V rozhovoru pro jeden slovenský časopis jste uvedl, že doma jste „šašo“. Abych řekla pravdu, moc mi to k vám nesedí.
Ale ano, stačí mít malou neteř. V její přítomnosti se každý strýček stává šaškem. Teď už je z ní sice velká slečna, takže být šaškem je těžší, protože už to není vtipné, ale snažím se. A i moji nejbližší a kamarádi mě znají jako poměrně bláznivého a kuriózního člověka. Skutečnost, že vám to ke mně nesedí, vychází z toho, jak nás herce vnitřně mění naše profese. Jsem v komunikaci opatrný. Taky si myslím, že čím jsem starší, tím méně vděčným respondentem při rozhovoru jsem.
Neumím se na povel otevřít. Ale v tuto pozdní hodinku zkusím vsadit na upřímnost. Říct myšlenku, která by byla univerzální. Pocity a pohledy na věc se však často mění. A mám obavy, abych neříkal jen bláboly, které vyplní prázdný prostor. Vím, že pracovní příležitosti dostáváme i na základě toho, jaké signály vysíláme. Ale mně vyhovuje být introvert. Nemusí všichni vědět, jaký doopravdy jsem. To si nechávám na chvíli, když doopravdy o něco jde. Nechci se rozdat v momentech, které patří jenom mně a mým blízkým.
