeboval. To mi připomnělo vtip o kávě a cukru: „Doma si dávám jednu kostku, na návštěvě tři, ale rád mám dvě.“ (smích).
České století (2013)
První republika (2018)
Single Lady 2 (2018)
Kromě Gottwalda jste si opakovaně zahrál i faráře.
A hned třikrát. V seriálu Rapl, ve filmu Kuličky a v hudebním klipu kapely Poletíme. Nevím, proč se to takhle sešlo, já osobně do kostela nechodím.
Díky svému účinkovaní v televizní reklamě na mobilního operátora jste dokonce dostal ocenění Zlatá pecka udělované nejoblíbenějšímu reklamnímu herci. Jak velký je pro vás rozdíl mezi reklamním a divadelním hraním?
Reklamní herectví je herectví jako každé jiné, i když má svá specifika. Je pro mě až překvapivé, jak dlouho se to drží. Asi tu práci neodvádím úplně špatně. Mám před sebou ještě zimní kampaň a jak to bude dál, o tom já už nerozhoduji. Každopádně je to skvělá zkušenost a jsem za ni rád.
V některých epizodách reklamního spotu se svými kolegy pěkně řádíte. Je tomu tak i při koncertech kapely Jupiters Disco Cowboys, ve které hrajete na kytaru?
To víte, že jo. To je to klukovství v nás, kterého se my chlapi stůj co stůj nechceme pustit. I když na kytaru kdovíjak neumím, moc mě baví do ní mlátit a experimentovat s jejím zvukem. Nejsem moc fanouškem kolektivních sportů, tak hraním v kapele - tedy kolektivu - si to asi kompenzuji.
Jiří Vyorálek
Hodně jste změnil vzhled. Vlasy máte na ježka a tvář zarostlou vousem. Týká se to nových rolí?
Přesně tak. S Vladimírem Michálkem jsme nedávno dotočili černou komedii s názvem Úhoři mají nabito, ve které si pár chlapů hraje na příslušníky policejní zásahové jednotky. Tak proto ta holá hlava, která mi ale už pomalu zarůstá. Musím ale přiznat, že se mi ten výbrus v létě v těch vedrech náramně hodil. No a vousy souvisí s pohádkou.
Budete hrát čerta?
Čerta ne, ale zvířecího muže. Ta postava bude celá zarostlá chlupy, tak jsem se rozhodl, že vyjdu maskérům vstříc, ať nemají s obličejem tolik práce. O role v pohádkách jsem si začal říkat kvůli svému malému synovi, abych měl pro něj vysvětlení, kam že to pořád odcházím. Když mě uvidí v televizi, bude mu to hned jasné. A pohádky jsou přesně to, co ho bude zajímat nejdřív.
