„Na druhou stranu si umím představit, a pár takových lidí jsem už v životě potkal, že ta bolest jejich duše je tak ohromná, že raději volí dobrovolný odchod z tohoto světa,“ vysvětluje. „Věřím v pánaboha vševědoucího a milosrdného, že do těchto lidí vidí, ví co se v nich odehrává a rozhodně je nezatratí, když se pro něco takového rozhodnou, protože jim rozumí.“
Jeho hrdinové mají každý ze svého pohledu závažný důvod proč svůj život ukončit. Film vznikl podle divadelní hry Marka Epsteina a Strach ho pojal jako road movie. „Byl to náročný projekt, protože se to celé odehrává v autě,“ říká producent filmu, jenž vznikl pro Českou televizi. „Je to psychologické drama, ale jsou tam prvky laskavosti a absurdnosti. Epstein zkoumá pocity těchto lidí, aniž by je zesměšňoval,“ dodává.
Václav Svoboda, Ivo Gogál, Sophia Šporclová, Božidara Turzonovová, Jiří Strach a Jiří Mádl při natáčení filmu Lajf
„Nehodlám v žádném případě nikoho odsuzovat, ale vzít si život třeba proto, že nechci na stará kolena obtěžovat svoje příbuzné, kteří by se o mě museli starat, mi jako regulérní důvod pro takový čin nepřijde. Ovšem každý případ je jedinečný a nepřísluší mi, abych to hodnotil. Sám za sebe ale říkám, zkusme za život bojovat, i když je kolikrát krutý. Protože hodit flintu do žita je jednoduché, ale v podstatě je to útěk. Zůstat na bojišti jako voják mi přijde svým způsobem daleko odvážnější,“ nabádá Strach.
Postavy filmu Lajf se navzájem neznaly, stejně jako jejich představitelé. „Možná paní Božidara Turzonovová s Ivo Gogálem se už někde potkali, ale určitě ne před kamerou. Přiznávám, že to byl trošku záměr poskládat tu pětici z lidí, kteří se k sobě vůbec nehodí. Jejich charaktery se během jízdy navzájem obrušují a dojdou nového poznání,“ vypráví Strach.
Jiří Mádl, Božidara Turzonovová, Sophia Šporclová, Jan Kolařík a Ivo Gogál ve filmu Lajf (2026)
„Paní Božidara Turzonovová je pro mě pojem. Stejně jako Jiřina Jirásková nebo Jiřina Bohadlová, se kterými jsem v minulosti točil. Mám ji rád už od Božské Emy. Chtěl jsem ji poznat osobně a pracovat s ní, protože jsem ji vždycky obdivoval,“ vypráví. „Ve filmu mluví česky, což je záměr, protože hraje takovou trošku aristokratku a jak víme, tyhle hraběnky mívají v češtině i stopu jiného jazyka, ať už němčiny, francouzštiny nebo jako v tomto případě maďarštiny.“
Nejmladší hrdinkou Lajfu je Sophia Šporclová, která hraje Josefínu. I ona má velké trápení, které ji přivádí k myšlenkám na sebevraždu. Strach studentku brněnské konzervatoře poprvé obsadil do seriálu Lovec. „Hledal jsem holku, která by zahrála postavu posedlou ďáblem. Říkal jsem si, zkusím ji a když obstojí, dostane Malvínu v Mámě. A ona té šance využila,“ vzpomíná. „Je vidět, že se u ní sešly geny, které sahají přes jejího dědu Jiřího Kodeta a další příbuzné hodně daleko. Nechci být falešným prorokem, ale Sophia by jednou mohla psát dějiny českého herectví. To já už tady nebudu, ale vzpomeňte si na mě, že jsem ji objevil,“ usmívá se.
Elizaveta Maximová a Sophia Šporclová ve filmu Máma (2025)
Dcera houslového virtuóza Pavla Šporcla a herečky Báry Kodetové se kvůli postavě Josefíny v Lajfu učila pět měsíců hrát na saxofon a nechala se ostříhat nakrátko. V Mámě si zahrála dceru mentálně postižené Lilian, od níž je násilně odtržena, přičemž její mladší verzi neméně přesvědčivě ztvárnila dvanáctiletá Valentýna Bečková.
„Talent od Boha mají obě. Jediné úskalí, které by je mohlo potkat je, že by zpychly. Byla by škoda, kdyby se z nich stala nafoukaná jelita a měly hvězdné manýry jenom proto, že se jim povedl jeden nebo dva filmy. A to riziko tady samozřejmě je, když je na ně teď upřena pozornost. Ale já Sophii kopnu do kotníku jako první, když ji nosánek půjde nahoru,“ směje se Strach.
Lotrando a Zubejda (1997)
Sám to zažil. „To pokušení čeká na všechny, kdo vystrkujeme čumák na veřejnost. Když jsem si zahrál Lotranda v pohádce Lotrando a Zubejda, taky musel někdo přijít a praštit mě přes něj, abych se srovnal,“ přiznává.
Teď už si před kameru netroufá, ale zato má na rozdíl od jiných režisérů odvahu usměrňovat i herecké bardy. „Jiřina Bohdalová mi říkala: Ty máš na nás oko, je dobře, že nám říkáš připomínky,“ vzpomíná Strach.
„Člověk samozřejmě musí najít odvahu, aby těmto velkým legendám řekl něco k jejich hraní. Dělá to málokdo. Ale já to myslím dobře, nejde mi o to předvádět se a vozit se po nich, ale posunout je k ještě lepšímu výkonu,“ vypráví. „A u těchto velkých hráčů si kolikrát vystačím pouze s jemnou režijní připomínkou typu o trošičku míň nebo malinko přidej.“
Mámu považuje za nejlepší film, jaký kdy natočil. Diváci zase milují Anděla páně I a II. A už je rozhodnuto, že vznikne i třetí pokračování.
