Jak jste se stala Zlatovláskou?
Šla jsem na casting. Ten byl hodně výživný, měl dvě kola a já jsem byla hodně nervózní. Myslím, že jsem tam tehdy spletla i hodně věcí, ale vyšlo to. Uvědomuji si zpětně, že už samotný casting byl velkou zkušeností, kde jsem měla prostor se projevit, mluvit o svém pohledu na věc a vymýšlet.
Co všechno předcházelo castingu? Měla jste nějakou průpravu?
Začala jsem na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem se rozhodla pro studium oboru Muzikál, i když jsem vlastně od začátku věděla, že chci směřovat spíše k herectví, hlavně k filmovému. Říkala jsem si, že jako herečka chci lépe ovládat zpěv a tanec, a jsem za ten výběr zpětně ráda. Byla to občas dřina, protože třeba balet nebyla moje silná stránka, ale myslím, že ho dost využívám i v herectví, ať se to týká třeba jen chůze nebo obyčejných gest.
Jasmína Houf v pohádce Zlatovláska (2025)
Hrála jste si na princezny jako malá holka?
Jako malá jsem si na princezny hrála, ale během studia jsem na ně zapomněla. Byla jsem fascinovaná ruskými dramatiky, náročnou psychologií a tragédiemi. Díky této roli princezny jsem zase našla kouzlo v té něžnosti a majestátnosti.
Zlatovláska je vaší první velkou filmovou rolí, jak jste vnímala atmosféru na place?
Byli jsme dobrý tým a budu na něj moc ráda vzpomínat. Ať už na herce, nebo maskérky, rekvizitáře, scenáristku, zkrátka na všechny, se kterými jsem se na place scházela. Režisér Honza Těšitel mi vlastně splnil, a je zvláštní říkat to v tomhle věku, herecký sen. Sen o herecké práci. Hodně ho zajímal náš názor, hodně jsme tvořili, měli jsme hodně nápadů, které on přijímal, a když se mu něco nelíbilo, tak na rovinu, se srandou řekl: Takhle ne!
Jedním z vašich kolegů na place byl herecky trochu zkušenější Marek Lambora, jak se vám pracovalo s ním?
Skvěle, opravdu. Prostředí filmu je pro mě nové a on mi hodně pomáhal. Choval se ke mně vždycky hezky a nijak negativně nenahlížel na to, že do světa filmu teprve vplouvám. Radil mi tak, že to nebylo sebestředné, o našich dialozích jsme diskutovali, svěřovali jsme si své nápady. Když jsem byla hodně nervózní a něco se mi třeba nepovedlo, tak mě vždycky podržel. A navíc, je s ním neuvěřitelná sranda! Marek je gentleman, o kterého se holky jistě perou.
Jasmína Houf a Tomáš Weber v pohádce Zlatovláska (2025)
V divácích dodnes rezonuje Zlatovláska v podání Jorgy Kotrbové, která měla zlaté vlasy až do pasu. Jaká bude Zlatovláska v podání Jasmíny Houf?
Hlavní maskérka filmu Olga Horáčková nechtěla kazit dojem parukou a vymyslela to tak, že to vypadá naprosto přirozeně. Měla jsem odbarvené vlasy, ve kterých jsem měla příčesky. Ale jak byly zlaté, bych ráda nechala zahalené tajemstvím, protože to je to kouzelné. Teď už mám zpět svoji barvu, protože jsem chtěla tuhle kapitolu uzavřít a nejít s těmito vlasy do dalších projektů.
Jaký máte vztah k původní české Zlatovlásce s Petrem Štěpánkem coby Jiříkem?
K původní Zlatovlásce mám silný vztah, hezké vzpomínky. Můj dědeček, výtvarník Ivo Houf, se staral o výtvarnou stránku první Zlatovlásky z roku 1973. Viděla jsem ji snad tisíckrát, ostatně jako jeho další pohádky. On o nové verzi nevěděl a o to více bylo krásné sledovat jeho reakci, když jsem mu oznámila, že jsem prošla celým castingem a budu Zlatovláska. Samozřejmě dojemná reakce nechyběla ani po tom, co jsem předala zprávu, kdo bude mým královským tatínkem. Tahle role tak pro mě bude nejen vzpomínkou na skvělou pracovní zkušenost, ale i zkušeností dojemnou, velice osobní, která přišla kouzelnou náhodou ve správný čas.
Určitě jste si s Petrem Štěpánkem povídala i o původní adaptaci pohádky, jaké byly jeho vzpomínky?
Když jsem mu řekla o dědečkovi, tak žasnul, jaká je to náhoda. Ptal se na pocity dědy. Vzpomínal na to, jak tehdy fungovalo natáčení pohádek, jak to bylo opravdu rychlé. Šli do toho tenkrát s tím, že natočí hezkou a milou pohádku, která okouzlí děti. Nemohli vědět, že se z toho stane tak oblíbená „klasika“.
Petr Štěpánek a Jorga Kotrbová v pohádce Zlatovláska (1973)
Jaké bylo vaše dětství? Byly tam nějaké náznaky, že jednou půjdete touto profesní cestou?
Měla jsem velmi pohádkové a tvořivé dětství. Filmy jsem milovala odmalička. Pouštěla jsem si je na kazetách nebo DVD pořád dokola a dokola, dokud mě nepřestaly bavit. Začalo to různými pohádkami jako třeba Kačenka a strašidla, Kašpárkovy rolničky, nebo Příběhy včelích medvídků, jejichž loutky jsem vídala naživo. Do toho mi rodiče pouštěli i světové filmy jako třeba Amadeus. Velkou roli hrálo to, že jsem zkrátka vídala umění, jak už doma, tvorbu rodičů, nebo zajímavou architekturu. Že jsem s nimi mohla vyrábět, hrát si a zkoumat.
Rodiče tedy šli ve stopách dědečka?
Ano, můj taťka se věnoval, stejně jako jeho otec, filmovému výtvarnictví, takže mu nejdřív pomáhal a pak se filmům a reklamám věnovali společně i s mojí maminkou.
Nechtěla jste taky pokračovat v rodinné tradici?
Ano! Jak jsem vyrůstala v tom „výtvarnu“, tak jsem se původně taky chtěla věnovat výtvarnému oboru, ale v nějakých patnácti jsem si řekla, že k herectví mě to táhne víc.
Kdybyste nebyla herečkou, jaká profese by tedy kromě výtvarnictví byla ještě ve hře?
Myslím, že toho bylo hodně na výběr. Třeba něco tvořivého jako bytový design, šperkařina, módní návrhářství. Měla jsem hodně ráda tanec, intenzivně jsem se věnovala latinsko-americkým tancům. Nebo třeba vaření! Měla jsem štěstí v tom, že mě rodiče dávali na co nejvíc kroužků to šlo a říkali: Zkus si to, ať víš, co tě baví. Hlavně dělej, co tě baví a měj z toho radost.
Jasmína Houf
V rodině jste tedy měla opravdu pevné zázemí…
Ano, zázemí a podporu jsem měla opravdu ve všem. Měla jsem štěstí, že mě nikdy do ničeho nenutili a zároveň mi říkali i negativní stránky profesí, abych byla připravená. Když cítili, že bych se mohla spálit, tak mě upozornili, ale nechali to na mně.
Na jaké momenty, chvíle s rodiči, nejraději vzpomínáte?
Asi na ty, kdy jsme trávili čas s celou rodinou. Jsem z pěti sourozenců, takže to bylo hodně hravé. O víkendech to byly výlety na zámky, do přírody nebo na výstavy. Jezdili jsme navštěvovat příbuzné, na rodinné oslavy, kde občas nějaké dítě křičelo, že to nejsou jeho narozeniny – kolikrát jsem to byla i já! Jezdili jsme osmimístným minibusem, abychom mohli jezdit i s dědečkem. Bylo to moc fajn. Jsem moc ráda, že jsem nikdy nebyla sama. Vždycky jsem si měla s kým hrát a nesu si s sebou velkou podporu doteď.
Jaký zámek je pro vás nezapomenutelný, který ve vás zanechal nejsilnější dojem?
My jsme toho objevovali hodně. Pro mě to byla určitě Červená Lhota, kde se točila původní Zlatovláska. Miluji taky Valtice, jezdili jsme tam se starším bráchou na Školu staré hudby, kde jsem si zkoušela různé barokní tance, barokní herectví, hudbu, to mě taky poznamenalo. Mám ale moc hezké vzpomínky třeba i na České Švýcarsko, kde jsou krásné lesy, jezera, rybníky, ve kterých se dá koupat. Strávili jsem tam v dětství hodně času, máme tam část rodiny.
Červená Lhota na Jindřichohradecku v celé své kráse s plně napuštěným rybníčkem
Kolikátý sourozenec v pořadí vlastně jste?
Jsem druhá nejstarší, nejstaršímu bratrovi je 25. Máme mezi sebou tři až čtyři roky. Mám tři bratry a nejmladší je devítiletá sestra. S tou teď máme velice intenzivní vztah, jelikož jsem nebyla zvyklá na další holku v rodině. Mezi dinosaury a auty jsou najednou i panenky a rozpatlané rtěnky. Inspiruje mě. A ona se zase zajímají, co ta její starší ségra pořád dělá.
Jaké to je, vyrůstat v tak velké rodině, mít tolik sourozenců?
Jsem za to moc ráda, ne každý má štěstí na rodinné zázemí. Bylo to strašně pestré, taky jsme se prali, brali jsme si hračky, ale vždycky jsme se chránili a podporovali. Pro rodiče to muselo být náročné. Pro mě jsou to hrdinové! Dalo nám to i určitou samostatnost, pomáhat si, postarat se o sebe, pomáhat i rodičům. Občas to bylo těžké, ale všechny nás to naučilo vnímat a respektovat ty druhé. Pro mě je teď třeba i dojemné sledovat, jak každý máme nějaké dovednosti. Díky tomu vím, že jsem rodinný typ, mám moc ráda děti a těším se na svoji rodinu.
Uvažujete o rodině už teď?
Myslím, že je ještě čas. Vím, že jednou chci mít rodinu a chci budovat rodinný život, neřešit jenom práci. Samozřejmě, že sen každé herečky je být úspěšná, ale vím, že až se mi narodí dítě, tak mateřství hodně obětuju. Moc se těším na rodinný život, na lásku, která je pro mě v životě hodně důležitá.
Jasmína Houf v pohádce Zlatovláska (2025)
Jaký typ muže vám imponuje?
Ten, který má taky smysl pro rodinu, je pracovitý, má vysoké cíle, ale zároveň jde na věci pomalu a nespěchá na své úspěchy. Je podporující a musí s ním taky být sranda.
Váš partner tohle všechno evidentně splňuje, jak spolu trávíte čas, co nejraději společně děláte?
My máme oba docela těžké a časově náročné povolání, ale umíme si na sebe udělat čas. A protože spolu žijeme, tak je to jednodušší. Vzájemná podpora je tam vždycky a i když není herec, vyloženě umělec, tak moje prostředí zná a chápe mě. Odpočíváme, chodíme na hezká rande, ve volnu spolu i pracujeme, v náročných pracovních situacích spolu konverzujeme a pomáháme si. Moc si vážím i toho, že za mnou i na lokace mimo Prahu jezdí.
Kde byste chtěla jednou žít? Jaké místo byste si vybrala?
Tatínek nám vždycky říkal: Cestujte, co nejvíc to jde a zkoušejte, kde by se vám líbilo. Vybírejte si i práci, která by se dala dělat v jiných zemích. Jsem za tenhle pohled a možnost ráda, ale momentálně mě to drží tady. Chci jít na herectví pomalu, protože to je profese hodně stresující, hodně porovnávající. Chci mít velké cíle, ale nespěchat.
Jasmína Houf
Jak by měl jednou vypadat váš domov?
Přeji si, aby to bylo místo pro rodinnou pohodu a klid, aby v něm byl i prostor pro tvoření. Prostor, kde se budou moct děti rozvíjet a poznávat. Chtěla bych, abychom jako rodina poznávali i své okolí, město, ve kterém budeme žít. Abychom trávili i čas v přírodě, aby děti běhaly v lese, aby byly ušpiněné, aby vše zkoumaly. To bych si opravdu přála.
Zlatovláska přijde do kin v lednu příštího roku, co vás do té doby ještě čeká?
Točím teď jeden televizní seriál, kde hraju takovou odrzlou holku, která leze po stromech. Je to super zkušenost, zase úplně něco jiného. Taky jsem si zahrála v jedné minisérii, kde ta moje role byla zase úplně jiná a neskončilo to u jemné holky jako je třeba princezna. I když Zlatovláska je teda pěkně silná ženská.
A jaká je vaše vize budoucnosti? Máte nějakou vysněnou roli?
Měla jsem velké cíle na škole, kde jsem byla nonstop a bylo to náročné, protože jsem studovala tři obory najednou. A až teď si uvědomuju, že mám velké štěstí, že jsem hned po škole nezačala točit. Že jsem měla možnost chodit na castingy, zkoušet věci. Vážím si toho a uvědomuju si, že to nemá každý. Chci na to jít pomalu, nebrat jen tak něco a zároveň se nebát projektů jen proto, že o tom někdo nemluví hezky. Dělat věci, které mi momentálně dávají smysl, ať je to v jakémkoliv odvětví. Nemám teď konkrétní cíle, které bych chtěla naplnit, ale chci tvořit, zkoušet a i z negativních věci si brát to pozitivní.
