Vzpomenete si na zásnuby s vaším manželem?
My jsme spolu dvaačtyřicet let a žádné zásnuby jsme neměli. My jsme se potkali, zamilovali jsme se do sebe a od té doby jsme spolu. Rodiče nám v tom hrozně bránili. Měla jsem to těžké s mojí maminkou. Ta totiž vůbec neodhadla, že jsem potkala úžasného chlapa. Nechtěla nám jít na svatbu, bylo to trochu podobné jako ve hře Lady Oscar, kterou nyní režíruji. On měl tenkrát dlouhé vlasy, byl to takový jazzman, a ona si představovala, že jí přivedu nějakého pana doktora. A ono ne.
Takže jste se u vaší divadelní hry inspirovala vlastními zkušenostmi?
Člověk vnímá celý svět. Já si myslím, že umím docela poslouchat lidi. Lidé mi vyprávějí své příběhy a mě to baví. Poslouchat víc lidi než vyprávět o sobě. Inspirace je všude okolo. Dle reakcí a zájmu o představení Lady Oscar to vypadá, že to lidé budou mít rádi a že moji kolegové budou šťastní, že takové představení existuje. To bylo něco, co jsem si nejvíc přála. Aby nakonec všichni cítili, že to bylo ono. Aby měli takový pocit satisfakce.
Nemáte teď třeba pocit, že jste měla režii dělat od začátku? Že by vás třeba bavilo říkat lidem, co mají dělat?
Všechno přichází v pravou chvíli. Možná, že před mnoha lety bych to někomu ráda říkala, ale to by nikdo nebral vážně. Člověk asi i v profesi musí dospět někam, kde se nepohybuje v té malé násobilce, ale už v nějakých těžších počtech a už tu profesi zná.
V průběhu vaší kariéry jste se jistě setkala s mnoha režiséry. Byly tam i nějaké odstrašující případy, ze kterých jste se poučila v tom smyslu, že jste se pak nechovala stejně?
To víte, že ano. To všechno je také tím, že jsem byla v pozici herce. Vím, co mi vadilo, jakým připomínkám jsem nerozuměla a podobně. Já se přiznám, že jsem třeba při zkouškách zakazovala ostatním vyprávět historky a vtipy, abychom byli koncentrovaní. Protože na zkouškách je to vždy milion keců a historek, ztrácí se čas. Já jsem jako herečka byla vždycky připravená na to, že budu v té situaci pokračovat a nějaký režisér mezitím vždy vyprávěl sto historek. Tak jsem to nastavila tak, že si to budeme říkat jen o pauzách. Všichni to respektovali, jsou to úžasní lidé.
Jana Paulová a její manžel Milan Svoboda
Představení Lady Oscar je nejen o týmu a hercích, ale také o textu, hudbě, scéně. Na něčem se podíleli také váš manžel a vaše dcera. Měli jste to jako rodinou týmovou práci?
My tak děláme už čtvrté představení. Anežka překládá z francouzštiny a já se tím pádem dostávám ke hrám, které jsou úplně nové, současné, které jsou napsané třeba před půl rokem. A s mým mužem spolupracuji vlastně celý život. On mi psal písně, když jsem ještě zpívala, je to logická volba. Navíc doma máme studio, takže ta práce, ty hodiny, kdy jsme hledali zvuky a hudbu, tak jsem jen sešla v bačkorách dolů a nemusela jsem jezdit za někým cizím.
V té hře jde hlavně o to, že chcete provdat svoji dceru, protože si myslíte, že je těhotná. Jde tam o peníze a o majetek. Stalo se vám to někdy třeba s vašimi dcerami, že by přišel někdo, byť třeba jen přítel, ale že by se vám nelíbil a vy byste ho zuby nehty s dcerou nechtěla nechat být?
To vůbec ne. Já to mám s holkami tak, že když se do někoho zamilují, tak se do něj zamiluji taky, protože to s nimi prožívám. Pak je mi většinou akorát líto, když se zase odmilují, protože já toho kluka už mám ráda a je součástí mého života a pak o něj přijdu. Ale že bych jim do toho mluvila, to vůbec neexistuje.
