Rozhovor spolu děláme na pražské výstavě Tutanchamon. Jaký máte vy osobně vztah k Egyptu?
Byla jsem tam asi pětatřicetkrát. Když byly děti malé, tak jsme tam jezdili dvakrát do roka, možná i třikrát, protože jednak to bylo cenově velmi příjemné a jednak to bylo super pro děti, protože v těch hotelových areálech mají doslova všechno. Každou volnou chvíli, když jsme mohli, tak jsme do Egypta lítali. Většinou samozřejmě do rezortů, kvůli dětem. Ale byli jsme se i podívat v Karnaku, v Luxoru, v Údolí králů, tam jsem byla myslím celkem třikrát.
Co byste ještě v Egyptě jednou ráda objevila?
Ještě jsem nebyla na pyramidách, ty bych moc ráda viděla. Také bych chtěla někdy dát plavbu po Nilu. Chtěla bych vidět i archeologickou lokalitu Abúsír a všechny ty krásné památky, které jsou podél Nilu odshora až dolů.
Na výstavě tu můžeme vidět spoustu artefaktů. Je známé, že Češi jsou národem sběratelů. Máte vy sama doma nějakou zajímavou sbírku?
Myslím, že ani ne. Teď spíš procházím obdobím, že se snažím vyhazovat zbytečné věci z domu, protože už je tam toho moc. Jednou za čas je třeba to pročistit. Snažím se procházet barák a vyházet to, co už nepotřebujeme a co překáží. Nejsem žádná sběratelka, ale přiznám se, že když jedu na nějaká zajímavá místa, tak si tam třeba vezmu kamínek, který má pak pro mě nějakou hodnotu. Kamínky a kameny z cest mám. A mám je i popsané.
Pamatujete si na nějakou tradici z počátků vztahu s Jiřím Adamcem: Vozili jste si pravidelně něco z dovolených?
Vždycky jsme si samozřejmě něco vozili, bylo to příjemné, koupit si něco na památku. Třeba v Tunisu jsme si pořídili kus porcelánu s těmi modrými krásnými barvami. V Egyptě nějaké ty sošky a hrníčky s motivy z Egypta. V každé zemi to, co je pro ni typické. Drobnosti. Ale nic tak výrazného, že bych to měla nějak hluboce v paměti.
Vy i váš manžel Jiří máte bohatá profesní portfolia. Když došlo na konzultaci s vašimi dětmi, co budou v životě dělat, podpořili jste je v uměleckém nebo tvůrčím směřování? Nebo jste je naopak varovali, jaká to má úskalí?
My jsme děti vždycky podporovali v tom, co chtěly dělat. Myslím, že nemá smysl někomu něco zakazovat, protože potom se vám to dvojnásob vrátí tak, jak nechcete. Jasmínka byla vždycky taková umělkyně, hodně zpívala, tančila, hrála odmalička divadlo. Teď už po tom tolik neprahne, ale ať dělá to, co ji baví. Momentálně se hodně věnuje škole, a stále tančí, s tím nikdy nepřestala. Danny ty umělecké sklony nikdy neměl, i když tedy už ve školce psal scénáře pro Želvy Ninja. Měl po nás trochu takové občasné záchvaty. Vždycky jsme naše děti podporovali v tom, co chtěly dělat. Myslím, že to má smysl.
Když dělá někdo fyzicky náročnou profesi, tak to většinou odnáší tělo, když jste naopak tvůrčí, odnáší to psychika. Možná to tak měl i váš manžel a vybralo si to svoji daň?
Ne. Daň si na něm nevybralo to, že hodně pracoval hlavou, to si nemyslím. Já si myslím, že když tu hlavu procvičujete, tak jí naopak děláte dobře, vlastně je to trénink. Spíš si daň asi vybraly životní okolnosti. To, že už mnoho let nepracuje, ho v jistém slova smyslu zlomilo. Potom samozřejmě i ten náš vztah, který se nějakým způsobem rozpadl, i když spolu pořád fungujeme a jsme v každodenním kontaktu, styku a komunikaci. Vím, že jsem si vzala chlapa, který je o čtvrt století starší a považuji za povinnost se o něj postarat, i kdybych já žila jakkoliv svůj život. Vždycky bude patřit do rodiny a samozřejmě ho nikdy neopustím v tom slova smyslu, že se o něho vždycky postarám. Ale tu daň si spíš vybrala ta jeho rezignace.
Kvůli titulkům v bulváru mám nálepku zlé a sobecké paní, říká Jana Adamcová |
Hodně pro vás znamená, že máte s tím člověkem něco odžito, to nepřenosné, ty společné vzpomínky...
Určitě. Strávili jsme spolu asi pětadvacet let, když počítám i období, kdy jsme ještě nebyli manželé. To je opravdu hodně dlouhá doba a ten člověk prostě trvale patří do mého života a vždycky tam patřit bude.
Takže jste slunce jeho života, když se vidíte?
(smích) To já nevím, to byste se museli zeptat jeho. Ale já asi cítím, že je na mě možná fixovaný víc, než by měl být.
Můžeme vás pravidelně slýchat moderovat v rádiu. Objevujete se také ještě na televizní obrazovce, nebo jste ráda, že si od natáčení odpočinete?
Není to o odpočinku, ale asi už jsem stará a spíš už možná o mě televize nestojí. Každopádně jsem šťastná za rádio, ve kterém pracuji, rádio Prostor, protože mě to moc baví. Je to návrat po mnoha letech. Já jsem v rádiu totiž kdysi dávno začínala. Když jsem teď znovu nastupovala sem, tak to vypadalo na jednu službu týdně. Teď jsem tam skoro každý den a fakt mě to baví a naplňuje.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste zářila na jako hvězda televize Nova?
Pracovně to bylo překrásné období. I když musím říct, že asi všude, kde jsem pracovala, jsem byla ráda. Až na nějaké takové pracovní činnosti, které jsem vzala spíše kvůli obživě a ne kvůli tomu, že by mě to nějak naplňovalo a bavilo. Ale vzpomínám si třeba na své první rádio, Kiss. To bylo moje první angažmá a bylo to úžasné. Na Nově jsem byla dlouho, asi patnáct let, bylo to také krásné. Na to nemůžu vzpomínat jinak než s velkou láskou, vděčností a pokorou. Dalo mi to do života hrozně moc.
