Kartářka prý předpověděla vaší mamince, že nejšťastnější budete od svých 59 let. Jak se dnes máte?
Tak na to už jsem dávno zapomněla! (smích) Pořád čekám, kdy to začne. Čím jsem starší, tím intenzivnější mám pocit, že jsem stále na nějakém začátku. Věčná otázka, co znamená být šťastným. Ale díky za optání, mám se dobře.
Patří k okolnostem, které vám přinesly do života klid i fakt, že jste opustila post docentky na JAMU a stálé angažmá v Národním divadle v Brně?
Rovnováhu buduji celý život, asi jako každý. Vzhledem ke krátkému trvání lidského života už byla moje cesta k nezávislosti po tolika letech služby divadlu nasnadě. Odchod do důchodu jsem tedy spojila s odchodem z vrcholu. V Brně jsem splnila, co jsem splnit měla. Snad...
Jak na svá profesorská léta vzpomínáte? Co vám roky vedení atelieru muzikálového herectví daly a co naopak vzaly?
Tak na toto téma bych mohla vyprávět hodiny! Je možné, že mám pedagogické vlohy, jinak bych to asi tak dlouho bez seberflexe nedělala. Nicméně, studenti mě oslovovali slovensky „těta Jana”. Většina absolventů mého ateliéru patří k profesním špičkám v oboru. Bylo to krásné, náročné i tvůrčí a velmi poučné. Pro mě další škola. Ovšem velká zodpovědnost za životy druhých byla jedním z důvodů mého odchodu. Svět mocných a průměrných, ve kterém žijeme, začal prosakovat i na akademickou půdu, a toho jsem nechtěla být už součástí.
Vzpomenete si ještě dnes na epizodu s mrkví?
Jejda, mrkev. No, na první vyučovací lekci jsem se dlouho připravovala a měla obavy, zda jsem učinila správný krok a nabídku na výuku vzala. Pak jsem přípravu zahodila a šla na to intuitivně. Koupila stejný počet mrkví, jako bylo studentů, a rozdala jim je na přivítanou a čekala, co se stane. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nejlepší ročník, co jsem kdy měla složený z úžasných a velmi talentovaných jedinců, nastala humorná a zajímavá komunikace a bylo jasno. Takže mrkev způsobila, že i dnes po mnoha letech mám sedm úžasných přátel.
Jak vnímáte dnešní muzikálový boom?
Jako jeden z českých paradoxů. V hlavních rolích stojí na jevišti často popové hvězdy a ti, kteří obor studovali a ovládají řemeslo, tvoří company. Zmizela tradice a kontinuita tohoto žánru, skvěle nastartovaná autorsky i interpretačně v šedesátých letech. A divadlo je divadlo. Dobré, nebo špatné. Tolik stručně.
Váš hlas je mezzosoprán s altovým rozsahem, opera vás nikdy coby interpretku nelákala?
Opera je krásná a úžasná věc. Možná jsem udělala chybu, že jsem ji nedostudovala a dala přednost angažmá v divadle. Mohla jsem být někde jinde. A možná že neměli pravdu ti, co tvrdili, že mám na to hlas a ušetřili mě zklamání. Kdoví? Bratr, dirigent Roman Válek, v mládí hudbu dělat nechtěl, a nakonec se svým souborem Ensemble Baroque patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti barokní hudby u nás i v Evropě máme. A díky jemu jsem se k opeře třikrát režií vrátila i já. V mé režii a pod Romanovou taktovkou poprvé zpíval Adam Plachetka svého prvního Dona Giovanniho.
Kromě činohry a muzikálů jste režírovala i opery, používáte vždy podobné postupy?
Ano. Samozřejmě v opeře musíte znát partituru i libreto. Vše je dáno předem, hudba má své zákony a je velmi těžké do toho cokoliv vkládat. Vytvořit režijní formu s pokorou k dílu, v souladu s autory a představou dirigenta. Je to fuška, ale velmi naplňující. Je to velká týmová tvůrčí spolupráce. Ta mě velmi naplňuje. Tam platí zákon umíš, nebo neumíš. Je to hmatatelnější než v jiných žánrech. A také je tedy velký rozdíl, máte-li na jevišti šedesát lidí plus orchestr, nebo čtyři herce.
V čem byste vaši režii označila za specifickou, co je vaším režijním znakem?
Snad že v mých inscenacích se vždycky „tančí“ a zpívá, i když jde o činohru, jak praví někteří herci. Možná jakási vrstevnatost a prolínání obrazů, práce s detaily, kompaktní tvar, filmová zkratka, silné herectví, hudba jako součást celku, respekt k tématu a autorovi. A humor, třeba i v Hamletovi! Protože jsem herečka, znám hereckou duši, zacházím s kolegy něžně a respektuji jejich tvorbu. Preferuji systém Petera Brooka, to jest člověk především. A pak už není třeba pro realizaci nic víc. A hlavně, žádný subjektivismus vnucovaný všem, jak je dnes trendem.
Věra Chytilová vás obsadila do hlavní role jednoho ze svých posledních filmů Hezké chvilky bez záruky. Sama jste také režisérkou, nechala jste se inspirovat?
Setkání s Věrou považuji za dar osudu. Nepotkala jsem zatím ženu s větší odvahou říkat pravdu za každou cenu. A s tak křehkou duší skrytou hluboko uvnitř. Její humor se jevil některým jako drsný, mě bavil. Sama jsem sebeironik. Při natáčení jedné ze scén mi řekla: Víš co, když seš režisérka, tak si to zrežíruj sama! (smích) To byla taková naše hra. Nebo mi „nadávala“: Ty jedna zatracená zrzavá režisérko! a tak dále. Na každé natáčení jsem se těšila jako malá, věčná nutnost být ve střehu, improvizovat a myslet!
Věra nesnášela průměrnost a blbost. Byla dokonale připravená. Ovšem většina herců její drsný a otevřený přístup nezvládala. Já s tím problém neměla. Myslím, že jsme se navzájem měly rády. Brala mě jako rovnocenného partnera, toho jsem si velmi vážila. A to se mi nikdy předtím s žádným filmovým režisérem nestalo a už asi ani nestane. Dokumentární styl natáčení je náročný pro všechny, hodně jsem se naučila. Mohla bych dlouho vyprávět o našich příhodách, nejen z natáčení.
Ve zmíněném filmu hrajete postavu psycholožky, čím vám byla blízká? Pronikla jste díky ní do psychologie?
Scénář je do jisté míry autobiografie spoluscénáristky Kateřiny Irmanovové, Věřiny kamarádky. Její zkušenosti psychologa jsem s ní konzultovala a dlouho jsme o všem hovořily. Přebírala jsem ve filmu i přesné chování, které by měl psycholog mít v různých situacích. Taky jsem se účastnila terapeutických sezení. Takže příprava jako v americkém filmu. (smích) Jako nejlepší ocenění považuji názor jednoho psychiatra, který řekl, že kdyby nevěděl, že jsem herečka, uvěřil by, že jsem psycholog. No a česká kritika psala, že tam nic nehraju. (smích) O psychologii se celý život zajímám, takže to bylo krásné. Mimochodem, psychologie a pedagogika spolu úzce souvisí.
Čemu vy sama v životě nejvíc věříte, co je vaším krédem a motorem?
S nějakým motorem jsem se už narodila, někdy mě samotnou udivuje jeho „volnoběh“. Kréda nevyznávám, jsem přírodní člověk a ctím přírodní zákony. Jako v Mauglím ctíme zákon, že jsme z jedné krve, já i ty! A člověk? Stále věřím v jeho lepší stránku. I když je to vzhledem k historii lidstva a všemu, čeho jsou lidé schopni i v současnosti, velice těžké. Občas mám pocit, že jsem z jiné planety, kde vládne mezi bytostmi harmonie.
Říkáte, že ke spolupráci si vybíráte herce vaší krevní skupiny. Jaká je?
To jsem řekla? Nemám to štětí, že bych si mohla vždycky vybírat, to je vzácně. Snažím se přistupovat ke všem s respektem k jejich individualitě. Nepotřebuji k tvorbě běsy, ale harmonii, takže kolegy s podobným cítěním. Spolupráce s herci, se kterými na sebe slyšíme, je úžasná v tom, že se stačí podívat a není třeba vysvětlování, vzájemná kreativita a stejný druh myšlení. Ale vzhledem k tomu, že ve skutečnosti mám krevní skupinu, kterou má na planetě nejméně lidí, tak by bylo těžké vytvořit takový soubor. (smích)
Hezké chvilky bez záruky (2006)
Nováci (1995)
Smrt stopařek (1979)
Vaší oblíbenou divadelní autorkou je Španělka Paloma Pedrero, v Čechách jste režírovala několik jejích her. Znáte se osobně, v čem jste si blízké?
Ano, známe se už pár let. Patří k tomu nejlepšímu, co současné Španělsko má. Byla zároveň vynikající herečkou. Založila v Madridu divadlo pro bezdomovce a napsala pro ně i hru. Nedávno byla za tento počin oceněna. Ačkoliv neumím španělsky, jsme si blízké velmi a dokonce jsme si i podobné, jelikož Paloma nevypadá jako typická Španělka. Zabývá se hlubokými lidskými tématy a sociálním aspektem. Je krásná a myslí jí to!
Jak dopadlo vaše zamýšlené režijní angažmá v Madridu?
Z toho bohužel sešlo kvůli penězům. Španělsko na tom nebylo s kulturou moc dobře. Celý projekt nakonec skončil nerealizován, ačkoliv byly vybrány herečky a platforma. Pikantní na té příhodě je to, že jsme navzdory tomu zůstali s týmem „uvězněni“ v Madridu vzhledem k výbuchu sopky na Islandu. A Paloma žertovala, že jsme to za ten týden mohli jen tak na dobré slovo nahodit a hrát na ulici.
Jste velkou milovnicí Shakespeara, která jeho postava vás nejvíc ovlivnila a proč?
Na to, jak moc mě oslovuje dílo toho, kdo se skrývá pod tímto jménem, jsem toho hrála málo! A režírovala jej pouze na fakultě. Kromě Hamleta, který přesáhl časově akademickou půdu. A občas tento projekt spatří světlo světa i dnes. Takže jednoznačně Hamlet, toho jsem ovšem sama v našich podmínkách hrát nemohla. Pak Beatrice z Mnoho povyku pro nic, to je velmi nadčasová postava vzhledem k rovnoprávnému postavení ženy. A Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Obě jsem hrála poměrně dlouho, Kateřinu 11 let a kdybych neodešla, hrála bych ji možná dodnes a byla nejstarší Kateřinou na světě. (smích) Olivie z Večera tříkrálového, a kdysi dávno to byla Hermie ze Snu noci a Ofelie a taky Gertruda. Tak uvidíme, zdali se s fenoménem Shakespeare ještě potkáme a kde.
Mezi vaše studentky patřila i vaše současná kolegyně Jitka Čvančarová. S ní momentálně stojíte na jevišti ve hře Cena za něžnost. V náručí vám coby dcera v závěru hry umírá.
Jitka je jednou z prvních absolventek muzikálu, kdy nebyly ateliéry a já učila pouze herectví. To bylo mé přání pedagoga vždy, hrát posléze s absolventy, vše se tak vyrovná. Hra je to krásná, ze života, a myslím, že se nám s Jitkou dlí na jevišti společně tak dobře lidsky a tím pádem i profesně. Za ta léta to má trochu jazzový charakter, ve smyslu improvizace a rozvíjení nahozeného tématu. Tedy vysoce tvůrčí a hluboce lidský proces.
Jana Janěková starší a Jitka Čvančarová spolu hrají v představení Cena za něžnost.
Na jevišti jste se ve hře Na dotek setkala i se svou dcerou Janou Janěkovou mladší v rolích, kde jste rivalkami. Jak se vám spolu něco takového hrálo?
Hlavně jsem to i režírovala. (smích) Jana se režírovat nenechá, respektovala jsem to.
S dcerou jste si mimochodem zahrála i v seriálu Cesty domů.
Ne, já nastoupila do jiné řady, kde její postava už nebyla. Bohužel jsme spolu nikdy nic pořádného a zajímavého nehrály. Konečně jsem se ale díky Cestám domů potkala na place s Jirkou Štěpničkou, pro kterého mám letitou slabost, tady jsme hráli soupeře v primariátu. A také jsem poprvé hrála s Martinou Hudečkovou, kterou mám moc ráda, je to skvělý člověk. Ovšem podmínky, ve kterých se seriál točil, byly náročné, herci neměli vůbec šatny, v dlouhých časových prodlevách jsme trávili společné chvíle v přeplněné kostymérně nebo na dvoře v prostoru připomínajícím demolici. A o pracovních věcech, které mi ovšem vadily nejvíc, se už nechci zmiňovat, to jest současný trend psaní scénářů, rychlost natáčení a další.
Díky dceři Markétě jste se zase sblížila s koňmi.
S manželem jsme podporovali všechny dcery v tom, co považovaly za důležité, a tak k nám přibyl do rodiny kdysi dávno první kůň. Momentálně se Markéta věnuje přirozenému partnerství člověka a koně. To je oblast s širokým záběrem, také hodně o psychologii. Pomáhá lidem i jejich koním udržet komunikaci pro jejich soužití. Přibližně princip, který známe z filmu Zaříkávač koní. Dokonce jsem některé techniky praktikovala se studenty a fungovalo to. (smích) Ohradu máme vedle domu a počet koní se různě mění. Já jsem podkoní a starám se o ně. Dcera Adéla zůstala u divadelní profese, dělá produkční v Janáčkově opeře. Tak tam se to zjednodušilo, operu jsme kupovat nemuseli. (smích)
Čím momentálně žijete v pracovním i osobním životě?
Minulý měsíc se podařilo zrealizovat v české premiéře hru Intimní příběhy z ráje, jejíž základním motivem je existence bájné Lilith a okamžiku, kdy lidstvo mělo šanci vykročit do svých dějin v rovnováze mužského a ženského principu. Tu jsem režírovala. Opět španělský autor Jaime Salom a krásný chytrý humor. Pod agenturou Alexeje Pyška zatím hrajeme v divadle Na Maninách. No a dál nic. To je současnost. Žádné nabídky aktuálně nemám, co si sama nevymyslím, to nemám. Sázím růže do neúrodné valašské půdy a mám nad vším nadhled. I ten skutečný, jelikož z každého okna vidím jedno pohoří a budí mě zpěv skřivanů.
