První zkušenost z války měl Jakub Szántó v roce 2002, kdy coby zahraniční reportér televize Nova odjel do centra ozbrojeného povstání Palestinců na izraelském území. „Když jsem se vrátil, měl jsem pocit úzkosti, co tady všichni blbnou. Podívejte se, co se děje tam. Logicky a zároveň trochu naivně - jak tady můžete tak v pohodě chodit, když tam umírají lidé? Někdo přijde a začne se s tebou domlouvat, co budete dělat za čtrnáct dní, a přijde ti to nepatřičné,“ popsal Szántó.
Už po první cestě se dostavily fyzické projevy. „Nemohl jsem spát, měl jsem žaludeční potíže a rovnýma nohama jsem vlétl do posttraumatické pasáže, kdy se ta hlava musí nějak srovnat a vrátit do normálu. Ale netušil jsem, co se mi děje. Tehdy jsem nevěděl, že to existuje. Bylo mi blbě několik týdnů,“ vzpomíná.
Pud sebezáchovy funguje. Stažený zadek mám vždycky, říká reportér Jakub Szántó |
Ačkoli ho první zkušenost poznamenala, rozhodl se vrátit do válečných zón. „Je to kombinace dvou věcí. Jednak je to povinnost, protože redakce to od tebe čeká, a pak si říkáš: Kdo to má dělat jiný? Já umím ten jazyk, když jde o postsovětský prostor, mám zkušenost, umím se tam pohybovat,“ vysvětlil Szántó, který kvůli práci své matky žil v dětství čtyři roky v Moskvě.
„Vím, že mi bude blbě, ale teď už to vím. Už to není jako když dostaneš facku zezadu. Už ta rána není taková,“ dodal.
Jeho stavy se zhoršily, když se mu narodili synové. „Eliáš se narodil v červnu 2008 a v srpnu vypukla válka Ruska s Gruzií a já jel znovu. A strašně se mi nechtělo. Přišel jsem o tu nesmrtelnost,“ popisuje.
Mnohem víc začal prožívat utrpení dětí ve válečných zónách a taky se bál o rodinu, kterou nechával doma. „Když někam odjíždím, tak mám iracionální úzkostný záchvat a bojím se o svou rodinu, která zůstává tady. Mívám nechutenství a noční můry. Málokdy to souvisí s tím, co se děje tam. Vždy se bojím o rodinu,“ říká.
Nikdy se nesvěřil do rukou psychologů, protože nevěřil, že bez podobné zkušenosti by mohli jeho stavy pochopit. Raději si na vše zvykl a uklidnil se tím, že je to vždy přechodný stav.
Nejhorší pocity měl po návratu z Ukrajiny. „Na Kyjev se valila kolona tanků a děl a najednou se miliony Ukrajinců daly na pochod. My se prokousávali proti tomu proudu. Celkový obrázek byl děsný. Rusové to drtili. Měl jsem pocit strašného zmaru a že se ve mně něco rozbilo,“ vzpomíná.
Reportér České televize Jakub Szántó v Kyjevě
Tehdy poprvé přemýšlel, že už se do válečné zóny nevrátí. Nakonec se ale rozhodl to znovu zkusit. „Najednou to bylo úplně jiné. Ukrajinci vyhrávali a tlačili před sebou ty zrůdy a vykopávali je z jedné vesnice za druhou. To, co jsem viděl v těch vesnicích, takovou zkázu jsem viděl jen na jednom bojišti, a to byl severní Irák od Islámského státu. Zničili jeden každý barák. Teď byly tedy vesnice osvobozené a jednou se tam mohou vrátit lidé, tak jsem se z toho vrátil s dobrým pocitem,“ říká Szántó.
