Nedávno jste měl velmi vážné zdravotní potíže, ale už jste se vrhl do práce a vypadáte dobře. Jak se cítíte?
Zdání klame. Teď bojuji trochu s únavou a musím říct, že kdyby mě má práce tolik nebavila, tak bych toho asi nechal a odešel. Já se pochopitelně snažím nedávat nic najevo a ani bych nechtěl, aby tento rozhovor byl celý o tom, že jsem unavený nebo že překonávám nějaké obtíže, to ne. Ale bohužel je to tak. Zkrátka jsem normální člověk, mám za sebou těžkou operaci a doufám, že budu mít možnost, dostat se zpátky do kondice, ve které jsem byl před operací. Přiznávám, asi jsem to trochu přepískl.
Přinesla vám tato zkušenost alespoň trochu ponaučení?
Určitě. Snažím se vše brát pozitivně. Už se tolik nerozčiluji a některé věci řeším klidněji. To, co se mi přihodilo, beru za velkou zkušenost, kterou bych ovšem nikomu nepřál. Změnil jsem hodnoty. Jsou věci důležitější než ty, které lidé za důležité považují.
Svým přístupem zřejmě děláte radost divákům, ale doktorům asi moc ne, když neodpočíváte.
Celý srpen jsem s ženou strávil na chalupě a odpočíval. Ale víte co, ta mince má dvě strany. Je pravda, že Divadlo Na Jezerce by tady asi bez mé přítomnosti nefungovalo tak úspěšně, protože já se mu skutečně věnuji na sto procent. Trávím zde kolem dvanácti hodin denně. Což je takový balvan, který jaksi valím před sebou. Vždy na začátku sezony ho tlačím do kopce, a když už se na konci sezony zdá, že je skoro na vrcholu, tak nastanou prázdniny. V září se opět vrátím a najdu ten balvan zase pod kopcem. Nezbývá mi něž si opět plivnout do dlaní a valit ho znovu do kopce.
Divadlu se věnuje celá rodina, žena a i dvě dcery. Jak vůbec zvládáte přípravy na Vánoce?
Průběžně. My máme tyto svátky moc rádi a nijak je nešidíme. Teď je docela důležité si připomenout, že žijeme v době, kdy je i Česká republika ohrožena. Ochromena strachem z imigrantů, který politici přiživují a získávají na tom politické body, což se mi tedy hrubě nelíbí. Až budeme všichni stavět ty betlémy a oslavovat Ježíška, tak by bylo dobré si připomenout, že Ježíšek a jeho rodiče byli taky imigranti a utíkali před krveprolitím, útlakem a snažili se najít někde pomoc. A oni tu pomoc dostali.
Když jsme spolu naposled mluvili, říkal jste, že se těšíte do Austrálie za vnoučkem. To asi momentálně moc v úvahu nepřipadá.
Vánoce trávíme vždycky v Čechách. Ještě se nestalo, že bychom byli někde mimo. Ale výlet do Austrálie v plánu máme pořád. Chceme za vnoučkem odletět někdy v příštím roce. Už se na něj hrozně moc těšíme a jsme nedočkaví, abychom se z něj mohli potěšit a pomazlit.
Vnuk Miluše Šplechtové Viktor
Ale vy jste si už s rodinou jedno přání splnili a nadělili si dárek k Vánocům. Představení Poslední Aristokratka mělo premiéru před pár dny.
Je to hra, kterou máme pod stromeček. Jde už o jakousi tradici. Vždycky totiž děláme plus minus mezi 7. a 15. prosincem nějakou premiéru. Je to hezký dárek nejen pro diváky, ale i pro nás. Roli aristokrata Františka Antonína Kostky z Kostky si užívám. Můžu do toho dát své já a i skrze ten text. Za těch čtyřicet let, co dělám divadlo, mám takovou zkušenost, že čím je text kvalitnější, tak tím víc odpovídá skutečné realitě života. Čím je kvalitnější, tím je pravdivější.
Jak vlastně vybíráte vaše herce? Hrají u vás třeba Jiřina Bohdalová, Miroslav Vladyka, Jaroslav Dušek, Lenka Vlasáková, Jiří Macháček, a mnozí další.
Mám štěstí na lidi, kteří mě obklopují v divadle. Mám sice chvíle, kdybych toho nejraději nechal, ale nejde to. Jsem rád, když se diváci baví, odcházejí z divadla v dobré náladě a vyprávějí si zážitky z představení. Chci dělat divadlo se srdcem na dlani, jako to dělal můj dědeček.
