Autorka příběhu vydala v pořadí třetí knihu – Zápisník nealkoholičky: Pět let na suchu. Její kmotrou byla Tereza Ramba, které Dan Svátek svěřil ve filmu hlavní roli. Říká, že měla dopad na její soukromý život. To samé platí pro Plouhara.
„Mám rád pivo, občas si na něj zajdu, a u toho pátého si teď říkám, jestli to má ještě cenu a neměl bych už jít radši domů,“ prozradil herec. V Zápisníku alkoholičky hraje Terezina souputníka z protialkoholní léčebny. „Podle mě je důležité, že ten film vznikl a že se o něm veřejně mluví. Ženský alkoholismus je plíživější, tišší a nenápadnější než mužský. Je to tím, že ženy pijí doma, kdežto muži chodí do společnosti.“
Tereza Ramba, Michaela Duffková, Ondřej Duffek a Jan Plouhar na křtu knihy Zápisník nealkoholičky (26. července 2024)
Jan Plouhar mívá na podobné role „štěstí“. „Mám to tak už od svých začátků. Jsem buď grázl, překupník, dítě z pasťáku nebo něco podobného. Prince a hezouny se svým ksichtem moc hrát nemůžu. V Zápisníku alkoholičky je to vystřízlivělý člověk, který se snaží skoncovat s alkoholem. Pro hlavní hrdinku jsem lehké vybočení a rozmar, aby nebyla sama, než se k sobě s manželem zase vrátí,“ řekl.
Momentálně točí Plouhar pro Primu krimisérii Případ tanečnice, jejíž děj se odehrává na půdě soukromé taneční konzervatoře a i tam hraje alkoholika. „Je to hlavní choreograf na škole, který má problém nejen s pitím a trošku i s hazardem. Když jednou dlužíte a splácíte dluhy dalšími dluhy, ocitnete se ve spirále, ze které je velmi těžké dostat se ven. A ten člověk se právě v takové pasti zrovna nachází,“ prozrazuje Plouhar, potěšený, že jde o komplikovaný charakter, a tudíž má co hrát.
Zatímco herci, jež v minisérii ztvárňují studenty konzervatoře, museli půl roku trénovat, aby mohli předvést před kamerou náročné choreografie, Plouhar má osobní trenérku doma. Jeho manželka Radka Plouharová je totiž bývalou baletkou Národního divadla. Před pár lety odešla do tanečního důchodu a teď doma pečuje o jejich dvouletého syna Honzíka.
„Vzhledem k tomu, že mi tento svět není cizí, tak vím, jak se choreografové a tanečníci občas chovají i jak se pohybují. Když jdou po ulici, poznáte je velmi dobře hlavně podle držení těla. Tak si na to snažím dávat pozor. V době studií jsem měl samozřejmě i taneční hodiny a výrazy jako relevé a podobné znám už od manželky,“ říká herec.
S tanečníky by ovšem svoji profesi neměnil. „Je to strašná dřina, řehole a neskutečná disciplína. V té herecké profesi je to taky, ale ne tímto způsobem. Tanečníci si nemůžou dovolit vypadnout z tréninků ani na týden. Hned něco povolí, něco jiného na těle ztuhne a musí to pak horko těžko dohánět. Ne, to bych opravdu dělat nechtěl, ale strašně si vážím téhle profese,“ dodal.
Stěží bylo poslední dobou něčí jméno skloňováno víc než právě Michaely Duffkové. Před lety začala psát blog, pak z něj byla kniha, po ní přišla další a nejnověji je tu Zápisník nealkoholičky: Pět let na suchu. První se zabývala její závislostí na alkoholu, druhá popisovala vše, s čím se člověk potýká po léčbě, a ta poslední přináší mimo jiné příběhy z léčebny Alkos, kterou Duffková založila.
