Potkali jsme se na natáčení 7 pádů Honzy Dědka. Kolik času teď trávíte v Praze?
Je to různé. Teď jsem tu asi desátý den od příletu, budu tu momentálně měsíc a potom zase odletím. Uvidí se, kdy zase přiletím. Ono to nikdy není úplně jisté.
Létáte z Kalifornie, nemýlím se? Tam je asi úplně jiný život, tam nebude taková zima, sychravo.
(smích) Ne, ne. Klima je velmi příjemné a jsem trošku rozmazlená tím počasím. Je pravda, že zimu tu máte krutou, je to dlouhé. Mám ráda zimu, ale tak na tři čtyři týdně maximálně.
Rozbalovali jste si vánoční dárečky u bazénu?
Nemáme bazén a byli jsme doma na zahradě. Byla zrovna ten den zima, takže to bylo najednou pro nás takové autentické, že konečně na Vánoce trošku pršelo, trošku foukalo.
Mnoho lidí teď říká, jak je Amerika s prezidentem Bidenem jiná. Jak byste to zhodnotila vy?
Politika? (smích) Že bychom se do toho pustili? Nevím upřímně, zda se mi chce rozbalovat toto téma. Tak ať si každý udělá svůj názor. Radši se k tomu nebudu vyjadřovat. Ty tábory jsou velmi citlivé. Na jednu stranu si myslím, čím více míru, tím lepší, ale uvidíme, kam to… Mají šanci ještě nějakých pár let a uvidí se. Třeba dát těm lidem šanci.
Jana Kolesárová v seriálu Horúca krv (2014)
Na televizních obrazovkách jste už několikátou řadu v kriminální sérii Polda. Už jste tam sehranými přáteli?
Určitě. Strašně rádi se tam vracíme i za tím sociálním zážitkem, protože je to už taková rodinná atmosféra. Máme se tam doopravdy rádi všichni, takže je to hrozně příjemné.
Kdo dělá největší veselí na place? David Matásek?
David s Vladimírem to mají už tak krásně sehrané. Ale i Jirka Vyorálek. No všichni! Když se setkají muži v té sestavě, tak se nasmějeme.
Vy ale točíte i filmy. Bylo pro vás teď v poslední době něco výzvou? Předvést před kamerou něco, na co nejste zvyklá?
Vždycky je to výzva. Jakýkoliv projekt. Člověk si tam najde něco nové, co ještě chce zkusit. Teď jsme dotočili kriminálku na Slovensku. Točilo se celé léto i podzim. Bylo to skoro sedmdesát dva natáčecích dní, takže to bylo náročné jak mentálně, tak fyzicky. Zašli jsme za limit svých psycho-fyzických sil. A například ve filmu Patrika Hartla Prvok, Šampon, Tečka a Karel to bylo, jak ze sebe vypudit maximálně upřímné city i pláč, který Patrik vyžadoval. To byla výzva, prostě plakat upřímně a furt.
Jste majitelkou fit těla. Co pro to děláte, aby tak vypadalo?
Co jsem?
Jana Kolesárová v seriálu Polda (2020)
Máte fit tělo.
To je milé. Opravdu? No tak starám se, cvičím, praktikuji a učím jógu. Je součástí mého života, tak asi se to díkybohu odráží.
Odráží. Kde je složitější životosprávu dodržovat. Tady, na Slovensku nebo v Americe?
Člověk se v horku může najíst kdykoliv, tam se dá operovat tím, že tam je slunce, člověk může stále být venku a tak dále. Ale vlastně je to úplně jedno. Pokud se člověk do toho zamiluje a má disciplínu, tak je na něm, jak to provozuje, kde to provozuje.
Co je horší pokušení? Taco Bell, nebo svíčková?
Já jsem v životě nebyla v Taco Bell. Mě fast foody úplně nefascinují, takže nevím, jak to chutná. A svíčkovou? Nemám ráda knedlíky, takže mi chutná omáčka, a když je dobré to maso. Tak asi svíčková, ale bez knedlíku!
Váš syn se rozhodl, pro co? V jakých šlépějích půjde? Herectví?
Netroufám si říct. Obor si zatím nevybral, protože mu je čtrnáct let. Je na střední škole, takže začal velmi sportovat. Tím směrem je laděný, to ho fascinuje a baví ho baseball. Zatím asi půjde touto linkou, ale uvidí sám. Ono se to mění.
Musela jste ho už dovzdělat, co se týče takových těch temných amerických uliček? Dávat si pozor třeba na marihuanu a podobně?
Tak máme otevřené rozhovory o všem. Snažím se nebýt nějakým mentorem, kazatelem, spíše být na přátelské úrovni zkušeností, protože puberta je drsný věk. Takže čím méně ode mě slýchá, tím je raději. (smích) Když přijde k nějaké tematice, stane se, že se téma objeví, tak se o něm bavíme otevřeně. Věřím, že si z toho vezme maximum, a důvěřuji mu, že to jeho vnitřní systém vezme na tu správnou cestu.
Jana Kolesárová, Zdeněk Srstka a Jiří Lábus v seriálu Sanitka 2 (2013)
Když jste přišla mladinká do USA, co vás tam nejvíc šokovalo?
To je tak strašně dávno, já si strašně málo pamatuji. Člověk si zkresluje vlastní vzpomínky po takové době. Už je to fakt přes dvacet let. Možná ta velikost všeho. Tam je to prostě tak obrovské, ve všech směrech, že je to nepolapitelné. Najednou nemáte mantinely. Vlastně všechno. Cesty, dálnice, jiný jazyk, jiná mentalita. Takže bylo to chvilku křehké období.
Bála jste se tam usednout za volant?
Ano, bála. Nějaký čas jsem to vysloveně odmítala. I vyjet na několikaproudé dálnice. Člověk ovšem překoná všechno, musí se do toho pustit. Ale bála jsem se, pamatuji si, že jsem z toho měla velký respekt.
Tak pokud jste zvyklá už i na pražské cesty a řízení v centru...
Já jsem odešla brzy. Udělala jsem si tady řidičák, potom jsem vůbec neřídila. Možná jednou dvakrát. Člověk má dvacet, za volant ještě tak jako úplně nesedá. Takže jsem si udělala řidičák, neměla žádnou praxi a šla jsem rovnou do L. A. A tam najednou jsem dostala první auto Jeep. (smích) Vlastně praxi jsem nabyla až v Los Angeles, takže paradoxně mám už větší respekt řídit v Praze než tam. Ty koleje tady, tramvaje a všechno je nějaké jiné. Tak řídím, ale tam je to pro mě pohodlnější než tady.
Teď jste majitelkou velkého amerického auta?
Tady, nebo tam? Určitě ne ani tady, ani tam. Nemám velké americké auto. (smích) Mám toyotu, ale jsem s ní spokojená.
