Povídáme si spolu v dabingovém studiu, kde se připravuje české znění legendárního amerického seriálu Simpsonovi. Napadlo by vás někdy, že postava, se kterou budete v uvozovkách žít nejdéle, bude ženská a navíc kreslená?
Počkejte, Marge se mnou není nejdéle. Víte, kdo to je? Jů! Tomu dávám hlas už třicet sedm let. To je parta, že? Plyšák a bába. (smích) Pokud jde o Simpsonovy, v životě by mě nenapadlo, že tento seriál bude mít takový úspěch. Daří se mu po celém světě. Musím říct, že kdyby měl jednou skončit, bylo by mi to líto. Po tolika letech by mi Marge chyběla, přece jen s ní jsem už pětadvacet let.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Jak jste se vlastně k této modrovlasé dámě dostal?
Je to zvláštní, protože, když jsem poprvé slyšel, jak Marge mluví v původním znění americká herečka, zjistil jsem, že mluví úplně jiným stylem než já. Ona totiž celou dobu úplně chraptí. Řekl jsem, že tak to dělat nechci. Když se pak do Ameriky posílaly testy s mým hlasem, kupodivu jim nevadilo, že se to od originálu tolik liší. Sám se dodnes divím, že tehdy řekli dobře, může to tak být.
Je to pro vás veselá práce?
Ale víte, že ano? Dialogy jsou opravdu tak vtipné, že když je čtu, sám se u toho někdy i dost pobavím.
Simpsonovi se vysílají každý den vpodvečer na televizi Prima COOL a mají pořád slušnou sledovanost. Myslíte si, že americký humor, který známe ze seriálu, má k tomu českému blízko?
Velký rozdíl mezi českým a americkým humorem podle mě není. V Simpsonových se navíc často objevuje i černý humor, který, mám pocit, mají Češi rádi. Samozřejmě se tam mnohdy vychází z amerických reálií a jsou tam odkazy na věci, které nemusíme vždycky poznat, ale myslím, že tvůrci se celkem trefili do vkusu naší české nátury.
S divadlem jste procestoval velký kus světa. Vypozoroval jste, v čem je český humor zvláštní? Čemu se zkrátka Češi rádi smějí?
Češi mají obrovský smysl pro humor a dokážou i na kdejakou vážnou situaci okamžitě vymyslet fór. Myslím, že v tom jsme docela vepředu.
Stalo se vám někdy v zahraničí, že tamní publikum vůbec nepochopilo váš humor? Že místo očekávaného smíchu nastalo ticho?
Hráli jsme i v tak vzdálených destinacích, jako je třeba Tchaj-wan. A i tam se naše Prodaná nevěsta setkala s velkým ohlasem a lidé se bavili. Hráli jsme ve velkém sále asi pro tisíc lidí a po krajích pódia byla plátna, kde se promítaly čínské titulky, protože Číňané nám samozřejmě nerozuměli ani slovo. Přesto se bavili a smáli jako publikum tady v Praze. To byla hodně zajímavá zkušenost.
Na Tchaj-wanu jste prý dokonce potkal fanoušky seriálu Arabela.
Je to pravda. Oslovila mě tam nějaká paní, která mě poznala. Byla totiž zvyklá vídat mě jako Rumburaka v neděli v televizi. Před lety se tam totiž skutečně prodala vysílací práva na tenhle seriál. Docela by mě zajímal ten čínský dabing.
Neslyšel jste ho?
Ne, ale měl jsem možnost vyslechnout si německou verzi. Musím říct, že hlasově to bylo téměř identické s originálem. Ti němečtí herci se úžasně trefovali. A to nejen do mě, ale třeba i do Menšíka, což musel být kumšt, protože ten mluvil strašně rychle. Opravdu to byl velice kvalitní dabing.
Jiří Lábus■ Narodil se 26. ledna 1950 v Praze. |
Nedávno jste si v dramatu Kluci z hor zahrál mentálně handicapovaného muže. Na place jste se sešel s vaším dlouholetým kamarádem a kolegou z Ypsilonky Martinem Dejdarem. Jaké pro vás natáčení bylo?
Točilo se ve východních Čechách v Orlických horách, takže prostředí bylo krásné. Já sám jsem roli v tomto filmu vzal hlavně proto, že to pro mě byla opravdu velká výzva. Roli mentálně postiženého člověka jsem totiž ještě nehrál. Strašně mě to zaujalo a práce mě nakonec moc bavila. Navíc, jak jste řekla, s Martinem Dejdarem jsme kolegové z divadla a známe se spoustu let, takže herecký kontakt fungoval výborně a byl jsem rád, že můžeme pracovat spolu.
Absolvoval jste před natáčením nějakou zvláštní přípravu, abyste dokázal správně uchopit postavu člověka s postižením?
Radil jsem se o tom s několika odborníky a lékaři, kteří mi k tomu řekli pár věcí. Nebylo to snadné, protože moje postava měla kombinaci hned několika poruch. Bylo těžké vystihnout hranici, aby to nepůsobilo přehnaně. Navíc jsem ve scénáři měl minimum vět, takže jsem většinou musel vše zahrát jenom výrazem v obličeji a pomocí pohybů.
Občas herec kvůli rolím musí podstupovat všemožné peripetie. Například o vás se ví, že neřídíte, přesto jste si prý před lety kvůli natáčení musel udělat řidičský průkaz.
Ano, to bylo kvůli filmu Zatykač na královnu, kde jsem musel řídit náklaďák. Bylo mi třiadvacet let. Barrandov mi tehdy zaplatil rychlokurz. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Za čtrnáct dní jsem měl řidičák hotový, ale musel jsem instruktorovi slíbit, že v životě za volant nesednu, a to jsem dodržel!
Vzpomenete si ještě na nějakou další, pro vás náročnější přípravu? Napadá mě, že taková herecká klasika je například ježdění na koni...
Na koni jsem jezdit nemusel. Stačilo, že jsem vedle něj jednou šel, on mi šlápl na nohu a zlomil mi prst. Před mnoha lety jsem například točil film, který se odehrával ve sklárnách. A protože jsem hrál přímo skláře, tak jsem nejdřív jezdil do Nového Boru a učil se zacházet s foukáním skla. Nebyla to vůbec sranda, ale bylo to pro mě na druhou stranu hrozně zajímavé a vlastně mě to docela bavilo.
11. března 2018 |
Jak jste na tom vůbec se sportem? Že si na první dobrou nevybavuji žádnou vaši roli, ve které byste musel sportovat...
To ne, nikdy mě ani moc nebavil fotbal a podobné věci. Jezdím rád na kole, to ano. Nebo jsem chodil také jeden čas boxovat.
Boxovat? Jak jste se k tomu dostal?
To bylo ještě za bolševika. Chodil jsem si zaboxovat do takové té Pragovky v Žitné ulici. Znal jsem se s jedním boxerským rozhodčím, a tak jsme s Dejdarem a Kaiserem chodili i na boxerské zápasy do Lucerny. Bylo to vždycky v neděli dopoledne, ještě za hluboké totality. V ringu se to řezalo, tekla krev, někdo někoho složil a do toho kdosi zakřičel: Ať žije Vítězný únor! To mě hrozně bavilo. Atmosféra tam byla fakt báječná.
Nechtěl jste si někdy sám v ringu zkusit opravdový zápas?
Ne, kdepak! My jsme boxovali spíš jen tak pro srandu. Tento sport je strašně náročný, ono jenom udýchat v ringu tři minuty vůbec není legrace.
Do vašich osmnácti let jste doma prý neměli televizi. Kdy se ve vás probudil sen být hercem?
Televizi jsme opravdu měli až hrozně pozdě. Ale byl rozhlas a hlavně jsem jako dítě chodil do divadel. V pěti letech jsem viděl první pohádku, navíc loutkovou, a prostě jsem si řekl, že budu hercem.
Kluci z hor jako český Rain ManMnoha lety společného hraní prověřenou dvojici Martin Dejdar, Jiří Lábus dal opět dohromady v jednom filmu režisér Tomáš Magnusek. Podle skutečného příběhu vznikl snímek Kluci z hor, v němž Jiří Lábus představuje mentálně postiženého strýce a Martin Dejdar synovce s profesí kuchaře, který se o něj stará. Snímek měl premiéru v květnu a na rozdíl od ostatních dřívějších Magnuskových filmů si tato jeho novinka nevysloužila zdrcující kritiku.   Český Rain Man, jak se snímku přezdívá, svedl dohromady dávné kamarády. „Jednak jsme se spolu o podobné látce bavili, dokonce jsme zvažovali, že by retardovaní mohli být oba hrdinové, ale to jsme nakonec zamítli. A za druhé – s Jirkou Lábusem jsme zase chtěli točit spolu, známe se pětatřicet let – a to se hraje úplně jinak než s někým, koho vidíte poprvé,“ vypráví Dejdar. Vedle hereckého tandemu ze Studia Ypsilon získal režisér Tomáš Magnusek i jiné známé tváře, menší role přijali Martin Huba, František Němec či Václav Neckář. „Už při natáčení bylo vidět, že Magnuskovi na projektu záleží, dal do vlastní produkce vše, aby si zlepšil renomé,“ řekl Dejdar o režisérovi, který do filmu obsadil i Dejdarova syna Matěje. |
