Trilogie pro českou kinematografii není obvyklý formát. Režisér Jan Hřebejk ale Zahradnictví, historickému triptychu odehrávajícímu se ve 40. a 50. letech minulého století, věří. „Nejdůležitější je, aby divákům na postavách záleželo,“ vysvětlil v týdeníku 5plus2 svou uměleckou filozofii.
Co je na vzniku trilogie nejošemetnější?
Nejdůležitější je, aby každá věc fungovala sama o sobě. V České televizi tento příběh, tuto trilogii, uvedeme v určité kontinuitě. Filmy poběží v podstatě za sebou a lidé to budou vnímat víc jako seriál. Bude to takový sedmihodinový příběh. Ty příběhy jsou ale tři a nejošemetnější je pro nás zajistit, aby na každý z nich měl divák chuť přijít do kina.
A máte pocit, že zatím se to daří?
Abych pravdu řekl, teď jsme ve fázi, kdy se to dá nejméně říct. Jsme zhruba v půlce, plníme plán, ale jsme v tom tak silně zabředlí, milujeme to a bojíme se o to, že zároveň nemáme absolutně žádný odstup. Takže v tuhle chvíli spíš věřím, že se to daří, než že bych si tím byl jistý.
Ale určitě musíte mít nějakou svou ideální vizi, kterou se snažíte naplnit.
Můj cíl je vždycky ten, aby výsledek byl ještě lepší než má představa. Většina režisérů má dopředu tak ideální představu, že jsou potom sami zklamaní. Já se k tomu snažím přistupovat spíš s takovou optimistickou skepsí, pokud bych to měl nějak pojmenovat. Samozřejmě ale věřím, že to bude to nejlepší, co dokážeme natočit. Když děláte dobový film, jde nejvíc o to, aby se publikum dokázalo na příběh napojit. Nestačí dívat se na to zvenku a říkat si, jak je to pěkně natočené a jak herci dobře vypadají. Nejdůležitější je, jestli divákovi na postavách záleží. To ale do poslední chvíle není jisté.
V Zahradnictví se objeví několik dětských herců. Jak se vám s nimi pracuje?
Tyhle děti jsou dobře vybrané, dobře hrají, ale to nejnáročnější při natáčení, a to i pro dospělé herce, jsou všechny ty prodlevy. To je zvláště pro dětské herce ta největší otrava. Pořád se mezi záběry na něco čeká. Zajde slunce, jede vlak, letí letadlo. Proto musíme mít lidi, kteří se jim během těch prodlev věnují, neustále si s nimi hrají a udržují je v pozornosti. Jde o to, aby to pro malé děti nepřestala být hra. Dítě nemůžete přinutit větou: Máš to ve smlouvě, tak dělej! Takže spíš trneme, aby je to nepřestalo bavit. Nebo aby neusnuly. To se taky stává. Je poledne, čas si zdřímnout, tak nám malý herec usne.
V kinech ještě stále běží váš poslední film Učitelka a vy už jste v polovině natáčení dalšího projektu. Vy nejste režisér, který by si schovával nápady do šuplíku na později, že?
Učitelka vznikla loni v srpnu a točila se dvacet natáčecích dní, tedy polovinu času, co už točíme Zahradnictví. Problém není film udělat, ale následně ho prodat. Nemůžete udělat pokaždé událost z filmu Jana Hřebejka, když každý rok vznikne jeden, nebo dva. Opravdu nezávidím lidem, kteří filmy pak dávají do kin.
Lidé zvláště od dob Pelíšků od vašich filmů hodně očekávají, lákají samy o sobě. Není to pro vás stresující?
Od té doby už jsme ale také natočili pár filmů, které do kin nenalákaly. To očekávání už není takové, jako když Jan Svěrák natočí jeden film za pět let a Petr Zelenka za deset let. Což mi mimochodem přijde škoda. Já se spíše soustředím na práci a vlastně mi vyhovuje situace, kdy uvádím do kin film a už pracuju na dalším.
Takže se nechystáte změnit strategii tak, abyste byl vzácnější?
Rozhodně ne. Nevím, čím bych se živil, protože nemám jiný příjem než své honoráře. Druhá věc je také ta, že když jsem dotočil a uvedl do kin Šakalí léta, tak jsem pořád čekal, že se něco stane. Ale ono se nestalo nic. Ten film prostě běží, některým lidem se líbí, jiným ne a potom to skončí. Maximálně se ještě vypravíte na nějaké festivaly. Nemůžete z toho ale ještě roky poté žít. A to ani tehdy, když natočíte něco úplně výjimečného. Proto se snažím neustále zaměstnávat něčím do budoucna. I teď, když točíme Zahradnictví, jsem byl na schůzce k dalšímu projektu, který bude vznikat příští rok. Jsem celý život na volné noze, takže musím plánovat.
Když už jsem zmínila Pelíšky, napadlo vás, když jste je točil, že by to mohl být jednou kultovní film?
Ne, to bylo překvapení. Producent toho filmu Pavel Borovan řekl větu, kterou strašně rád cituju. Řekl: „Hele, on na to nebude nikdo chodit, ale já ten scénář zbožňuju a prostě to musíme udělat!“ (smích) Nakonec to byl úspěch, ale to nikdo dopředu nemohl říct.
Jan Hřebejk■ Narodil se 27. června 1967 v Praze.Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a v roce 1991 scenáristiku a dramaturgii na FAMU. |
Čeho se v souvislosti se svou prací nejvíce obáváte?
Víte, věci, co dělám, nemají žádný precedens. Nikdo neví, jak má vlastně vypadat ten a ten záběr. Když se má vysázet záhon nebo složit uhlí, tak se ví, jak na to. Ale každý záběr se de facto vymýšlí pokaždé znova. Takže moje obava je, že jednoho dne zjistím, že mám tak zavařený mozek, že už to nepůjde. Že ty nápady, které zatím ještě mám, už nebudou. Představte si, že jsem se nedávno ráno vzbudil a nevěděl jsem, kolik je sedm krát sedm. Fakt! Normálně jsem to nevěděl! Doufám, že to není příznak nějaké počínající demence.
Nestrašte! Vraťme se ještě k Zahradnictví, a to z trochu jiného úhlu. Rozpočet projektu je zhruba 120 milionů korun. To je na české poměry hodně.
Pokud jde o finance, dnes je všechno jinak. Dříve stály filmy samozřejmě úplně jiné peníze. Mnohem dražší byla filmová surovina, zatímco dnes se většina věcí točí na digitál. Nákladnější je ale zase postprodukce. Dá se například udělat mnohem lepší zvuk. Dražší jsou pochopitelně také lidi. Dřív mohl Vávra točit filmy, kde mu za padesát korun běhal komparz do zákopů. Dneska ti lidé stojí tisíc korun. Ty peníze jsou závratné. Když se řekne sto dvacet milionů, tak se až stydím, že za ty peníze točím film. (smích) Ale je to stejné, jako by to bylo třicet milionů před patnácti lety.
I tentokrát pracujete v osvědčené dvojici se scenáristou Petrem Jarchovským. Jste přátelé už od gymnázia. Dokážete se po tolika letech vzájemně ještě překvapit při práci?
Určitě. Každý ale žijeme trošku jiným životem. Petr má už velké děti, já mám malé děti. Petr je takový spořádanější, dochvilnější. Ale rozumíme si. Spousta lidí si myslí, že napsat scénář je snadné. Svým způsobem je to ale těžší než próza, protože téměř od začátku musí autor spoustu věcí zohledňovat. Není to tak úplně svobodná tvorba a neustále musí něco předělávat. Navíc do poslední chvíle neví, jestli to nakonec někdo zaplatí, proto musí těch věcí dělat víc, protože ne všechno vyjde. A právě Petr tuhle trpělivost má.
Vy sám jste ale původně studoval scenáristiku, takže jste měl nakročeno stejným směrem.
Sice jsem také studoval scenáristiku, ale když jsem psal, tak se mi to dělalo nejlíp v hospodě. Ideálně jsem šel ráno do nějaké knajpy, kde vysedávaly ty podivné existence. Seděl jsem vedle a psal. V tom bordelu mi to vyhovovalo. Naopak takové to soustředěné ticho mě stresovalo. Na to je ale Petr super. Jemu vyhovuje, že si udělá čaj a sedí deset hodin u počítače a píše.
Čeho si na práci s ním ceníte nejvíce?
Hodně lidí tolik miluje, co dělají, že se toho nechtějí vzdát. Zažil jsem scenáristy, kterým řeknete, že některá věc vám přijde blbá a oni vám na to řeknou, že zrovna tahle scéna je na celém příběhu to nejdůležitější. No a s takovými lidmi se nedá dělat vůbec. Nebo si ty scénáře musí realizovat sami. Naštěstí Petr tuhle vlastnost nemá. Vzpomínám si, jak mi v nějakých sedmnácti letech dal přečíst, co napsal. Byl jsem tehdy jakože ten zkušenější, protože jsem se chtěl hlásit na FAMU a už jsem psal nějaké povídky. On tehdy napsal první scénář. Hrozně dlouhý. Když jsem si ho přečetl, řekl jsem mu, že to jsou všechno jen nějaké mindráky a stížnosti. On vzal všech těch šedesát stránek a hodil je do krbu. Už jsme se o tom nebavili. Věřit v to, co děláš, ale necpat dopředu za každou cenu sebe. To je podstata celé naší spolupráce.
Funguje to tak i obráceně? Vycházíte vstříc vy jemu, když to vyžaduje?
Ano, stane se třeba, že navrhnu nějakého herce a on řekne: „Toho já nemůžu vystát.“ Tak ho neobsadím. Jde o věci, nad kterými strávil hodně času, tak mu je tímhle způsobem nechci kazit. V tomhle směru se opravdu doplňujeme a kamarádi jsme samozřejmě stále.
2. června 2016 |
