Během svého působení v divadlech jste si zahrál velké role, jako například Romea nebo Stavrogina, za kterého jste byl nominovaný na cenu Radoka. Máte stále schovanou třísku z prken Národního?
Ano, nevím kde, ale někde bude. Jako začínající herec jsem tehdy uvěřil legendě, že ten, kdo si schová třísku z jeviště Národního divadla, se na tu scénu ještě někdy vrátí. Hostovali jsme tam tenkrát s představením Cirkus Humberto. Teď už sice divadlo nehraju, ale třeba si tam někdy zahraju koncert. Jen já, koncertní křídlo a na něm malá tříska z jeviště.
Jako autor písní jste také velmi aktivní, na svém kontě máte zatím čtyři alba. Už se zvuk vaší hudby přiblížil hudbě vaší duše?
To je taková metafora, kterou jsem někde řekl. Blížím se. Mám teď období, kdy jsem si úplně zamiloval jednoduchost a zároveň barevnost, kterou nabízí zvuk piana a hlasu. Myslím, že to k mým písním ladí momentálně tak nějak nejvíc. Trochu jsem jim to, myslím, dlužil. Každou z nich jsem znovu pěvecky i hudebně pořádně osahal. Tvaruju jejich zvuk do jejich nejsyrovějších a zároveň nejsvobodnějších podob a to mě velmi baví. I díky tomu jsem se po letech odvážil jít před diváky úplně sám. Můj nejnovější koncert se jmenuje Jan Budař a piáno a bude mít premiéru 21. února 2019 v Praze ve Studiu Dva. Pojedu s ním i dál, jen to bude pouze tam, kde mají křídlo, protože hrát na něj mě tolik baví.
Mezi vaše nejznámější skladby patří Lidice, která je zároveň součástí stejnojmenného filmu, kde jste hrál arestovaného kasaře Petišku. Vzpomenete si na okolnosti, za kterých vás napadla tak působivá píseň, která je navzdory lidické tragédii plná naděje?
Na té písni jsem začal pracovat docela dlouho předtím, než mi Petr Nikolaev nabídnul roli ve filmu, byla to prostě jedna z mých rozpracovaných písniček. Producent Adam Dvořák pak oslovil různé hudebníky, aby napsali píseň inspirovanou Lidicemi a já, když jsem si přečetl, jaký text jsem napsal, pochopil jsem, že už ji mám hotovou. Mám ji moc rád právě pro tu naději, která v ní je. Jak je vidět, čas je elastický - v přítomnosti jsem psal něco, co bylo inspirováno budoucností, která bude ztvárňovat minulost.
Svou nejnovější skladbu Orli jste prý složil za hodinu. Jaký je váš běžný čas, který na vznik skladby potřebujete? Máte nějaký svůj skládací rituál?
První skicu Orlů jsem napsal v takovém silném emocionálním stavu asi za hodinu, to se ještě jmenovala Velryby. Pak jsem na ní ještě pár dní pracoval a moc se mi líbí. Zní tak nějak jinak, než se znám, a to mě na ní baví. S psaním písní nemám spojený žádný rituál, je to vždycky momentální impuls, který je nesený náladou, zážitkem nebo citem.
Na svém webu v sekci Snílek jste nezvykle upřímný. Nevymstilo se vám to už někdy?
Mě osobně upřímnost a otevřenost vždy velmi inspiruje. V životě se mi spíš vymstila skrytost a lež. Na svém webu píšu, že kdo se do Snílka začte, dozví se o mně možná víc, než vím já sám o sobě. Je to můj prostor, který skýtá mnoho různých literárních žánrů: deník, sny, reportáže, básně, povídky, ta pestrost mě velmi baví.
Jak to vypadá s filmem podle vaší druhé pohádky Princ Mamánek, v rámci kterého plánujete natočit vůbec nejdelší líbací scénu a zaútočit tak na zápis do Guinessovy knihy rekordů?
Stále ještě čekám na ty pravé koproducenty, které bude bavit, minimálně tak jako mě, uvést ten příběh na plátno. Na pohádkách je skvělé to, že nestárnou, takže nespěchám. Mám velkou radost z toho, že ten příběh už ožil v podobě knihy a audioknihy, a že se díky tomu ke mně dostávají nadšené reakce dětí i dospělých. Dokonce znám děti, které tu pohádku poslouchají stále znovu a znovu, z toho mám radost jako dítě.
Jste známý svou pečlivostí, kvůli vlastním ilustracím do Prince Mamánka jste například navštívil rodiště slavných malířů. Kteří to byli a co pro vás překvapivého jste tam objevil?
Překvapil jsem hlavně sám sebe, že jsem po tolika letech s až dětským nadšením začal zase kreslit. Knihu jsem nicméně ilustroval poprvé a měl jsem k tomu dost respekt, tak jsem to pojal jako takovou vzdělávací cestu po Evropě. Začal jsem v Cadaques na severu Španělska, kde žil Salvador Dalí. Nádherné městečko u moře, tam jsem kreslil a kreslil a u toho koukal na YouTube na videa o technikách malby. Pak jsem pokračoval přes Arles, kde žil Vincent van Gogh, můj velký oblíbenec, a nakonec jsem se přes Rakousko vrátil zpět do Prahy.
K pohádce jste natočil teaser, kde předvádíte neuvěřitelné taneční výkony, stejně jako ve vašem filmovém showreelu, který máte na webu. StarDance vás neláká?
Zvali mě do StarDance, ale odmítl jsem. Dal jsem přednost zajímavějším nabídkám.
Od dnes již kultovní Nudy v Brně uplynulo 15 let a vy jste během té doby prošel velkou vnitřní transformací, o které hodně zpíváte i ve svých písních. V jakém lidském a hereckém rozpoložení se nacházíte dnes?
Mnohem víc přemýšlím nad tím, co mě na mé práci baví a co ne, čemu chci věnovat čas, s kým si přeju spolupracovat, co je pro mě výzva, co nového se chci učit. V tuto chvíli je přede mnou zajímavá role, jmenuje se Matthew a je to bojovník. To je typ, na který se velmi těším.
Jak se vám točila scéna ve filmu Odcházení, ve které vyběhnete před kameru zcela nahý? Jak jste vnímal Václava Havla coby režiséra?
Václav Havel byl skvělý a já jsem tak rád, že jsem ho mohl zažít při práci a trochu ho tak poznat. Byl pečlivý, skvěle připravený a nadšený jako chlapec. Sice to nedával moc znát, ale bylo to na něm vidět každý den. Ta scéna, kdy se nahý vracím z parku, byla sice krátká, ale velmi zábavná. Mám tam jako Albín na zadku otazník a ten mi tam kreslil přímo pan režisér. V prvním záběru se mu zdál otazník málo výrazný, tak vzal znovu fix a kreslil větší. Byl jsem v rozpacích, ale držel jsem. Točilo a fotilo nás u toho asi třicet lidí.
Podobnou scénu v seriálu České století absolvoval váš herecký kolega Martin Finger coby představitel prezidenta Beneše, zatímco vy jste zde ztvárnil komunistického ideologa a ministra Václava Kopeckého. Jak jste se cítil v kůži reálné postavy?
Václav Kopecký mi k srdci nijak zvlášť nepřilnul, to byl skutečně dost málo sympatický člověk.
Hovory s TGM (2018)
Princ Mamánek (2018)
České století (2013)
Skutečné postavy jste hrál i ve filmech Hořící keř, Anthropoid nebo Tenkrát v ráji. Ale vrcholem vaší personifikace je Karel Čapek ve zbrusu nových Hovorech s TGM. Co vám jako první prolétlo hlavou, když jste nabídku na tuto roli dostal?
Naprosté nadšení a radost. Karla Čapka jsem obdivoval už jako maturant, ale to, že ho jednou budu tak detailně studovat, protože ho budu představovat před kamerou, mě tehdy rozhodně nenapadlo. Strávil jsem s ním dva intenzivní měsíce, přečetl jsem snad vše, co o něm napsali ti, co ho zažili, i velkou část jeho díla. „Hledal“ jsem ho na místech, kde žil a pracoval. Karel mě velmi bavil a fascinoval. Taky jsem si díky té důkladné přípravě ujasnil, že je pro mě důležitější sám proces než výsledek, což mi nikdy předtím tak silně nedošlo. Byla to skvělá práce, která mi zase vrátila radost z herectví.
„Člověk by měl o všem vědět něco, a o něčem všechno,“ i toto řekl Karel Čapek. Co byste označil za centrální středobod vašeho hlavního zájmu?
Pro mě je to asi samo umění, to vnímám jako oblast, která mě vždy fascinovala. Taky víc a víc objevuju souvislosti mezi uměleckými díly a obory. Zažívám, jak se vše neustále ovlivňuje, doplňuje, inspiruje. Literatura, herectví, malířství, film, hudba, vše se nějak dotýká lidských životů, zaznamenává jejich autenticitu v čase a prostoru. Učím se od mistrů a už vím, že co budu žít, učit se nepřestanu.
Říkáte, že herectví je postaveno na dokonalé lži, kdy člověk musí znát svou autenticitu. Na svém webu máte dokonce interaktivní skládačku, kde si váš fanoušek může poskládat vlastního Budaře. Jak byste charakterizoval vy sám vaši autenticitu?
Já nevím, jak bych charakterizoval svoji autenticitu. Já vím, kdy ji zažívám, co mi dává, proč ji vyhledávám. Být autentický pro mě znamená, že je v souladu to, co říkám, cítím a dělám. Je to něco, na co denně myslím ve všech svých vzletech i pádech.
