„Nevím, jestli to byla jenom shoda okolností nebo jestli byla opravdu moje teta, každopádně jsem Elišku zažil. Jako tříletý jsem s ní jezdil v bugattce a užíval si to. Automobilismem jsem fascinovaný už od dětství,“ vzpomíná Jiří Štěpnička. Moje máma mívala anglické auto a když se na něm něco porouchalo, každý šroubek se posílal z Londýna, což se dost prodražilo. Tak ho prodala a koupila si Škodu Tudor. A já teprve ve svých skoro osmdesáti letech pochopil, proč se to auto tak jmenovalo. Protože bylo dvoudvéřové – two door,“ dodává.
Za perfektní český dabing mu dnes vděčí řada slavných zahraničních herců jako Mel Gibson, Steven Seagal, Gérard Depardieu a mnoho dalších. Jeho hlasem hlavně promlouvá Harrison Ford, kterému je Jiří Štěpnička dokonce podobný, což dokazuje i fotografie z projektu fotografa Petra Kozlíka pro Magazín DNES.
I když se narodil v Anglii, kde jeho maminka Jiřina Štěpničková tou dobou pobývala, anglicky neumí. A nemá už ani anglické občanství, které mu automaticky náleželo.
„Tatínek ho vrátil, protože když byl u moci Gottwald, bylo to nebezpečné,“ vzpomíná. V Anglii žil po narození rok. „Ale z toho období si samozřejmě vůbec nic nepamatuji. Mám jenom fotografii z Florence, kam maminka přijela odněkud autobusem, jak mě nese v přenosné tašce. To tady v Československu v té době ještě nikdo neznal. Bylo to takové anglické specifikum. Děti se nevozily v kočárcích, ale matky je nosily v taškách,“ usmívá se.
Jeho kmotrem se stal Jan Masaryk. Ale ani toho si neužil, protože záhy za nevysvětlitelných okolností zemřel po pádu z okna. „Podle mě byl z toho okna vyhozen, protože byl nepohodlný,“ říká Štěpnička. A dodává, co má za zlé jeho otci Tomáši Garique Masarykovi: „Vyčítám mu, že zrušil Rakousko-Uhersko. To byl nějaký stát! Teď jsme akorát pr... světa.“
Po sametové revoluci se svojí ženou jeli do Anglie na výlet. „Navštívili jsme všechny významné budovy a musím říct, že Anglie mě dodneška fascinuje. Je to stát, který je samojedinečný,“ vypráví. Prošel si i místa, kde bydlela jeho matka.
Coby skvělý dabér se s angličtinou setkává pravidelně. Svůj hlas propůjčil mimo jiných Michaelu Douglasovi, Harrisonovi Fordovi a Stevenu Seagalovi. Na stará kolena se však dočkal zklamání. „Nadaboval jsem nedávno celovečerní film s Michaelem Douglasem a přesto, že jsem byl v zahraničí schválen, protože se tam posílaly jako vždycky zkušební záznamy dabingu, tak když jsem to celé dokončil, nějaký nový nastoupivší blbec tam venku řekl, že mám příliš vysoký hlas a že to musejí nechat předabovat někým jiným,“ kroutí hlavou Štěpnička.
„Strávil jsem na tom měsíc, tak mě to nepotěšilo,“ dodává. Přitom nemá pocit, že by se mu hlas poslední dobou změnil. „Ne, mám ho stejný jako Douglas, myslím, že si jsme i fyzicky podobní,“ dodává.
Lebku jsem si nepoškodil, říká vdovec Štěpnička po hrozivém pádu pod tramvaj |
S dabingem se seznámil už jako dítě prostřednictvím své matky herečky. „Dělalo se to v nějaké hale. Bylo tam velké plátno, na kterém šel film a pod ním malé a na něj se promítal text. U mikrofonu stáli tři čtyři herci, kteří to dabovali. A v tom velkém sále seděli odděleni za sklem zvukař s režisérem. Máma tenkrát dabovala nějaký erotický, poměrně experimentální film. A když zjistila, že tam celou dobu sedím a čumím na něj, málem omdlela. Takže do světa dospělých jsem vstoupil přes dabing,“ usmívá se Štěpnička.
K vlastnímu dabování se dostal až v dospělosti. Jako dítě vyrůstal u svého otce v Karlových Varech, protože maminka byla za nelegální přechod hranic, který s ním coby čtyřletým absolvovala, zatčena a odsouzena na patnáct let do vězení „Zato jsem jako dítě maloval. Mám dokonce cenu z Indie za obrázek, na němž jsem namaloval pionýrský tábor. Tatínek ho poslal na mezinárodní soutěž výtvarného umění a uspěl jsem,“ vypráví.
Jiří Štěpnička na křtu videoklipu Bugatti Boogie od operní pěvkyně Terezy Mátlové (Praha, květen 2025)
Výtvarnému kumštu se věnuje dodnes. Portréty ho ale nebaví. „Maluji to, co se mi právě líbí. Tenkrát to bylo ohniště, na kterém jsme si opékali buřty, teď jsou to jiné věci,“ dodává.
Stále je členem činohry Národního divadla, ale na jevišti se často neobjevuje. „Skutři mě neobsazují,“ říká hořce. A netají se ani tím, že se mu jejich pojetí divadla nelíbí. „Podle mě nemají ve vedení co dělat,“ říká rozhořčeně na adresu šéfů činohry Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského.
„Lidi mi říkají, že horko těžko shánějí vstupenky do Národního divadla a pak se mi jim ta představení nelíbí.“ Kladně nehodnotí ani působení jejich předchůdce Daniela Špinara (dnes po tranzici Daniela Špinar - pozn. red.). „Ten mě chtěl z divadla vyhodit. Ale protože jsem předsedou odborů, tak nemohl,“ dodává.
