Jana Paulová sice miluje improvizaci, ovšem v případě svého režijního debutu Lady Oscar na scéně Divadla Kalich raději neponechávala nic náhodě. „Vše, co se bude dít kolem mé postavy, jsem měla dopředu přesně promyšlené. Muselo to mít pevnou konstrukci,“ vysvětluje Paulová. Ta si v adaptaci komedie Clauda Magniera zároveň zahrála i hlavní roli rázné Clary Barnierové.
Kde se ve vás po tolika letech na jevišti vzala ambice režírovat?
Ono to vlastně bylo úplně přirozené, protože na představeních, která v Kalichu hrajeme, jsem se stejně částečně režijně podílela, ale většinou během repríz. Navíc vždycky když hraji, tak hodně vnímám a řeším, co kolem mě lidé dělají, a to nejen kolegové, ale třeba i osvětlovači a zvukaři. A stejně tak řeším i sama sebe. Prakticky obden stojím večer před publikem a málokterý režisér je ochotný přijít se podívat na všechna naše představení, aby pochopil, jaký typ humoru děláme. Proto mi přišlo tentokrát jednodušší chopit se toho sama, než později neuctivě předělávat něčí práci.
Naplnila první plnohodnotná režijní mise vaše očekávání?
Víte, já už od ničeho nic neočekávám. Já už jen doufám, v tom je velký rozdíl. Doufala jsem jenom, že to nebude průšvih a že ti úžasní kolegové, kteří se mnou do toho šli, pak nebudou zklamaní. Takže moje jediná ambice byla, aby ti, kteří v této hře hrají se mnou, měli představení rádi. A zdá se, že to tak dopadlo. Ale musím říct, že jsem se v režírování našla. Bavilo mě to tak, že mi bylo na překážku, že jsem musela na jeviště. Kdybych nemusela, asi by to pro mě bylo ještě výrazně uspokojivější.
Vždycky mě fascinuje, jak může režisér rozptýlit svoji koncentraci na dvě různé věci, pokud ve svém díle i hraje. Ve vašem případě navíc celou dobu představení prakticky neslezete z jeviště.
Je pravda, že jsem se opravdu pečlivě připravila a nic jsem neponechala náhodě. Jak na jevišti miluji improvizaci, tak v tomto případě jsem měla přesně dopředu promyšlené vše, co se kolem mé postavy bude dít a vše muselo mít pevnou konstrukci. Byl to pro mě jediný možný způsob, jak představení vůbec nazkoušet, a ukázalo se, že to funguje.
V závěru zkoušek už byla zejména technická část zahrnující světla a zvuk hodně náročná. Místo abych si jako herečka užívala, že si vše konečně pořádně vyzkouším, jsem pořád musela sledovat, co se děje kolem a jestli vše funguje. Poprvé jsem si všechny situace, do kterých se má postava dostává, prošla až před publikem.
V dnešní době se neustále ve všem přitvrzuje a i zábava se stává drsnější. Máte, pokud jde o humor, nějakou vlastní hranici, za kterou nechcete zacházet?
Mám, ale není určená tím, jak moc je humor drsný. Spíš ji vnímám v míře podbízení se divákovi. Tam je pro mě úplně jasná hranice, za kterou se mi nechce dál, někam na úroveň pitvoření se. O to jediné jsem prosila kolegy, aby se nesnažili „hrát“ legraci. To je takový zvyk na českých jevištích, že často když se hrají v divadlech komedie, je to jako by se všichni najednou zbláznili a snaží se být „legrační“. Proto jsem chtěla, aby kolegové hráli ty nejkomičtější situace smrtelně vážně, neboť vtipné je myšlení postav a nikoli jen prostředky.
Často se stává, že se výrazně rozchází vkus diváků a kritiků, a to nejen na divadle, ale i u filmu. Konkrétně trilogie Kameňák, ve které jste si před lety zahrála jednu z hlavních rolí, je snad jedním z nejvíce pranýřovaných filmových počinů, přitom se k ní diváci neustále vrací.
Ano, to je pravda, navíc mám pocit, že Kameňák viděli snad všichni, protože jinak by to přece nemohli kritizovat. Je zvláštní, že se tady něco pranýřuje, a přitom se na to všichni koukají. Já si říkám, že můj život je příliš krátký na to, abych se dívala na něco, co mě nebaví, nebo se mi nelíbí.
Nevím, jestli mi to budete věřit, ale já sama jsem viděla jenom první díl a pak už nikdy nic dalšího. Velice důsledně se na sebe nedívám. Vůbec. Vlastně nevím, co jsem natočila. Stejně už bych s výsledkem nemohla nic udělat a jen bych se trápila, co všechno šlo udělat líp a jinak. Takhle je to pro mě vyřízená věc. Kdybych se na sebe zpětně dívala, už dávno bych možná tuhle profesi nedělala (smích). Ale Lady Oscar má kupodivu recenze krásné, takže tady se to s publikem potkalo.
Když jsme spolu naposledy mluvily před třemi lety, vzpomínala jste na některé své adrenalinové cestovatelské zážitky. Pořád se vydáváte do světa jen sama s batohem?
Občas ještě ano, ale mezitím mi dorostla mladší dcera, ze které se stal úžasný parťák. Cestování je pořád moje velká láska, ale nevím, jak dlouho mě to bude ještě bavit, protože, jak tělo stárne, jsou cesty bolavější. Zatím je to pořád dobrý.
Jana Paulová■ Narodila se 19. února 1955 v Praze. |
Už máte na mapě další vyznačené místo, kam se plánujete vydat?
Nejen to. Už mám i koupenou letenku. Bude to taková napůl flákací a napůl akční cesta. Jedu právě s dcerou. Manžel v době, kdy můžu vyrazit, bohužel nemá volno. Ale on je přející, takže nás v podstatě vyhnal a jedeme na Guadeloupe a Martinik. Čeká nás oceán, sopky i deštný prales. Měla jsem teď opravdu náročný a nabitý podzim, takže jsem si tentokrát naordinovala nejen cestování, ale i odpočinek.
Vím o vás, že ráda cestujete hlavně po Asii, ale co třeba africké země? Ty si vás nezískaly?
Afrikou jsem cestovala asi dvakrát. Viděla jsem takzvanou Velkou pětku ve volné přírodě, viděla jsem národní parky, úžasnou přírodu, to všechno bylo hezké, ale nemám potřebu se tam vracet. Asi je to tím, že tamní kultura je mi opravdu hodně vzdálená, nerozumím jejich filozofii, jejich přístupu, nerozumím, čemu se smějí. Asie je pro mě v tomhle směru daleko zajímavější. Jezdím tam už spoustu let. Je tam mnoho kultur, náboženství, filozofií a v každé zemi jsou lidé úplně jiní a uctívají jiné věci. Přiznám se, že tam mě to táhne víc.
Navíc v Asii, konkrétně v Indii, žije vaše starší dcera s rodinou. Berete díky tomu tuto zemi jako druhý domov, když tam máte své blízké?
Nemůžu říct vyloženě druhý domov, i když možná jsem to tak jeden čas vnímala. Souvisí to samozřejmě s věkem, teď už mě trošičku ovlivňuje fakt, že se o sebe víc bojím. Víc si uvědomuju, že jsem zranitelná a že když na cestě onemocním, nebo se mi přihodí úraz, může to být velký problém, jsem proto opatrnější. Není to sice druhý domov, ale je to země, která mě pořád neuvěřitelně fascinuje, i když jsem tam byla mockrát, pořád tam mám co objevovat. Dřív jsem si myslela, že bych v Indii dokázala strávit zbytek života, ale dnes už to tak necítím.
Takže doma je nejlíp?
Čím dál víc si uvědomuji, v jak nádherné, bezpečné zemi žiji. Je mi jen líto, jak málo si to lidé uvědomují, jak málo si ji hýčkají a upřímně jsem otrávená i tím, koho si volí, aby nás reprezentoval. Chtěla bych mít lidi ráda, jsem tak vychovaná a je to taková moje celoživotní filozofie i snaha, ale někteří mi v tom svou arogancí bohužel brání. A právě s tou se bohužel setkávám častěji tady než kdekoli jinde. Proto možná i ty moje věčné úniky jinam.
Pro český showbyznys je to neobvykle pevné manželství.  Herečka Jana Paulová je za hudebního skladatele Milana Svobodu vdaná už přes čtyři desítky let. „Žádné zásnuby jsme neměli. My jsme se potkali, zamilovali jsme se do sebe a od té doby jsme spolu. Rodiče nám v tom hrozně bránili. Měla jsem to těžké s mojí maminkou. Ta totiž vůbec neodhadla, že jsem potkala úžasného chlapa,“ vzpomíná Jana Paulová. |
11. prosince 2018 |
