Jste známý svým workoholismem. Daří se vám teď v době karantény odpočívat, nebo je spíš vaším krédem refrén populární písničky Dělání, kterou jste spolu s Ivanou Andrlovou zpíval v pohádce Princové jsou na draka?
Myslím, že jsem naopak známý spíš svou leností. Pracovní úkoly si tedy dávám proto, abych tu lenost překonal. Ve zmíněné písničce pánů Svěráka a Uhlíře je ale obrovský kus pravdy. Jakákoli činnost dokáže chmury mysli vážně dokonale zahnat. U nás doma jsou všichni lehce v šoku, protože se oproti zvyklostem neustále dožaduji nějakého úkolu. Vypadá to tedy tak, že třikrát denně venčím psa, uhrabávám zahradu sem a tam a koš vynáším i v případě, že je na dně jen jeden papír.
Mimochodem, zmíněná pohádka letos slaví čtyřicáté narozeniny.
Přesně tak. Proto jsme taky spolu s Ivankou Andrlovou a moderátorem Alešem Cibulkou jezdili po celé republice se speciálním pořadem, který měl její výročí připomenout. Měli jsme velký úspěch. Bylo úplně vyprodáno s tím, že v publiku seděly už tři generace diváků, kteří tu pohádku znají. Věřím, že až se zase roztočí kola kultury, v zájezdech budeme pokračovat.
Uměl byste si představit dva roky prázdnin?
Vždycky jsem si myslel, že ano, ale po aktuálních zkušenostech, kdy jsem donucen nepracovat, si to upřímně představit nedovedu. Navíc bych musel mít hodně silného sponzora.
Kdysi jste se věnoval běhu na vrcholové úrovni, obracíte v momentální situaci svou aktivitu ke sportu?
Běhával jsem spíš krátké a střední tratě, vytrvalostní běh bych asi už nezvládl. Miluji kolo, lyže, snowboard a surf. Některé z těchto sportovních náčiní je součástí mého každého volna.
Herectví jste ostatně údajně začal studovat hlavně proto, abyste měl čas na sport.
K herectví jsem tíhl už dávno před tím, než mě k němu životní okolnosti nasměrovaly natrvalo. Spíš to do sebe tak příjemně zapadlo, ještě v prváku na konzervatoři jsem závodně běhal za starší dorost.
Vaší profesorkou na konzervatoři byla Jaroslava Adamová. Zasáhl vás někdy její pověstný letící popelník?
Popelník házela spíš po holkách. (smích) Pro nás kluky měla profesorka Adamová slabost. Za vše hovoří historka, jak při jedněch přijímačkách jen tak seděla v koutku a pokuřovala si svou nezbytnou cigaretu, když najednou vstoupil Vojta Dyk. Paní Adamová v ten moment cigaretu típla a prohlásila: „Tak tenhle je jasnej!”
Mě se jednou ptala, jak to mám s tím běháním a já jí řekl, že dobře, že jsem druhý v republice. A na to jsem dostal odpověď: „Když nejsi první, tak se na to vy…“ A já se závoděním po čase opravdu skončil. Měli jsme spolu krásný vztah nejen jako profesor a jeho žák, ale i jako budoucí kolegové. Paní profesorka navíc nikdy nepředehrávala, vždy nechala vše na nás, což bylo skvělé. Měli jsme pak pocit, že to, co ukážeme, je opravdu naše.
Mezi vaše spolužáky patřili například Lukáš Vaculík nebo Ondřej Vetchý. Existuje nějaká historka, na kterou můžete dodnes společně vzpomínat?
Kluci byli velcí sportovci, dělali džudo, já se jim se svým běháním vůbec nemohl rovnat. Za školu jsme moc nechodili, i když jednu záškoláckou historku mám. Čekali jsme s Lukášem na hodinu herectví a čas jsme si krátili projížděním na lodičce po Vltavě. U mlýnského kola na Čertovce jsme se ale, ani nevím proč, najednou převrátili. Lukáš utopil aktovku s učebnicemi a navíc jsme na hodinu herectví dorazili páchnoucí a mokří jako vodníci.
Po studiích jste procestoval díky angažmá v Černém divadle Jiřího Srnce celý svět. Kde jste ještě nebyl a chtěl byste být?
Na cestování s černým divadlem jsem navázal cestováním s Amforou, díky ní se mi splnil sen vidět Austrálii a Nový Zéland. Stále mi ale ještě chybí Kanada, speciálně Vancouver, a to pro jeho unikátní polohu. Díky ní můžete třeba ráno surfovat na moři a odpoledne lyžovat na horách, které ho obklopují z druhé strany. Toto už jsem jednou zažil se synem na ledovci, kdy jsme ráno lyžovali na sněhu a odpoledne za člunem na vodní hladině nedalekého jezera. Bylo to fantastické.
Podařilo se vám už zrealizovat vaší vysněnou pouť do Santiaga de Compostela?
Stále ne, ale včera jsem o tom zrovna přemýšlel! Svatojakubská trasa totiž vede i z Čech, takže kdybych teď vyrazil, v září jsem v Santiagu. (smích) Nevím ale, jak by to bylo na hranicích, jestli bych se přes ně teď vůbec dostal. Tato pouť je spíš o hlavě než o kondici. Stačí se rozhodnout a vyrazit. Trošku mě ale teď odradila knížka jednoho francouzského doktora, který na půl roku zavřel ordinaci a vyrazil. Svou pouť popisuje velmi barvitě i se všemi jejími strastmi, ono to chvílemi totiž i dost bolí. No uvidím, ještě na to rozhodnutí asi potřebuji čas.
Díky roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě se vám podařilo nahlédnout pod pokličku lékařského řemesla. Je pravda, že jste si oblíbil operace, zejména šití?
Šití na našem seriálovém sále praktikujeme s vepřovými orgány a kůží, i když ta je na sešívání hodně tvrdá. Některé operační přístroje máme navíc dokonale funkční a úkony děláme opravdu, ne jen jako. A to mě právě ohromě baví.
Co vám momentálně chybí víc, bílý plášť, nebo divadelní prkna?
Okolnosti okolo karantény nám dokonce přerušily zkoušení nové hry. S Agenturou Harlekýn připravujeme představení s názvem Na poslední chvíli. Na premiéru si budeme tedy ještě muset počkat. Chybí mi ale samozřejmě jak můj bílý plášť, tak divadelní prkna. Poprvé v životě zažívám situaci, kdy jsem absolutně bez práce. Odjakživa jsem byl zvyklý na společnost diváků a musím přiznat, že mi moc schází.
Kromě herectví se věnujete rétorice, ke které vás prý kdysi přivedl kamarád Alexander Hemala. Jak pilujete svou slovní zásobu? Hodně čtete?
Jsem dost upovídaný, takže já moc nepracuji, vše lidově řečeno spíš „okecám”. Četba je pro tuto profesi samozřejmě dobrá věc, speciálně pokud si čtete nahlas, což občas praktikuji i já. Teď zrovna ležím v pamětech pana režiséra Weinlicha, se kterým jsem dříve hodně spolupracoval, a pak také v nejnovější knize od Paola Coelha Vyzvědačka. A uspávám se Vinnetouem.
Jan Čenský
Existuje pro vás nějaký rétorický oříšek?
V souvislosti s mou rolí v seriálu Ordinace v růžové zahradě mě napadá slovo resuscitace a pak duodenopankreatektomie podle Longmira. Když mám tyto výrazy ve scénáři, vždycky se orosím.
Rétorika je součástí kultivovaného vystupování, jakéhosi smyslu pro harmonii. Co vás v tomto směru dokáže spolehlivě vyvést z míry?
Když vysoce postavení činitelé, a to nejen v politice, neumí mluvit. Na toto jsme byli zvyklí už v dobách komunismu, a opravdu to někdy hodně tahá za uši.
Kdybyste mohl změnit běh věcí, čím byste začal?
Začal bych tím, že bych se do toho moc nevměšoval. Příroda má běh věcí nastavený geniálně, haprovat vše právě začne vždy ve chvíli, když se do toho začne montovat člověk.
18. dubna 2019 |
