Ve Varech jste představil film 6 gramů. Jaká byla na něm práce?
Byla hodně koncentrovaná. Polovina filmu se odehrává během jediné školní schůzky v tělocvičně, takže to mělo skoro divadelní charakter. Právě to mě bavilo. Když jste dlouho pohromadě v omezeném prostoru, vzniká úplně jiná energie než při klasickém natáčení.
Příběh se dotýká citlivého tématu drog u dětí. Přemýšlel jste při natáčení, jak byste reagoval jako táta?
Vůbec nevím. Synovi jsou teprve tři a půl roku. Zatím u něj nacházím úplně jiné věci a z těch mám radost. Takže odpověď vlastně neznám.
Ve filmu hrajete s Ondřejem Vetchým, Davidem Novotným nebo Martinem Pechlátem. Jak funguje taková herecká sestava?
Když je na place několik výrazných herců, je podle mě nejdůležitější nenechat se strhnout. Každý jsme tam z nějakého důvodu vybraný a člověk si musí tu svoji jinakost uhlídat. To je možná těžší než cokoliv jiného.
Střídáte rád komedie a vážné role?
Mě vždycky baví to, co mám právě před sebou. Když dokončím drama, těším se na komedii. A když natočím komedii, mám chuť na něco vážnějšího. Myslím, že člověk potřebuje změnu, jinak začne opakovat sám sebe.
Vloupali jsme se do metra v Berlíně, prozrazuje Jiří Mádl o natáčení s Vorlem |
Minulé roky jste na festivalu zažíval velký pracovní kolotoč. Jaké byly letošní Karlovy Vary?
Úplně jiné. Před dvěma lety jsem tady zažil obrovský nápor kolem Vln. Prakticky jsem se nezastavil. Loni jsem byl členem poroty, takže zase samá práce. A letos? Měl jsem jen pár povinností kolem 6 gramů. A jinak vlastně nic.
Měl jsem asi dva drinky za celý festival, chodil jsem spát kolem desáté večer, vstávál jsem v devět, a dokonce jsem se stihl opalovat na balkoně. Říkal jsem si, že takové Vary jsou vlastně skvělé. Letos jsem tady navíc byl bez rodiny, a i když jsem si loni, když tady byli, říkal, že to nebyl nejlepší nápad, protože to není úplně prostředí pro rodinu, tak letos jsem si zase říkal, že nebyl dobrý nápad je sem nevzít. (smích)
Máte na festivalu místo, kam chodíte nejraději?
Asi Bokovku. Přijde mi, že právě tam vznikají ta nejpřirozenější setkání filmařů. Není to o velkých večírcích, ale o tom, že si lidé normálně sednou a povídají si.
Co pro vás dnes znamená projít se po červeném koberci?
Myslím, že se někdy podceňuje, jak důležitý je ten okamžik pro lidi, kteří film několik let připravovali. Nejde o pozlátko. Jde o symbol. Během práce na filmu totiž člověk moc okamžitých odměn nezažívá. Dnes jsme všichni zvyklí na rychlý dopamin, ale film je dlouhá trať. Najednou přijdete na festival, vidíte plné sály a máte pocit, že to celé mělo smysl. To je krásný pocit.
Festivalová kina praskají ve švech. Přál byste si, aby stejně fungovala i běžná kina?
Určitě. Myslím si, že česká kinematografie se dlouhodobě zlepšuje. Paradox je, že to automaticky neznamená vyšší návštěvnost. U filmu totiž nefunguje jednoduchá rovnice. Když uděláte lepší jogurt, prodá se ho víc. Když natočíte lepší film, vůbec to nemusí znamenat více diváků. Je v tom spoustu proměnných. Počasí, události ve světě a podobně.
Jak se podle vás český film za poslední roky změnil?
Myslím, že se hodně změnilo hlavně chování diváků. Přesto máme v Česku něco výjimečného. Lidé vyrůstají na českých pohádkách, pak sledují české filmy pro mladé, později další domácí tvorbu a vlastně s ní žijí celý život. V mnoha zemích to vůbec není běžné. A pak jsou tady trendy. Jednu dobu všichni tvrdili, že budoucností je 3D. Dnes se mluví o umělé inteligenci. Před pár lety o CGI. Já si myslím, že nejdůležitější je dělat poctivě svoji práci a nenechat se každou módní vlnou rozhodit.
Poslední dobou vzniká hodně filmů s vážnými tématy. Je to správný směr?
Silná témata se točila vždycky. Vedle nich ale musí existovat komedie, pohádky, čistě divácké projekty. Kinematografie potřebuje celé spektrum. Člověk se někdy chce smát a jindy víc cítit. Obojí má své místo.
Jak dnes snášíte kritické recenze?
Dobře. Já si ale navíc nějakou zdrcující kritiku nepamatuju. Samozřejmě mě zamrzí, když kritik trefí něco, o čem sám vím, že je pravda. Párkrát se to stalo.
Vedle herectví stále režírujete a píšete. Kdy jste věděl, že chcete dělat i tohle?
Vlastně už jako dítě. Bavilo mě psát. Když jsem ve škole napsal nějakou povídku nebo legrační příběh a ostatní se smáli. Tehdy jsem poprvé zažil pocit, že můžete něco vytvořit a ono to funguje. Herectví přišlo později.
Ondřej Vetchý, Leona a Jiří Mádl ve filmu 6 gramů (2026)
Co právě připravujete?
Velký celovečerní film jako režisér. A jako herec mám také dost nabídek, ale už si je hlídám. Snažím se nepřijmout víc než tři filmy za rok, protože jinak bych neměl prostor na vlastní tvorbu.
Kdybyste měl natočit film o karlovarském festivalu, o čem by byl?
A to je dobrá otázka. Odpověď je, že nevím, ale zkusím se nad tím zamyslet.
Na podzim oslavíte čtyřicáté narozeniny. Berete to jako životní mezník?
Asi ano, ale vlastně se na to těším. Bude mi čtyřicet a synovi čtyři. Budu přesně desetkrát starší než on. Přijde mi to jako hezká symbolika. Mám pocit, že s věkem člověk některým věcem prostě řekne – už ne. A není to smutné. Je to osvobozující.
Je strašně nesexy, když chlap sám sebe žere. Jiří Mádl o roli otce i drilu v klášteře |
Kdyby jednou chtěl být váš syn hercem...
Nebránil bych mu. Aspoň bude ode mě vědět, jak těžká práce to je. Ale kdo ví, jak bude svět filmu za dvacet let vypadat.
Když zrovna nepracujete, čím si nejvíc odpočinete?
Jsem hlavně se synem a třeba hrajeme hokej nebo fotbal, klidně u nás v obýváku. Nebo se díváme na Krtečka, protože toho opravdu miluje. Musím říct, že až díky němu jsem si znovu uvědomil, jak geniálně jsou ty příběhy udělané. Člověk vidí, jak dětskou fantazii opravdu rozvíjejí.
Co byste popřál festivalu Karlovy Vary?
Klid a sílu. Myslím, že festival dospěl do bodu, kdy přesně ví, čím je. Nepotřebuje být větší ani okázalejší. Zná svoje místo, a právě v tom je jeho největší síla.
A návštěvníkům?
Aby odcházeli z kina s pocitem, že jim jejich vlastní život dává ještě větší smysl. To je podle mě to nejvíc, co může kinematografie nabídnout.
