Už vaše dětství bylo poznamenáno hereckou branží, ve které se pohybovali rodiče, ale i váš nejlepší kamarád Petr Štěpánek. Zahráli jste si spolu už tehdy?
Naše první společné vystoupení a vlastně možná i první herecká zkušenost se odehrály tuším ve druhé třídě základní školy. Jelikož jsme oba byli z hereckých rodin, paní učitelka usoudila, že právě my nazkoušíme scénku pro obveselení ostatních. Jmenovala se „Pane, kde máte ty brýle“ a byla to kombinace pantomimy, činohry, opery a baletu. A protože jsme to chtěli mít dokonalé, poprosili jsme Petrova tatínka, národního umělce Zdeňka Štěpánka, aby nám půjčil něco ze své garderóby. Umíte si představit, jak jsme v jeho kostýmech asi vypadali! Ale u spolužáků jsme měli úspěch, protože to byla sranda.
Studium na DAMU, kam jste byl po zkouškách přijat, jste však vyměnil za angažmá ve Vinohradském divadle, kde jste se herectví učil za pochodu. Vnímáte to spíš jako výhodu nebo naopak?
Přesto, že jsme byli s Petrem Štěpánkem oba přijati do ročníku pana profesora Nedbala, nečekaně jsem dostal od ředitele Vinohradského divadla doktora Františka Pavlíčka nabídku ke stálému angažmá. Moje rozhodování tehdy prošlo nejrůznějšími peripetiemi, kdy tatínek trval na tom, že musím nejprve vystudovat a potom hrát divadlo. Do angažmá jsem nakonec přeci jen nastoupil.
Samozřejmě, všechno má svá pro a proti. Když se mladý herec coby nepopsaný list papíru postaví na jeviště Vinohradského divadla, je to na jednu stranu velmi odvážný krok. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem se dostal do společnosti hereckých bardů, kteří mne mezi sebe absolutně a laskavě přijali a hodně mě naučili. Jeden rok angažmá v divadle pro mne byl jako čtyři roky studia herectví. Na druhou stranu jsem neprožil ta bláznivá studentská léta, na která mnozí moji kolegové vzpomínají dodnes.
V době, kdy jste začínal v divadle, existovala takzvaná nápověda. Musel jste ji někdy využít?
Ve velkých divadlech existuje nápověda dodnes a pravda je taková, že leckterý herec se bez nápovědy neobešel velmi často. I mně se to párkrát v životě stalo a pochopitelně šlo o velmi komické situace.
Mezi vaše nejslavnější role ve Vinohradském divadle patřil Hamlet, Oidipus, Raskolnikov a zejména Cyrano z Bergeracu, při kterém jste poprvé zažil alternaci, a to s Viktorem Preissem.
Měl jsem ohromné štěstí, že jsem patřil do týmu geniálního režiséra Jaroslava Dudka. Největší divadelní úkoly jsem dostával právě od něj. V případě Cyrana za mnou přišel s tím, že do souboru právě nastoupil Viktor Preiss a chtěl by mu tu šanci dát taky, což znamenalo, že roli nazkoušíme oba. Mně ten nápad nadchnul, protože jsem byl v té době velmi vytížený a jakákoli úleva by se mi jen hodila.
Navíc jsem cítil, že bych potřeboval nějaký nový impuls, což alternace nebo chcete-li jakási jemná konkurence skvěle nabízela. Stejně jako já to vnímal i Viktor a bylo to úžasné. Navzájem jsme se chodili dívat na zkoušky toho druhého, radili jsme si, ale jelikož jsme každý z jiného těsta, lidsky i herecky, ve finále jsme stvořili dvě různé postavy. A to bylo velice zajímavé pro diváky i naše herecké kolegy.
Jak jste se o Cyrana dělili v případě premiéry nebo významných repríz?
Režisér Dudek byl natolik spravedlivý, že takové situace řešil losem. Premiéru si vylosoval Viktor, ale pozdější reprízu, kterou točila Česká televize coby záznam divadelního představení, jsem si zase vylosoval já. Zlí jazykové tvrdí, že to takhle Jaroslav Dudek chtěl a losování tajně ovlivnil, ale není to pravda. Moment, kdy si s Viktorem taháme před natáčením sirky, Česká televize totiž dokonce do televizního záznamu představení zakomponovala.
Je pravda, že roli ve vašem pátém filmu Romance pro křídlovku jste získal díky svým uším?
To je taková historka, která souvisela i s ušima Františka Hrubína, autora Romance pro křídlovku. Kdesi jsem ji kdysi s nadsázkou vyprávěl a od té doby se mě na to často ptají. Člověk však tu scénku musí zahrát, takže v psaném rozhovoru by to nemohlo působit tak vtipně.
Hrabalova Pepina z filmu Postřižiny si dnes už nikdo nepředstaví jinak než jako vás. Jak jste se v té roli cítil?
Když mi Jiří Menzel roli nabídl, zvažoval jsem, ač nerad, že ji odmítnu. Já osobně jsem Pepina viděl úplně jinak než jako sebe, řekněme třeba jako takového mladšího Menšíka. Jirka mě však přesvědčil argumentem Ostře sledovaných vlaků, kdy si také málokdo dokázal mladého Hrmu představit jako Václava Neckáře.
A dnes si ho už nepředstaví nikdo jinak než právě jako Václava Neckáře. Naším úkolem tedy bylo, abychom divákům vnutili představu, že Pepin je právě Jaromír Hanzlík. Nabídku jsem nakonec přijal a režisérův záměr, zdá se, skutečně vyšel.
Zažil jste někdy, že někdo imitoval vás, stejně jako vy umíte napodobit Karla Gotta nebo právě Zdeňka Štěpánka?
Ne. Já jsem totiž nenapodobitelný!
Jak vnímáte rčení maminka a režisér mají vždycky pravdu? Speciálně vy jste zažil snad všechny režisérské legendy české divadelní a filmové historie.
Řeknu vám to takhle, moje maminka mnohdy neměla pravdu, a mnoho režisérů, se kterými jsem měl možnost pracovat, taky ne. Takže bych toto rčení trochu zrelativizoval.
Desítky let jste točil jeden film nebo seriál za druhým. Co se vám vybaví například v souvislosti s Cirkusem Humberto?
Vybaví se mi nádherný člověk, režisér František Filip a zároveň krásná herecká příležitost. A protože cirkusy mám rád od dětství, pobyt v takovém prostředí pro mne byl jeden obrovský zážitek, včetně hvězdné plejády hereckých partnerů. Nešťastný však bohužel na tom seriálu byl fakt, že vstoupil do koprodukce s německou televizí.
Jejich podmínka byla, že několik větších rolí obsadí i jejich herci. Někteří byli výteční, ale to se bohužel nedalo říct o herečce, která měla později hrát mou partnerku. Moc se ke mně typově nehodila, ale Franta Filip nakonec usoudil, že v rámci příběhu, kdy dám přednost cirkusu před vztahem s půvabnou Libuškou Šafránkovou, bude jasné jakou oběť své velké lásce cirkusu musel obětovat.
Cirkus Humberto (1988)
Žena za pultem (1977)
Taková normální rodinka (1971)
Šel byste ještě do třetího pokračování seriálu Sanitka?
Nešel. Nejsem příznivcem nastavovaných kaší, to nikdy nedopadne dobře. Původní Sanitka měla velký úspěch proto, že ji napsal Jiří Hubač a režíroval Jiří Adamec, který si navíc přizval úžasného kameramana Juru Šajmoviče. A toto spojení bylo to, co udělalo Sanitku Sanitkou. Oproti ostatním seriálům té doby, které se točily klasicky, Šajmovič vše snímal z ruky, což vytvořilo nebývale dynamickou atmosféru děje. Něco podobného už se zopakovat nepodařilo.
Ke spolupráci s Jiřím Adamcem se podle všeho právě vracíte, bude režírovat film podle vašeho scénáře, ve kterém ztvárníte hlavní roli.
Měl jsem tu drzost napsat vlastní scénář. Když jsem si uvědomil, že na všech televizních kanálech se vysílají převážně kriminálky a detektivky, kde teče krev a jsou plné násilí, sedl jsem k počítači a poprvé v životě jsem začal psát. Záměrem bylo pokusit se o lehkou romantickou komedii, něco na způsob Léta s kovbojem, při které se diváci pobaví a zvedne jim náladu.
Takže jsem se stal ve svých sedmdesáti letech debutantem na poli scenáristiky, stejně jako Jirka Adamec, který by měl natočit svůj první kinofilm. Natáčení už je připravené se vším všudy, jen nám ještě chybí část financí na pokrytí celého rozpočtu. Pokud se to podaří a najde se štědrý investor, první klapka filmu Léto s gentlemanem klapne už 16.července.
