Jan Saudek se narodil 13. května 1935 jako mladší z výtvarně nadaných dvojčat a proslul typickým rukopisem kolorovaných fotografií a touhou zobrazovat především ženské tělo, ale také ženy jako takové i vztah mezi mužem a ženou. Upozornil na sebe už v roce 1966 fotografií, na které drží na hrudi svého novorozeného syna. Ještě mnoho let ale trvalo, než mohl Saudek opustit každodenní práci v továrně a začít se focení věnovat naplno. Jeho kolorované snímky uspěly i ve světě.
Nevšední příběh života bratří Saudků, kteří výrazně ovlivnili české výtvarné umění posledních dekád, se začal psát v rodině bankovního úředníka, muže nadaného na jazyky, bratrance shakespearovského překladatele Erika Adolfa Saudka. Kvůli otcovu židovskému původu se rodina za druhé světové války potýkala s rasovými zákony, Jan Saudek například často mluvil o tom, že dvojčata skončila v internačním táboře v Polsku. Jeho bratr Kája, který zemřel zemřel 25. června 2015 po devíti letech v kómatu, ovšem tuhle historku odmítal a její pravdivost zpochybňovala také Janova bývalá partnerka Sára (s níž se ovšem Jan rozešel ve zlém).
Po válce bratry Saudkovy zaujala estetika amerických superhrdinských komiksů. A sami se postupně stali vládci mediálního impéria, jehož výstupy obvykle v nákladu jednoho výtisku neopouštěly okruh přátel. Kája psal a kreslil komiksový časopis, s bratrem vytvářeli komentované fotografie, dnes pozoruhodné ve všech ohledech.
„Skutečnou láskou byl můj bratříček Karel... Tedy v letech 1935 až 1966, pak jsem jej začal ztrácet,“ prohlásil jednou Jan Saudek v narážce na rok, kdy Kájova kariéra začala nabírat na obrátkách. Někdejší barrandovský kreslič a kulisák tehdy poskytl své kresby pro film Kdo chce zabít Jessii? režiséra Václava Vorlíčka a scenáristy Miloše Macourka.
Manželé Jan Saudek a Pavlína Saudková
O tři roky později pak Kája Saudek vytvořil své nejslavnější dílo, Muriel a andělé, jeden z nejlepších českých komiksů všech dob. To už se ale začala do života obou bratrů vkrádat normalizace, během níž ani jeden nemohl doma pomýšlet na větší výstavy nebo snad publikace svých děl. Kájovy kresby mohly vycházet jen napůl tajně ve speleologickém časopise, kde uveřejnil třeba komiksy Tajemství zlatého koně, Po stopách sněžného muže, Peruánský deník či Arnal a dva dračí zuby.
V té době Jan mohl vystavovat skoro jen v zahraničí, zároveň ale v roce 1972 ve svém ateliéru na Žižkově „našel zeď“, která se stala jedním ze symbolů jeho tvorby. Snímky nahých žen nejrůznějších postav, vah i věku před oprýskanou omítkou jej natrvalo proslavily. Od roku 1977 začal své snímky také kolorovat, což je další poznávací znamení jeho tvorby.
„Ve svých vrcholných dílech projevil jedinečnou schopnost vtisknout do fotografie smyslnost, staromilskost, cit, dráždivost, naturálnost, estétství, lásku, svého druhu krásu. Svým dílem téměř zlidověl, jeho zápis do širokého povědomí české veřejnosti stojí nad všemi oficialitami, neboť ty vyvanou, ale práce tu zůstanou,“ napsal o Saudkovi kulturní kritik Josef Chuchma v roce 2019, když fotograf dostal od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy. Už od 90. let je nositelem francouzského Řádu čestné legie.
Fotograf Jan Saudek a jeho bratr, výtvarník Kája Saudek (zemřel 25. června 2015) na snímku fotografky Nguyen Phuong Thao. „Já jsem svého bratra miloval,“ říká Jan.
Česká široká veřejnost se přitom s dílem Jana Saudka mohla seznámit až s pádem komunismu, kdy bratři Saudkové konečně dostali prostor i doma. Kája vydal mnoho svých starších komiksů a Janovy fotografie nahých žen se objevily v časopisech i na zdech českých domácností. V jednu chvíli bylo v českém veřejném prostoru až trochu „přesaudkováno“, situace se změnila po Janově oznámeném – ovšem jak se nakonec ukázalo ne zcela dodrženém – konci výstav v České republice.
Jan Saudek se od 90. let stal také oblíbeným objektem bulváru. Zakládal si na své pověsti sexuálního dravce, miloval prý spoustu žen, obdivoval stovky krásek, prožil mnoho vztahů. Do manželství vstoupil čtyřikrát, kromě osmi manželských se mu narodilo i několik dalších potomků.
„Dětí by mělo být, pokud vím, dvanáct,“ řekla před dvěma lety Saudkova nynější manželka Pavlína, které je jeho partnerkou poslední dvě dekády, vzali se v roce 2014 na české ambasádě v Pekingu.
„Už sekám dobrotu. S touhle dámou jsem nejdéle ze všech. A ona to neoceňuje,“ svěřil se v dvojinterview pro MF DNES s nadsázkou sám Saudek.
Jan Saudek: Život. Nejcitovanější práce Jana Saudka pochází z nejranějšího období jeho tvorby, kdy ho okouzlila fotografická výstava Family of Man.
Fotograf se dlouho chlubil i svou fyzičkou, na které začal pracovat už kdysi dávno. „Když jsem ještě pracoval ve fabrice, uvědomil jsem si, jak je důležité být v kondici. Byl jsem nevelkého vzrůstu, moc respektu mezi chlapy jsem tam neměl. Když mě ale jednou viděli, jak zvedám činky, cítil jsem, že mě začali brát,“ řekl v jednom rozhovoru Jan Saudek, který ještě jako osmdesátník chodil třikrát týdne cvičit „s podobnými dědky“ jako on.
Zastával také postoj „žádný výtah, žádné jezdící schody“ a hlavně dlouhé procházky. To všechno přesto, že se označuje za alkoholika a nikdy si nepotrpěl na zdravé stravování.
Nyní ale na Saudka věk přece jen trochu dolehl. „V posledních letech je u nás velká změna v tom, že Jan už skoro nevychází, stáhl se do ústraní a skutečně to není ‚ten Jan‘, který si zve domů ženy, který chodí deset kilometrů podél řeky a baví se s lidmi,“ řekla letos v lednu Českému rozhlasu Pavlína Saudková.
Úplně stranou ale její manžel, který místo fotoaparátu už před lety sáhl po štětcích a plátnu, nezůstává. Začal zase vystavovat své fotografie v českých galeriích, v uplynulých letech měl výstavy například v Liberci, Olomouci nebo Teplicích. Jeho život se stal i námětem filmu Fotograf, který v roce 2015 natočila režisérka Irena Pavlásková.
1. dubna 2014 |
