Čím byste býval byl, kdybyste nepodlehl genům hereckého rodu Hrušínských?
Čímkoliv jiným, co bych uměl a co by mě bavilo. Jenže v tom je problém, tak si to představte. Byl jsem malej kluk, přijdu odpoledne domů ze školy a v obýváku s tátou sedí Jan Werich a mažou spolu karty. Jindy tam byl zase Vladimír Menšík, Matuška, Kopecký, denně u nás byl Josef Kemr, často Honza Tříska s Kájou Chadimovou. Malíři, zpěváci, herci, režiséři, spisovatelé, všude samé divadlo, film... Může člověk potom dělat v životě něco jiného?
Začal jsem tedy chodit do dramaťáku a připravoval se na zkoušky na konzervatoř. Navíc jsem natáčel s Evaldem Schormem, k čemuž jsem taky přišel kuriózně. Vrátil jsem se domů ze školy a v obýváku sedí Evald Schorm a dramatik Jiří Hubač a nabízejí tátovi roli v televizním filmu Lítost. Hledali ještě kluka, který by měl hrát tátova syna. Hlavní roli toho filmu. A v tom já vejdu do dveří. Schorm i Hubač zvedli oči a jednohlasně zvolali: To je on! Já jsem se lekl, že jsem něco provedl, nevěděl jsem, co se děje a takhle jsem právě dostal první opravdu velkou roli ve skvělém filmu. Táta hrál mého otce, matku hrála Vlasta Chramostová a byl rok 1970 a zrovna začínala bolševická normalizace. Taky Lítost šla hned po natočení do trezoru, komunisti její vysílání v televizi zakázali a dvacet let film nikdo neviděl. Komunisti byli vždycky blbci, to už je zaplať pánbůh všeobecně známo.
Zalitoval jste někdy, že jste se nevydal jinou cestou?
To víte, že zalitoval. Před každou premiérou v divadle. Ale vážně, měl jsem kdysi před revolucí takové období, kdy mě divadlo moc netěšilo, a já hledal jiné možnosti. Začal jsem fotit. Opravdu mne to chytlo a vážně jsem se tomu věnoval. Měl jsem několik výstav v Praze, jednu dokonce ve Vídni a v magazínu Asahi Pentaxu v Tokiu mi otiskli čtyři strany černobílých fotografií. Fotil jsem tehdy hlavně herce a divadlo, zákulisí různých natáčení, taky chátrající a zdevastovanou přírodu a města na sklonku komunismu, nakonec mě ale zaujalo focení tance a baletu. Kolem revoluce jsem fotil zajímavé lidi, Havla, dalajlámu a podobně. Bavilo mě to ale jen do chvíle, než jsem se tím měl začít opravdu živit. V tu chvíli totiž končí tvůrčí svoboda a začíná povinnost. Vrátil jsem se proto pokorně k divadlu, které jsem stejně nikdy neopustil. Je to hrozný, ale divadlo dělám nepřetržitě už 41 let. Od roku 1976, kdy jsem dostal první angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem přes Realistické divadlo v Praze, Na zábradlí, v Řeznické, v Národním, v divadle ABC až po dnešní vlastní Divadlo Na Jezerce.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Ladislav Frej Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: |
Účinkoval jste v několika velkých seriálech 80. let. Vzpomenete si na roli, která pro vás byla vůbec nejnáročnější, ať už fyzicky nebo jinak?
V seriálech minulosti jsem se objevil spíš sporadicky, výrazné vzpomínky na tehdejší role moc nemám. V současné době jsem dvě velké role v tzv. nekonečných seriálech odmítl až na velkou zápornou roli právníka Janaty v seriálu Místo v životě, který měl asi 26 dílů a ještě hraji ve dvou řadách dětského seriálu Mazalové.
Seriál Synové a dcery Jakuba skláře byl jedním z těch vašich předrevolučních, co se vám vybaví, když si vzpomenete na svou roli Františka?
Julie Jurištová, coby jedna z dcer Petra Čepka, který tam hrál sedláka, jehož statek nakonec skončí v rukách JZD. Já byl do ní jako František zamilovaný a snad jsme se nakonec i vzali a tím jsem se dostal do rodiny pana Munzara, který výborně ztělesnil Jakuba. Jedna z jeho dcer, Dana Kolářová, hrála Juliinu maminku. Řekl bych, že v tom seriálu měl navíc svou životní roli Jiří Krampol jakožto hoteliér a excelentní podnikatel, který je v seriálu také o svůj majetek po 48 roce komunisty okraden. Výborný byl Petr Haničinec v roli jednoho šmejda, který kolaboruje za války s fašisty a hned po válce se stane horlivým komunistou. Dodnes si pamatuji scénu, kdy ho přede všemi Luděk Munzar alias Jakub sklář usvědčí z kolaborace a udavačství a patřičně ho taky usadí.
Jaké máte vzpomínky na představitele hlavní role pana Munzara?
Hodně si ho vážím, nejen jako herce, ale i jako charakterního a slušného člověka. Kdysi jsem s ním hrál v Národním divadle dětskou roli v Shakespearově Zimní pohádce, kde pan Munzar hrál krále Leontese. Jako student konzervatoře jsem se chodil na pana Munzara dívat do Národního, kde v režii Miroslava Macháčka hrál fantastickým způsobem Shakespearova Jindřicha V. Po takovém divadle se mi stýská. Viděl jsem to představení asi desetkrát a celkem přesně si ho vybavuji a dodnes pro mě splňuje představu moderního divadla. Jsem si jist, že modernost není v pitvoření, šíleném líčení a převracení autorů naruby. Modernost je podle mě v pravdě. Když nic nehrajete a přece dokážete diváky v hledišti zasáhnout, vzít za srdce a přimět k zamyšlení. Jakub sklář byl pro mě zážitkem kvůli setkání s panem Munzarem.
Jak vnímáte s odstupem času své herectví, když se díváte na své televizní či filmové role staré desítky let? Změnil byste něco?
Nic takového není možné, tak ani nemá smysl o tom uvažovat. Když je člověku patnáct, hraje jinak než když je mu šedesát. To je jasný. Máte výhodu mládí, ale plno věcí nevíte, neznáte a neumíte. Ale to je starý příběh o doktoru Faustovi, který si chtěl ponechat své vědomosti a životní zkušenosti a při tom být mladý. Dobrý. Jenže to nejde. Tak, proč si tím lámat hlavu.
Jan Hrušínský
Televizní seriály jsou stále velmi populární. Sledujete současnou seriálovou tvorbu? Zaujalo vás na tomto poli něco v poslední době?
Seriály mě moc neberou a nejsem jejich divákem. Kde ty příběhy mají scénáristé pořád brát? Je to nutně jen horší a horší. Jsou ale asi tři nebo čtyři seriály, které mám opravdu rád pro jejich kvalitní knižní předlohu. Sága rodu Forsythů podle Johna Galsworthyho, Byli jednou dva písaři podle Gustava Flauberta a prvních pět dílů seriálu Sňatky z rozumu natočené podle románu Vladimíra Neffa. Po dvaceti letech bylo natočeno jejich pokračování, které je ale těžce poznamenáno dobou vzniku. Je hodně vidět ten propastný rozdíl v kvalitě scénáře i v hereckých výkonech. Od původní čistoty a pravdivosti k jakémusi obecnému a tzv. velkému hraní za mírou uvěřitelnosti. A samozřejmě úžasný je seriál Byl jednou jeden dům podle scénáře Jana Otčenáška.
Coby divadelní principál musíte zvládat hned několik rolí najednou, od producentské přes dramaturgickou až po hereckou, která z nich je vám nejvíc protivná a proč? Co naopak na divadle milujete nejvíc?
Divadlo jsem si dobrovolně vybral tak nemá smysl naříkat a stěžovat si. Stejně by mi to nikdo nevěřil. Kdo si myslí, že divadlo běží samo od sebe a že stačí vzít pár populárních lidí a už se vám zástupy platících diváků jen hrnou a vy si mastíte kapsu, tak ať si to myslí. Divadlo miluju, protože jsem měl po kom tuhle lásku zdědit. A že je s ním spojeno kromě radosti také plno trápení, nespravedlností a námahy, to je přece jasné. Jenže bez lásky a poctivého přístupu stejně nic dobrého nikde vzniknout nemůže. Nejen v divadle, ale všude. Podívejte se na současnou politiku a bude vám to jasné.
Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová
Před pár lety jste prošel vážnými zdravotními problémy. Vnímáte s odstupem času, v čem vám to změnilo život?
To už je hodně obehraná písnička, tak jen stručně. Jsem šťastný, že jsem to přežil, zjistil jsem, kolik lidí mi drželo palce a chtělo mi pomáhat. Za moje uzdravení bylo slouženo několik mší v několika různých náboženstvích. A vedli je lidé, kterých si neobyčejně vážím. I když to pár dní vypadalo, že zemřu, byla to dobrá životní zkušenost. Moje žena, děti, přátelé, doktoři, sestřičky... všichni se chovali fantasticky. Vlastně krásné zjištění. Co víc si v životě přát. Zvlášť, když nakonec všechno dobře dopadlo.
Čím pracovním momentálně žijete nejvíc a čím žijete, když nepracujete?Máme za sebou v Divadle Na Jezerce veleúspěšnou premiéru skvělé inscenace Matěje Balcara Už je tady zas! a s Janem Hřebejkem připravujeme komedii Je úchvatná!, která bude mít premiéru ještě před prázdninami, 14. června. Milan Kňažko je navíc za roli herce Jona ve výtečné hře Shylock nominován na cenu Thálie, z čehož mám velkou radost. Dcera Bára bude brzy promovat ve Filadelfii, kde studuje grafiku. Dostane placatou čepici se střapcem a diplom a my s Miluškou budeme u toho. Bára ve Státech ještě nějaký čas zůstane u firmy, která dělá grafiku k doplňkům stavebnic Lego. Ivanka, manželka našeho Nikoly, čeká v australském Perthu druhé miminko, holčičku Káju. A v létě porodí naše dcera Kristýnka. Mám se prostě krásně a pořád je na co se těšit. Přece si nebudu stěžovat! Na to je tady dost jiných Čechů, protože žádný jiný národ není tak rozzlobený na to, že se má dobře, že žije svobodně v demokratickém státě, který patří k nejbezpečnějším na světě, jako jsme my, Češi. Nejsme my náhodou trochu blbí?
26. května 2008 |
