Lidé vás dnes znají jako herce, zpěváka, režiséra, scénografa. I vy jste ale nějak začínal, než jste byl oceněn Tháliemi a měl za sebou další úspěchy. Jak na začátky v šoubyznysu vzpomínáte?
Já to rozděluji. Zvlášť beru šoubyznys a zvlášť divadlo. Jsou to pro mě dvě velmi odlišné věci. U divadla jsem díky rodičům vyrostl a vlastně mi nepřijde jako nějak zvláštní prostředí. Jsem tam téměř jako doma. Takže začátky na divadle pro mě byly velmi přirozené. Vždycky říkám, že pro mě jako pro dítě to bylo naopak trochu tajemné a zajímavé prostředí, třeba v kanceláři, protože moje babička byla notářka a fascinovalo mě to.
Ale i přes tu fascinaci jste nakonec šel směrem, který vám rodiče zprvu úplně nedoporučovali..
Myslím, že jsem to chtěl dělat právě kvůli tomu, že jsem se tam cítil jako doma. Mé kamarády fascinovalo divadelní prostředí a bylo pro ně nesmírně zajímavé, když jsem je třeba mohl vzít do zákulisí. Pro mě to bylo úplně normální. A ze zkušenosti vím, že buď děti divadelníků dělají totéž jako rodiče, nebo je to prostředí vůbec nepřitahuje, nebaví. Já šel tou cestou, kde jsem to znal jako své boty. Já si v divadle odpočinu. Třeba i právě od toho, čemu lidé říkají šoubyznys. Protože tomu světu já zas tolik nerozumím.
Když je člověku pětadvacet, má pocit nesmrtelnosti a nezničitelnosti. Teď si uvědomuji, že často pracuji ve velkém stresu. A že mám prostředky k tomu, abych žil zdravě a mohl jednou fungovat bezbolestně, ale nevyužívám je.
