Co říkáte na prodej vstupenek do vesmíru pro normální civilisty, který nedávno ohlásila Virgin Galactic? Vaše vášeň pro tento obor je všeobecně známá.
Pamatuji si, že jako malý kluk jsem měl v pokoji postel naproti oknu. Když jsem večer usínal, upínal jsem svůj pohled do hvězd a čekal, kdy se objeví vesmírná loď. Byla to doba, kdy byl český trh zavalen videokazetami se sci-fi filmy jako Vetřelec, Predátor, Starman nebo Blízká setkání třetího druhu. A já si přál, aby tu nějaká vesmírná loď přistála, byl jsem unesen a tak se dostal do vesmíru. Cestovat galaxiemi, vychutnávat si tu barevnost a nekonečnou pestrost vesmíru.
Po přečtení několika knih, například Vesmírná odysea 2001, Duna..., po zhlédnutí dalších filmů jako Interstellar, Blade Runner a různých dokumentů o dobývání vesmíru, ve mě tato představa stále narůstala. Stala se jedním z mých životních snů. A dnes je možné podívat se do vesmíru jako turista? Snad se mi ten sen splní.
O čem jste coby malý kluk ještě snil? Patřilo k vašim dětským představám i něco z herecké profese?
Co si pamatuji, vždy jsem chtěl studovat medicínu. Ale osud mě zavedl k divadlu a já jsem opravdu rád, že se tak stalo.
Díky televizním seriálům jste získal diváckou popularitu. Hlásí se k vám lidé na ulici?
Ano. Vesměs to jsou spíše pozitivní reakce. Když jsem však hrál ředitele hotelu v Ohnivém kuřeti, tak paní prodavačka v masně nemohla pochopit, že se s ní normálně bavím, když jsem takovej „hajzl“. Jsou to tedy různé postřehy a komentáře na mé postavy, jak divadelní tak i seriálové.
Je úsměvné, když si v létě odjedete odpočinout na dovolenou k moři nebo do Alp, a dopadne to tak, že večer sedíte u piva s českými turisty, kteří vás osloví, protože si chtějí promluvit o představení, které viděli.
Rád bych zmínil, že hodně reakcí mám na sitcom Kosmo. Často jsem dotazován, jestli se ještě někdy bude vysílat. Myslím, že tento sitcom hodně ukázal. Například vyjednávání s ruskou diplomacií nebo koupi hory Říp postavou Andrejem Hrabišem.
Jste spíše introvert nebo extrovert?
Dříve jsem určitě býval extrovert. Pamatuji si, že už na základní škole jsem pořád mluvil. A ta pusa se mi nikdy nezastavila. Rušil jsem při vyučování a dostával poznámky. Ve školní družině jsem často slyšel bezradnou vychovatelku, jak přísným hlasem volá mé jméno Hána, protože jsem zase vyrušoval a neposlouchal, co říká.
V 19 letech jsem odešel do Prahy a začal studovat DAMU. Bylo to pro mě krásné a šťastné období. Nikdy bych ho neměnil. Avšak má otevřenost, naivita a upřímnost začala narážet na překážku, kterou byla životní realita. A ta nebyla vždy přívětivá. Tedy. Rád komunikuji s lidmi, baví mě povídat si o různých tématech. Když se něco zajímavého dozvím, chci to hned konzultovat. Ale musíte si dávat pozor, s kým a o čem mluvíte. Není žádné moudrou to, co jsem teď napsal. Nicméně poslední dobou zjišťuji, že být introvertem je možná lepší.
V divadelní hře Zpívat jako Gigli hrajete terapeuta, který při sezeních se svými klienty používá zvláštní postupy. Přenesl jste si z této role i něco z osobního života?
Je pravda, že během zkoušení role na divadle se stává, že herec bývá danou rolí ovlivněn. Samozřejmě záleží na typu role a na tom, jak je náročná. Je úžasné roli poznávat, nasávat, utvářet a postupný zkoušením „oblékat“. Ať už chcete, nebo ne, vždy ve vás role určitým způsobem zůstane. A je jen na vás, jak se s tím vyrovnáte. Já se nikdy nesnažím roli přenášet do soukromého života, ale vím, že kdybych nikdy nenazkoušel Karla Čapka, Sebevraha, Evžena Oněgina nebo právě výše jmenovaného terapeuta, byl bych ve svém soukromém životě podstatně ochuzen.
Před časem jste opustil angažmá v Městských divadlech pražských. Zalitoval jste někdy svého rozhodnutí?
To rozhodnutí nebylo jednoduché. V roce 2001 jsem nastoupil do angažmá v divadle Rokoko, které se v roce 2006 stalo součástí MDP. Začal jsem tedy působit i na scéně divadla ABC. Za tu dobu jsem nezkoušel Francina v Postřižinách, Saturnina, Astrologa, Sebevraha, Oněgina, Čapka a spoustu jiných, zajímavých rolí, které nebudu vypisovat.
Nastal však moment, o kterém se často zmiňuji. V roce 2018 jsem v prosinci toho roku odehrál 34 představení. A já si řekl: Co bude dál? Jednak tu byla otázka, jestli kvantita nezačala převládat nad kvalitou. A dále jsem si říkal, jestli já jako herec budu moci divákům ještě něco nabídnout? V tu dobu jsem měl jen v MDP 12 titulů na repertoáru. Do toho jsem hostoval ve Studiu Dva a v divadle Ungelt. Rozhodl jsem se, že musím odejít. Dát si odpočinek. Nadechnout se. Získat novou inspiraci.
Jednou z vašich velkých rolí na této scéně byla právě zmíněná postava Evžena Oněgina. Která věta z představení se vám vybavuje v mysli a při jakých příležitostech?
Nevybavuje se mi jen jedna, ale několik vět. S chutí bych vám řekl celou hru. Ale na ukázku napíšu úvodní monolog, ve kterém znuděný a znechucený Oněgin rozvíjí úvahu nad absurdní lidskou honbou za majetkem. Je to monolog nad hrobem jeho mrtvého strýce:
Dům osiřel... ty o samotě
pod mramorem tu zůstaneš.
Nic tragického nestihlo tě,
když vědět o tom nemůžeš.
Své dílo, úctyhodný dvorec,
jsi změnil za hrobku. A konec.
To jediné, cos ušetřil,
je hrob. Tak proč jsi vlastně žil?
Stesk cítím, i když bez slzí.
A ani mě to nemrzí.
Jsem svobodný - a ty už také.
Já stojím zde, ty ležíš tam.
S oběma je to všelijaké.
Ty mlčíš? A já povídám.
Já přicházím, ty odešel jsi.
Já ještě jsem a ty už nejsi.
Ty i já máme oba dost.
Jaká je v tomhle spojitost?
Já stojím tady, pán tvé půdy,
ve které ležíš pode mnou.
Jakou to píseň dojemnou,
tu zpívám ze své kruté nudy.
Nu. Lež si, lež a nevstávej.
Co vysloužil sis, to si měj.
Navštěvujete divadlo jako divák?
Teď se projevím jako kulturní barbar. Od prvního lockdownu, což byl březen 2020, jsem na žádném divadelním představení nebyl. Důvodů je několik. Po ukončení prvního lockdownu se s prací roztrhl pytel. Dotáčel jsem vše, co bylo zastaveno a nedotočeno. Začal jsem hrát představení, která byla zrušena a přesunuta na jiný termín. Času na soukromí a tedy i kulturní život moc nebylo. Za necelý rok se situace opakovala a s ní i scénář. Třeba už bude lépe, ale obávám se, že letos na podzim se objeví třetí díl lockdownového scénáře.
Díky vašemu Instagramu mohou fanoušci vidět, že jste byl nedávno v Izraeli. Co vás tam přivedlo?
Byla to pracovní cesta. V prosinci 2019 jsme byli s inscenací Madame Rubinstein pozváni na Mezinárodní divadelní festival do Jeruzaléma. Bylo to jediné české zastoupení na tomto festivalu. A já se chtěl o tento zážitek podělit.
Jak se vám v této inscenaci pracuje s herečkami Milenou Steinmaslovou a Danou Syslovou?
Krásně. Já měl a mám na obě dámy štěstí. S Milenou Steinmaslovou jsem před několika lety v divadle Rokoko nazkoušel inscenaci Matčina Kuráž od George Taboriho. Hra se zakládala na bolestném a citovém rozhovoru matky a syna na pozadí druhé světové války. A s Danou Syslovou jsem se setkal v divadle Viola, kde režisérka Lída Engelová nazkoušela inscenaci Zločin lorda Arthura Savila od Oscara Wilde.
Asi před čtyřmi lety mi byla Kateřinou Schauerovou a Markem Suchardou nabídnuta spolupráce na inscenaci Madam Rubinstein. Režii měl mít Petr Svojtka. Scénář jsem si přečetl a já neváhal ani vteřinu. Výborný režisér, úžasné herečky a já. Tedy. Teď mám možnost hrát s oběma. Baví mě sledovat tyto dámy při práci a zároveň si společně užívat příjemné chvilky obohacené dobrým jídlem nebo si vychutnávat kvalitní sklenku dobrého vína jako třeba v Jeruzalémě.
Co říkáte na sociální sítě a fenomén influencerů?
Nijak. Nezajímají mě. Jestli to je chyba? Nevím. Sociální sítě mohou být určitě přínosné, ale zároveň dokážou být i velmi nebezpečné! Chci žít reálný život a ne ten virtuální. Je to volba každého z nás. Nedávno jsem se jedné kamarádky ptal, kdo to vlastně influencer je? A jaký je rozdíl mezi ním a youtuberem. Kdo je to youtuber? Někdo kdo hraje hry nebo chodí do restaurací, natáčí se u toho, vy ho sledujete a on za to má peníze? „Hej kámo. Fakt dobrý. Omg, Wtf...“ Nádherná slovní zásoba.
Asi jsem jinak zaměřený. Tedy. Jestli je však influencer někdo, kdo dokáže pomáhat, tak budiž. Je pravda, že mám Instagram, avšak mé příspěvky jsou minimální. Nefotím se u snídaně, ani jak čtu knihu. Díky tomu asi nikdy nedostanu krém na pleť nebo sušičku na prádlo zadarmo. A možná přijdu i o nějakou roli. Mám totiž někdy pocit, že nezáleží na tom, jaký jste herec, ale spíše kolik máte sledujících.
Vyhrál jste soutěž Roztančené divadlo. Jste pohybově nadaný?
Asi ano. Je pravda, že tanec mě baví. Už na gymnáziu jsem poctivě chodil do tanečních. Nevynechal jsem jedinou hodinu. Pár spolužáků si sice klepalo na hlavu, proč jsem na parketu místo toho, abych s nimi na baru popíjel pivo. Já však raději tancoval. Na konci tanečních se konal závod vybraných párů a já ho tenkrát vyhrál. Pamatuji si, že jako cenu jsem obdržel desku Janka Ledeckého a jeho kapely Žentour. Tanec je radost. Roztančené divadlo je akcí, díky které máte možnost se některé tance naučit a pak si s ostatními kolegy užít nádherný večer. Doporučuji všem tuto akci navštívit.
Jaká je vaše životní filozofie, kompas vašeho života?
Dám vám příklad. Když jsem se hlásil na DAMU a dostal jsem se do třetího kola, viděl jsem kolem sebe 30 talentovaných nadaných uchazečů o studium na této škole. Já měl to štěstí, že jsem byl nakonec z těchto uchazečů vybrán a stal jsem se studentem Borise Rösnera, Evy Salzmannové a Miloše Horanského. Tehdy jsem si řekl, že když jsem tuto životní příležitost dostal, měl bych ji chytit pořádně za pačesy a řádně s ní naložit. Jsem člověk, který má rád výzvy. Herecká profese je opravdu náročná. Má filozofie je nevzdávat se a jít si za svým cílem, i když vím, že hezké věci vznikají z bolesti.
