V televizi viděl budoucnost už v jejích počátcích. Na rozdíl od mnohých svých kamarádů se jí Jiří Adamec „neštítil“ ani za režisérských studií, kdy každý snil o velké kariéře. „Sice jsme se ujišťovali, že jako režiséři natrhneme pozadí Fellinimu, ale já už byl tenkrát rozhodnutý, že chci pracovat pro televizi. Viděl jsem v ní příležitost pro značné množství režisérské práce,“ vzpomíná. Nyní si však Adamec konečně vyzkoušel i režii celovečerního filmu určeného pro velká plátna kin.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Léto s gentlemanem je váš první celovečerní film. Proč jste s debutem tak dlouho otálel?
Celý život jsem pracoval jako televizní režisér, párkrát jsem udělal i nějaké divadelní představení, ale k filmu jsem se prostě nedostal. Dostal bych se býval, kdybych byl ochoten realizovat scénáře, které mi přicházely pod ruku a které se mi, bohužel, hrubě nelíbily. A tak jsem raději zůstal pouhým televizním režisérem.
Říkáte „pouhý“ televizní režisér. Myslíte, že práce pro televizi se obecně vnímá jako něco méně?
Už když jsem studoval filmovou a televizní režii na FAMU, tak zahazovat se s prací pro televizi se rovnalo póvlu. Všichni jsme jako studenti sedávali v kavárně Slavia a jeden druhého jsme ujišťovali, jak jako režiséři natrhneme pozadí Fellinimu, Bergmanovi a dalším světovým režisérským hvězdám. Minimálně tenkrát to bylo tak, že Mekka režiséra byla nikoliv televize, ale pouze a jedině film. Tak to skutečně bylo, jelikož televize byla onoho času v plenkách a víc divadlo než film. Nebyla to práce hodná kvalifikovaného režiséra vystudovaného na FAMU.
Už tenkrát jsem byl rozhodnutý, že chci pracovat v televizi, protože jsem v ní viděl budoucnost a velkou příležitost pro značné množství režisérské práce. A jak známo, kvalita se rodí z kvantity. Když natočíte jeden film, obvykle to nebývá úplně to nejlepší, co jste schopni v životě stvořit. Ale když jich natočíte deset, tak se vám možná může i jeden hodně povést.
Když už jsme u vašich televizních začátků, tak bychom se mohli zastavit u jednoho legendárního pořadu, na kterém jste se režijně také podílel, a tím je Možná přijde i kouzelník. To byl příklad úspěšného formátu televizní zábavy, který se držel v popředí ještě v 90. letech. Ale dnes už u diváků vůbec neboduje. Čím to podle vás je?
Televizní zábava, kterou jsme prezentovali my, ať už se to jmenovalo Kouzelník, Dva z jednoho města, nebo v pozdějších televizních časech třeba Zlatá mříž a cokoli dalšího, je poměrně nákladná. Něco jiného je udělat drama o dvou hercích a něco jiného je udělat show, ve které vystupuje dvacetičlenný taneční soubor, kapela a tak dále a tak dále, prostě desítky účinkujících.
Problém je zkrátka v tom, že zábava je drahá. Televize současnosti, až na málo výjimek, začaly směřovat k tomu, aby si koupily diváka pokud možno za co nejméně peněz. S nově vzniklými komerčními televizemi to bylo ze začátku trochu jiné, protože ty se musely na trhu etablovat a konkurovat penězi od daňových poplatníků dostatečně zásobené televizi veřejnoprávní nebylo vůbec snadné. Ale postupem času i jim došlo, že ideální je vydělávat a nikoliv utrácet. A tak se stalo, že zejména z komerčních televizí nákladné typy pořadů začaly mizet, zase až na vzácné, nečetné výjimky.
Takže podle vás je ta hlavní příčina ekonomická, nikoli například změna vkusu publika?
Ekonomické důvody jsou jasný a zásadní hybatel celého televizního směru. Zkrátka o peníze jde až na prvním místě. Vždy a všude.
Co vlastně vy sám dnes s chutí sledujete v televizi?
Anglickou fotbalovou ligu.
Prosím?
Víte, proč to mám rád?
To mě opravdu zajímá.
Líbí se mi, když lidé dělají svoji práci na sto a více procent. A když se díváte na profesionální fotbal, ať už je anglický, německý, nebo španělský, tak vidíte dvaadvacet dělníků na trávníku, kteří opravdu odvádějí stoprocentní práci. To obdivuji. Naučil mě to můj táta.
Vraťme se ještě k Létu s gentlemanem. Nad scénářem Jaromíra Hanzlíka jste prý zprvu zrovna nejásal. Co vás nakonec přesvědčilo do projektu jít?
To bylo trochu jinak. Když mi Jaromír Hanzlík po naší srážce tělo na tělo na Václavském náměstí řekl: „Napsal jsem scénář k celovečernímu filmu a chtěl bych, abys to točil,“ nejásal jsem. Ale důvod byl ten, že mě to prostě udivilo. To je podstata věci – překvapilo mě, že herecká hvězda Jaromír Hanzlík vytvořil filmový scénář. Nejenže mě to, jak říkám, překvapilo, ale pravda je, že jsem zároveň pochyboval o jeho možné kvalitě.
Hned jsem, trošku ironicky, projevil přání, že bych si „to“ rád přečetl. Řekl jsem to se značným nadhledem, přezíravě a nedůvěřivě, možná až s despektem. Když jsem dorazil domů, už jsem ve svém e-mailu scénář měl. Jakmile jsem si ho dočetl, těšil jsem se, až budu moci Jaromíru Hanzlíkovi sdělit, jak moc se mi jeho výtvor líbí.
Jak se dá režírovat herec v hlavní roli, který je zároveň autorem scénáře a ještě do projektu spolu s vámi vložil své vlastní peníze, takže je navíc i spoluproducentem?
Jedním slovem – těžko! To víte, že to není snadné. Když si obsadíte herce, který tu věc nezná a dostane teprve od vás do ruky scénář, je to věc úplně jiná, než když je to autor celé myšlenky a scénář vám do ruky dává on. (smích) Když se Jaromír Hanzlík, který je navíc člověk velmi důsledný a to, co nevymyslí sám, automaticky považuje za nedokonalé, dá dohromady s režisérem, jenž má hodně podobný charakter i přístup k práci, občas to o sebe křísne. Zvláště pak, když jsme se oba, aniž bychom o to původně stáli, ocitli v roli producentů, kteří do projektu museli přinést peníze z vlastních domácích úspor. Samozřejmě se občas na place stalo, že jsme jistou věc viděli každý trochu jinak, ale nakonec jsme se domluvili.
Říkáte, že producenty jste se stali oba nechtěně. To nikdo nechtěl investovat do filmu, který je spojený se jmény Adamec a Hanzlík?
Ubírali jsme se cestou, která v českém filmu není úplně obvyklá. V prosinci jsme se potkali, v lednu jsme našli základního investora a v létě jsme chtěli točit. To je v českých podmínkách něco, co by se dalo nazvat záměrem zběsilým. Všichni producenti, které jsme potkávali cestou, nám říkali: Odložte to o rok, my na vás dva peníze seženeme, to nebude problém.
Jenomže oba dva, já i Jaromír, jsme věděli, že čas pracuje proti nám. Když se nám podíváte do občanky, uvidíte tam číslo sedmdesát, což není zrovna dorostenecký věk. Já jsem na tom byl možná o něco lépe než Jaromír, protože on chtěl být nejen scenáristou, ale i představitelem hlavní role – muže, který zajímá ženy. A vzhledem k tomu, že jde o romantický milostný příběh, stále pochyboval, zda mu zrcadlo neříká: Hanzlíku, stačí! Oba dva jsme věděli, že za rok to rozhodně nebude lepší.
Jiří Adamec■ Narodil se 9. března 1948 ve Dvoře Králové nad Labem. |
Ale byly by na to peníze.
To ano, ale možná už by hlavní postavu musel hrát jiný herec. Těsně před nezbytným termínem zahájení natáčení jsme zdaleka neměli pohromadě finance, které byly zapotřebí jako úplně minimalistický základ filmu. Existovaly dvě cesty – celé to zastavit, nebo okamžitě peníze někde najít. A tak jsme se sebe navzájem zeptali, jestli by nebylo možné rozbít vlastní domácí prasátka, aby každý dodal chybějící půlku.
To muselo být doma radosti!
Jaromír tvrdí, že do dnešního dne to doma nevědí. (smích) Já jsem přišel za svou ženou a řekl jsem jí: Jani, máme problém s penězi. Potřebujeme do toho s Jaromírem vrazit ještě tolik a tolik milionů korun nebo to odpískáme a zkusíme to za rok. Mohla říct, že je to moc velký risk, že ty peníze v bance jsou naše rodinná jistota. Místo toho ale řekla, ať točíme. Tahle situace se odehrála ve čtvrtek a na pondělí jsme měli celá rodina koupené letenky na prázdniny do našeho domečku v Miami. Takže moje letenka skončila v kanále, rodina odletěla, já vybral z konta peníze, které jsme měli jako železnou rezervu, Jaromír jakbysmet a začalo se točit.
Už jste své rodině nějak vynahradil, že prázdniny trávila bez vás?
Ještě nikoli. Ale vzhledem k tomu, že 14. února jde film do kin a 16. února nasedneme společně do auta a pojedeme lyžovat do Alp, kde s nimi budu týden od rána do večera sdílet čas, možná jim to tím trošku vynahradím. A v létě bych s nimi chtěl trávit celé prázdniny tamtéž, kam se mi nepodařilo odletět loni.
3. prosince 2018 |
