Přijal ho rád, protože vlastní včely mu uletěly. „Mám jeden úl a zeťák dva další… A ty včely k nám přiletí na jaře, nastěhují se tam a v listopadu odletí. Stalo se to už asi dva nebo tři roky po sobě. Nejenom mně, ale i dalším včelařům,“ vypráví herec, kterého filmoví diváci budou navždy spojovat s Hřebejkovými filmy Pelíšky a Pupendo.
„A pak přiletí na jaře nový roj. Nevím, co je to za zvyky. Nechávají tam i zásoby... Ani ten med jsem z nich neměl, možná jednou. Ale já ho dávám do sklenic i s těmi plástvemi a pak ho požvýkáváme. A když mi nějaký přinesou diváci na představení, tak ho vozím svému tatínkovi, protože ten ho miluje,“ říká Dušek, jehož otec se před pár dny dožil osmaosmdesáti let.
Na svém pozemku v Chorvatsku pro změnu pěstuje olivy. „Není to přímo olivový háj, ale pár stromů tam máme. Letos byl úrodný rok, sklidili jsme tři sta kilo oliv, což je zhruba třicet litrů oleje. Takže je to taková radost,“ prozrazuje herec. Tolik, aby ho mohl prodávat, ho ale zase není, protože má rozvětvenou rodinu a zkonzumují ho sami. Jenom vnoučat má herec od svých dvou dětí osm. „Něco dám taky kamarádům na ochutnání, takže to zmizí hned. Ale je to nefalšovaný olivový olej, nestříkaný chemií.“
Jaroslav Dušek: Naše civilizace mě neznepokojuje, svět se stále někam řítí |
K olivovníkům přišel doslova náhodou a jedinou péči, kterou jim věnuje, je prostříhávání. „Hlavně před lety jsem to dělal, protože jsme část olivovníků přesazovali. Předtím se musí seřezat až ke kmeni a pak znovu obrazí. Oliva je nesmrtelný strom. Ale to já nevěděl. Když jsme si tam nechali postavit dům, říkal jsem staviteli, že je mi těch oliv, které kvůli tomu padnou, líto. A on: Ty přesadíme. A stalo se,“ vzpomíná.
„Oliva je nesmrtelná, klidně ji můžete vydloubnout ze země, nechat na asfaltu dva roky ležet, a když ji pak zasadíte, zase plodí. Má obrovskou sílu znovuzrození. Proto je taky olivový olej tak zdravý a všeobecně prospěšný,“ dodává.
Jaroslav Dušek
Ostrov Lošinj, kde si dům pořídil, předtím dobře znal. „Točil jsem tam s Viliamem Poltikovičem delfíny do filmu Když kámen promluví. A před patnácti lety jsem tam slavil padesátiny. Pak jsme do těch míst začali jezdit pravidelně s manželkou, našimi dětmi a jejich rodinami. Bydleli jsme v různých apartmánech, až se nám souhrou okolností podařilo pořídit si tam stálé bydlení,“ vypráví Dušek, který tam pořádal i pobyty s Rolničkou Soběslav, zařízením pro lidi s různým typem postižení.
Rakovina je volba lidí, kteří nenávidí život, tvrdí Dušek. Kritizuje ho i Hřebejk |
Léta přitom byla Duškovým nejmilejším místem Korsika, kam jezdil s rodinou kempovat, a později Sicílie, kde bydleli u přátel. Rozhodně nezamýšlel kupovat si někde dům nebo pozemek. Peníze na stavbu si musel půjčit a měl štěstí, protože ji stihl dokončit během covidu, těsně před tím, než stavební materiál zdražil.
A právě o pozitivním snění, o tom, že není třeba vidět život jako nebezpečí ale nebe s péčí, je i jeho nová kniha, která vznikla na základě povídání s etnoložkou a pedagožkou Pavlínou Brzákovou.
Jaroslav Dušek
Herec si na pozemku kolem domu vysadil pomeranč, mandarinku, limetku, citron, růžový grep, granátové jablíčko, mandloň a fíkovník. Štípá tam dříví a koupe se v moři.
Pod vodu ale záměrně „neleze“. „Nechci se potápět do velkých hloubek, protože si myslím, že ti tvorové, kteří tam žijí, mají být v pohodě, že po žádných návštěvnících netouží. Představuji si, jak by se mně samotnému líbilo, kdybych seděl v obýváku a někdo se mi spustil za oknem a koukal mi do bytu. Asi bych si připadal blbě,“ vypráví.
Nepořídil si ani motorový člun. „Syn s manželkou plavbu špatně snášejí, takže by si to neužili. Jezdili bychom na něm jenom já s dcerou,“ vysvětluje.
Pití alkoholu je věc míry. Stejně jako všechno, míní Jaroslav Dušek |
Děti mu už daly osm vnoučat. Od syna jich má šest, od dcery dvě. „Je to radost. Manželka pro ně napsala knížku JednoDUŠE pohádky. Je jich tam devět, pro případ, že by ještě nějaké časem přibylo,“ prozrazuje Dušek. Vídají se všichni hlavně v létě v Chorvatsku, kde už tradičně tráví společně čtrnáct dní.
Herce se brzy dočkáme i na filmovém plátně. S Milanem Cieslarem natočil film Nečekané léto. A krátce na to půjde do kin Přání k narozeninám: Křtiny.
Zuzana Mauréry a Jaroslav Dušek při natáčení filmu Nečekané léto
„V tom prvním jsem otcem Jordana Haje. A hned v úvodu spadnu ze střechy, zlomím si nohu a po celý film mám sádru. Manželku mi hraje Zuzka Mauréry. Ona byla vlastně tím důvodem, proč jsem do toho šel. Líbí se mi, jak hraje, tak jsem se na naše setkání těšil. A v tom druhém snímku hraju dědu Arnošta,“ prozradil.
Teď ho čeká s Bohdanem Slámou natáčení třídílné série Dešťová hůl s Kryštofem Hádkem v hlavní roli. „Hraji tam jeho nadřízeného, ambiciózního, trošku protřelejšího chlápka, který chce do politiky. Je to vážné téma. O tom, jak se místní mafie zmocní podvodem pozemku trošku retardovaného chlapíka, který umírá, protože se zranil při práci. Je to napsané opravdovým způsobem, takže má člověk chuť to hrát,“ vypráví.
Nebývám nemocný. Epidemie je pro mě spíš předmětem pozorování, říká Dušek |
Název jeho nové knihy Nebe s péčí svádí na první pohled k úvahám o smrti. Ale těch se netýká, každopádně Dušek je už má zpracované. „Smrti se už dlouho neobávám. Není to něco, z čeho bych měl strach. Jsem jedním z těch, kteří si myslí, že náš život smrtí nekončí. Takže jsem spíš zvědavý na to, co bude,“ říká.
Jaroslav Dušek a Miroslav Donutil ve filmu Pelíšky (1999)
Delikátní je pro něj téma, zda-li je možné ovlivnit den své smrti. „Moje kamarádka mi vyprávěla, že když umírala její babička, řekla jí: Pamatuj si, že nikdo nemůže zemřít ani o vteřinu dřív nebo později, než má. A tu kamarádku to zbavilo strachu ze smrti. Teď už se prý nebojí ani o své děti. Řekla si, že je to pravda, že s tím člověk stejně nic neudělá. Tak to prostě je,“ vypráví.
„Když si necháte věštit z palmových listů, můžete se dozvědět i datum své smrti. Indové tvrdí, že v rámci nějakého okna můžete odejít i dřív, ale ne později. Nevím, jestli je to takhle striktně dané, ale od svého kamaráda Mnislava Zeleného, který jezdí do Amazonie, vím, že indián když cítí, že se to blíží, sebere se a odejde někam do ústraní. Někteří domorodci dokonce říkají, že umí své tělo vypnout, když cítí konec. A já si myslím, že jsme tu schopnost měli taky jako spoustu jiných, ale postupně jsme je poztráceli ve víru manipulačních událostí a teď možná nastává období, kdy se pomalu k některým z nich vracíme. Protože se zdá, že děti, které se dnes rodí, mají určité schopnosti rozvinutější. Zejména ty malinké, než se to zase zkazí tou školou. Pozoruji to i u svých vnoučat. Je zajímavé, co někdy vidí a řeknou,“ vypráví Dušek.
Jaroslav Dušek a Eva Holubová při natáčení filmu Přání k narozeninám
A jak je to s jeho smrtí? „Já na té věštbě z palmových listů byl, přímo u Palániho, který tady občas jezdí a ten se mě ptal, jestli chci znát datum svojí smrti. Říkal jsem, že tu potřebu nemám, ale jestli mi to chce sdělit, tak může. Ale on to neudělal. Vyjmenoval mi určité roky mého života, takže nějaké číslo tam zaznělo a dál nepokračoval. Z toho bych mohl odhadnout, kdy to může přijít, ale nenervuje mě to,“ vypráví Dušek. „Spíš mě zajímá to vypnutí těla, ale ještě lepší by bylo převibrování, které popisuje ve své knize Ramtha. To by mě bavilo ještě víc,“ uzavírá.
Jaroslav Dušek je známý tím, že se léta pokouší zjistit, co je schopné lidské tělo vydržet. Držel půsty, hladovky, chodil bos a to i v zimě. Na křest svojí knihy přišel navzdory silné pokrývce sněhu v lehkých sandálech.
Kvalitu života si podle něj tvoří každý sám a největším omezením bývá strach, který si umíme vypěstovat z čehokoliv a nechat se jím ovládat a rozleptávat. „Čtenáři v ní můžou najít nebe s péčí, prostor, který většinou nevidí, protože vnímají spíš to nebezpečí,“ říká Dušek o své poslední knize Nebe s péčí.
