Jak momentálně trávíte dny, abyste byl psychicky v pohodě?
Naštěstí mám dost práce. Jednak dáváme s mým manažerem Milošem Schmidbergerem dohromady knížku Již jako mládě byl jsem proti vládě, což jsou povídky a scénky, co jsme napsali se Slávkem Šimkem. Je to už připravené k vydaní, kdyby nebyl ten koronavirus, tak už by to asi vyšlo.
Pak jsem dělal také několik rozhlasových věcí, Humoriádu... Se Šimonem Pečenkou jsme zkoušeli po telefonu takové vzkazy, koupili to dokonce krajani v Chicagu, mělo to úspěch, z toho jsem měl radost. Také dělám televizní pořad Pod zakrytým úsměvem. Do toho mám hlavní roli tady ve filmu Stáří není pro sraby, takže jsem na starý kolena víc vytížený, než jsem byl před deseti lety. (smích)
Je to film režiséra Tomáše Magnuska. Ten nedávno zhubl hodně kilogramů...
No zhubl o…. No, to ani někdo tolik neváží, o kolik on zhubl!
Prý sedmdesát kilo. Měl jste vy osobně někdy problémy s hmotností?
Ani ne. Byl jsem jeden čas trošku vyžranej, jak se říká, ale ne nějak moc. Jinak chodím cvičit, teď jsem tedy tři měsíce nechodil do tělocvičny, ale cvičím doma. To není ono, ale aspoň něco. Tak se spíš tak jako protahuji, abych se úplně nerozsypal.
Lenivíte postupem času? Je složitější hledat motivaci i pro to posilování?
Když už cvičíte, tak to člověk musí udržet, protože jak se na to vykašle, tak pak už se do toho nedá. Já jsem přivedl ke Karlovi Tuháčkovi do posilovny dvacet, třicet kolegů, skoro nikdo nevydržel. Strašně málo lidí u toho vydrží, protože ono je to, přiznejme si, trošku nuda.
Děkoval vám někdo ze slavných kamarádu, že máte podíl na jejich vysněné postavě?
Samozřejmě, děkovali. Já mám k tomu obdiv, protože většina lidí říká, že kdo cvičí, tak je to většinou blbec. (smích) Ale to není pravda, protože já co jsem poznal třeba světové kulturisty, tak to byli velice inteligentní lidé, to nebyli žádní blbci. Ne že bych já osobně chtěl být kulturista, to nikdy nebyl můj cíl. Já jsem jenom nikdy nechtěl bejt tlustej, nebo takovej povolenej.
Je to absurdní, myslel jsem, že manželka se bude starat o mě, říká Krampol |
Myslíte si, že třeba Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger jsou nadprůměrně inteligentní?
Arnold díky tomu dobyl svět! Přišel rakouskej chudej kluk, kterej se vymakal a prosadil se v Americe. A prosadit se v Americe? Já jsem tam jezdil, já tam byl sedmadvacetkrát, hrál jsem ve dvou amerických filmech, a nejde to. Pokud se tam člověk nenarodí, tak to je strašně těžký.
Měl jste zamlada americký sen?
Samozřejmě, ano. Když jsem hrál ve filmu Operation Daybreak (Operace „Daybreak“), který tady u nás nikdy ani nešel. Je to taková heydrichiáda. Já jsem tam hrál Opálku, což byla poměrně dost velká role. Pak jsem hrál ruského mafiána v americkém filmu Dangerous Prey (Nebezpečná kořist). Tam jsem mohl mít přízvuk. Bylo to šest stránek textu v americké angličtině, to bylo nenaučitelný. Ale i tak jsem to nakonec nějak zvládl. To bylo dobrý... Ale jako ty lidi? To je jiný myšlení. Úplně jinde!
Jiří Krampol a vosková figurína Jean-Paula Belmonda v muzeu Grévin (26. září 2014)
Máte v paměti nějaké výjimečné setkání s hereckými legendami?
Když mi bylo pětačtyřicet, byl jsem na festivalu v Moskvě s Karlem Gottem a Jardou Hanzlíkem a slavil jsem tam narozeniny. U stolu s námi byl celý den Vittorio Gassman, což byla tenkrát ohromná hvězda. Vynikající italskej herec. Byl úžasný, naprosto normální a bezvadný. Pak jsem se seznámil s Michaelem Yorkem, taky výborný herec, báječnej člověk. Robert Vaughn, ten hrál v Sedmi statečných toho, jak se bojí, tak to byl ohromný, příjemný pán. Poznal jsem řadu lidí a vím jednu věc. Ti, kteří skutečně něco umí, tak byli normální. Nikdy to nebyli žádní náfukové.
Jak snášíte odloučení od manželky Haničky? Musíte si sám vařit?
Jednak umím vařit, protože vařím celý život a baví mě to, a Hanička je teď už doma. Takže se dává chudák dohromady. Bylo to blbý no, je to blbý bejt sám doma. Člověk je zvyklej a najednou přijdete domů a co tam? Pes tam teď taky není... Máme krásnýho pejska, rozmazlenýho, ten je nyní u kamarádky zvěrolékařky, má se dobře. Ta ho rozmazluje ještě víc než my.
Krátil jste si samotu činnostmi, na které jste předtím neměl čas?
Teď se bavím tím, že jsem dostal od jednoho kamaráda z Ameriky knížky amerických vtipů, tak to překládám. Je to strašně těžký, protože některá slova vůbec nejsou ve slovníku. A čtu si, sem tam koukám na televizi, snažím se chodit mezi kamarády, abych nebyl doma sám.
Ke hraní jsem se dostal díky Mileně Dvorské, přiznává Jiří Krampol |
Léta jste měl na televizní obrazovce pořad Nikdo není dokonalý, stalo se někdy, že jste se odbourali natolik, že pauzy v natáčení byly neplánovaně delší?
Mockrát! To jsme se smáli strašně moc. Výborný bylo třeba, když tam byla Anife Vyskočilová a doktor Radim Uzel. Anife se začala vykecávat a začala plést tu svojí češtinu, a to jsme se opravdu svíjeli smíchy. Smáli jsme se tak upřímně, že to nešlo zastavit.
Na které hosty nikdy nezapomenete?
Na Honzu Přeučila, ten tam byl asi osmkrát. Některé lidi jsem tam měl mockrát, Karel Gott tam byl čtyřikrát, Jiřina Bohdalová, Karel Šíp, Jan Kraus, snad všichni herci co znám. Jsem moc rád, že to dělali. Teď to opakují, tak se na to někdy koukám, protože mě zajímá, co jsem tam tenkrát kecal. (smích) Protože si to nepamatuju a je to starý přesně dvacet let. Teď vysílají díly z roku 2000.
Překládáte, do toho plánujete knížku... Dá se říci, že nakonec bude z Jirky Krampola spisovatel?
Ne, spisovatel ne. Teď jsme napsali spoustu věcí, ale rozhodně bych si nechtěl hrát na žádnýho spisovatele, to ne. Ale mě to hrozně bavilo. S tím Šimkem to bylo v podstatě nejšťastnější období mého života, protože mě normální divadlo trošku nudí. Občas mě obsadí do něčeho, co se mi třeba moc nelíbí, tak mě to pak nebaví.
S dabingem ale takové problémy neměl, tam jste se dokázal vyřádit.
Dabing jsem dělal strašně rád. Ale ten náš dabing teď bohužel klesnul tedy až... zkrátka se velice zhoršil. Ale co naopak postoupilo vpřed je brněnskej dabing, na kterej se dřív nadávalo. Tak ten je teď výbornej!
28. října 2018 |
