„Pere se se svými pocity, protože ho nikdo nenaučil, jak s nimi pracovat. A nechápe, proč ho lidi nepřijímají,“ přibližuje herec, jakou postavou se teď zabývá.
Lukáše Pečenku, který Monstrum režíroval, hra oslovila i v souvislosti s rok starými událostmi na Filozofické fakultě v Praze, kde byli postříleni nevinní lidé jedním ze studentů školy. „Ten tlak prochází celým Darrylovým tělem, takže působí velmi násilně, výbušně a proto ta hra nese otázku: Co ten kluk může udělat? Může zabít? Může něco podpálit? Přitom jediné, co potřebuje, je přijmout a obejmout,“ vypráví Dlouhý.
Jan Dlouhý v představení Monstrum
Zobrazit vnitřní konflikt je složité i pro zkušeného herce, natož studenta čtvrtého ročníku konzervatoře, kterým Jan, stejně jako jeho dvojče Jiří, je. „Nedokážu zatím rozlišovat, která role je, nebo není těžká, protože tolik zkušeností s hraním ještě nemám. A navíc jsem velký nervák, takže se někdy zablokuji. Každopádně je to role, kde je třeba obsáhnout několik věcí najednou. Nesmíte hrát výsledek - tu tenzi, ale průběh. A to je, musím říct, náročné,“ přiznává herec.
Nedávno si ve filmu Neporazitelní zahrál chlapce na vozíčku. I to na něj kladlo nároky, i když jiné. Každopádně se i na tuto roli připravoval poctivě a pořídil si před natáčením invalidní vozík, aby se na něm naučil suverénně pohybovat. I teď se zabývá svojí postavou každou volnou chvíli, takže odstavil na vedlejší kolej všechny soukromé zájmy.
„Když přijdu ve škole za kýmkoliv, jsou ke mně velice vstřícní. Ať už je to Kateřina Iváková nebo Eliška Nezvalová. Ale i Pavel Šimák a Kateřina Macháčková, která je mojí profesorkou na herectví,“ vypráví Dlouhý. Herečka mu teď hraje v Monstru babičku, zatímco učitelem, který by měl čtrnáctiletému vykořeněnému Darrylovi pomoct, je Tomáš Havlínek. Jeho manželku Jodi ztvárňuje Annette Nesvadbová.
Jiří Dlouhý a jeho dvojče Jan Dlouhý v seriálu Ulice (2024)
„Jsou tam čtyři postavy a každá řeší svoje problémy a traumata, na základě kterých se jsou k sobě neupřímní, nedají si to, co potřebují, takže mezi nimi vlastně vzniká ‚monstrum‘. Není to jeden člověk, i když běžně se to inscenuje tak, že ten kluk je to monstrum. Ale i kdyby to tak bylo, tak ho někdo musel stvořit,“ přemýšlí nad svou rolí Dlouhý.
Největší oporou je mu v herectví máma, herečka Petra Jungmanová, po které, stejně jako po svém zesnulém otci Vladimíru Dlouhém, zdědil vztah k této profesi. A zároveň břímě, že ho stejně jako bratra s nimi bude každý srovnávat. „Za maminkou chodím pořád, od ní čerpám nejvíc informací, ta je můj záchranný bod,“ říká.
Z domova se už odstěhoval, bydlí samostatně. Jeho dvojče Jiří má taktéž vlastní byt. Ale napojení jsou na sebe pořád. Jenom v dětství, se od sebe na chvíli separovali. „Navštěvovali jsme Montessori školu a když jsme byli ve čtvrtém, pátém a šestém ročníku, tak nás od sebe oddělili. Každý jsme byli v jiné třídě. Vycházelo to z toho, že jsme na sebe byli moc napojení a potřebovali si vytvořit každý svůj vlastní svět,“ vypráví.
Jan Dlouhý a jeho dvojče Jiří Dlouhý. S herectvím začínali v Městském divadle Kladno.
Oba mají nabídek nesčetně. Jan Dlouhý musel odříct v poslední době šest projektů, jak divadelních tak filmových, aby se mohl soustředit na maturitu. Jeho bratr je na tom podobně, tudíž si nemají co závidět. „Fandíme si, nežárlíme jeden na druhého, nejsme si konkurenty. Když jsme byli s bráchou malí, hned na druhém našem castingu, kam jsme se šli ucházet o jednu a tutéž roli, jsme viděli, jak se tam ta malá děcka hašteřila a soupeřila mezi sebou. Docela nás to vyděsilo, to jsme nechtěli, tak by to v tomhle řemesle být nemělo,“ dodává. Odmítá proto už i chodit na castingy. Přijímá nabídky na základě přímého oslovení.
Dříve se věnoval závodně sportu. Dělal mimo jiné florbal, hokej a gymnastiku. V současné době pohlcuje veškerý jeho volný čas práce. „Teď jsem měl po dvou letech prázdniny, tak jsem si zahrál nohejbal. Baví mě všechny sporty. Ale ne výkonnostně. Soutěžit nechci, to už nikdy!“ vypráví.
Má rád výzvy a doufá, že se jako herec ubrání zaškatulkování „Chtěl bych si zkusit různé charaktery. „Darryl v Monstru je násilnický kluk, tak snad nebudu hrát jenom je anebo naopak klaďase,“ dodává.
Jan Dlouhý a Jiří Dlouhý v seriálu Ulice (2025)
I když si jsou podobní s bratrem fyzicky, čehož využili i na Nově, kde hrají sourozence v seriálu Ulice, povahově jsou každý jiný. „Můj brácha se s věcmi, které ho trápí, umí poprat líp než já. Neřekl bych, že jsem senzitivnější, ale zabývám se jimi déle než on. Aspoň dřív to tak bylo. Teď se to dost mění v závislosti na množství postav, kterými si jako herci procházíme, což člověka ovlivní, zůstane to v něm,“ vypráví Jan. „Brácha býval víc jakoby utrženější z řetězu, baví se životem, já byl naopak uzavřenější a preciznější. Chtěl jsem mít věci srovnané, uspořádané. Ale teď už mezi námi tak velký rozdíl není.“
Když loni došlo k tragédii na Filozofické fakultě, byl Jan Dlouhý poblíž. „Šel jsem se spolužačkou na kafe a když jsme se vraceli, zaslechli jsme střelbu. Nějaký policista tam uzavíral páskou ulici a nabádal nás, abychom šli pryč,“ vypráví. „Nemůžu říct, že bych se o sebe bál, protože stejně jednou umřu, ale pochopil jsem, že došlo k něčemu vážnému. A jediné, co jsem v tu chvíli vnímal, bylo, že lidé, co s námi stáli v tom houfu, zastrčili svoje mobily a soustředili se na přítomný okamžik. Pomáhali si navzájem, komunikovali spolu. Když lidi zachytí signál SOS, jsou k sobě vnímaví, což jinak v běžném životě dost chybí.“
„Ale samozřejmě to pro mě byl, stejně jako pro ostatní, velký adrenalin, protože jsme nechápali, co se děje. Nedokázali jsme si připustit, že se něco takového může stát i v naší republice. A když jsem zjistil, že tam jeden člověk zastřelil několik lidí, chtěl jsem vědět, co mu v tu chvíli šlo hlavou, co mu chybělo, co ho obklopovalo a bolelo, že tohle udělal,“ vypráví. „Měli bychom se navzájem vnímat, abychom dokázali empaticky vychovávat svoje děti,“ uzavírá své vzpomínky.
