Bylo složité naskočit do rozjetého seriálu, a to hned v jedné ze čtyř hlavních rolí?
Ještě nikdy jsem netočil v takovém tempu a takovém nasazení. Nemyslím to nijak špatně, jen je to pro mě nezvyk. Nikdy jsem netočil třeba dvanáct obrazů za den, navíc takhle pravidelně.
Kromě Specialistů jste si muže zákona nedávno zahrál také v kriminálce Sever. Jsou pro vás tyhle dvě zkušenosti něčím podobné?
Podobné je samotné prostředí, v němž se příběhy odehrávají a které se snažím nějakým způsobem nasát. Pravda je, že mě svět krimi vždycky zajímal i jako diváka, mám rád hlavně příběhy, jež jsou inspirované skutečností. Dřív jsem nad tím ale nikdy nepřemýšlel z té druhé strany – z pohledu vyšetřovatelů. Až teď se víc zamýšlím nad tím, co je pro ně důležité a co ne, jak moc jsou na některé věci zvyklí, protože to, co nám připadá šokující, je pro ně vlastně rutina. Přijde mi zvláštní, jak jsou v některých ohledech obrnění a jak se na nich podepisuje jejich pracovní deformace.
Předcházela Specialistům nějaká zvláštní příprava?
Ano, předcházel tomu trénink s kaskadéry, kde jsem se například učil, jak chodit a běhat se zbraní nebo jak někoho zpacifikovat. Nic z toho není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vůbec si nejsem jistý, jestli bych v reálné situaci zvládl ukočírovat to, co jsem se naučil. Hrozně rád bych v tom získal víc jistoty. Z toho plyne další věc, o které jsem nikdy předtím nepřemýšlel. Moc záleží na tom, proti komu zasahujete. Podle toho se odvíjí, co od dotyčného můžete čekat. Policisté musí být vlastně připraveni na všechno, nemohou zbytečně důvěřovat a je pro ně jistější, když počítají s tím nejhorším. Tohle všechno si začínám uvědomovat až teď.
Šlo o hodně náročné tréninky?
Fyzička dostala docela zabrat. I když jako herec musím být v nějaké kondici, tak například s bojovými sporty jsem zkušenosti nikdy neměl. Bylo zajímavé se hodinu v kuse prát s profíky a zkoušet na nich různé chvaty. Zkoušeli mě i různě lekat a překvapovat. S jedním jsem si povídal, zatímco druhý na mě odněkud vyskočil. Z toho jsem byl trochu rozhozený. (smích)
Sedí vám role drsňáka? Užíváte si scény, kdy létají vzduchem pěsti?
Abych pravdu řekl, občas je mi to spíš nepříjemné, protože někdy během akce nevím, jestli nemůžu někoho zranit. Zrovna teď naposledy jsem škrtil jednoho kluka a pořád jsem se mu omlouval, protože jsem si nebyl jistý, jestli tak dobře hraje, nebo mu vážně ubližuju.
Je to tady! Dnešním dnem nám v divadle začíná generálkový týden! Jak takový týden pro herce vypadá? Jacob Erftemeijer se v sobotu představí v hlavní roli připravované hry Bratr spánku, vám se ale tady představí již dnes. Od této chvíle až po sobotní premiéru vás totiž bude doprovázet celým tímto procesem. Pojďte společně s Jacobem nahlédnout za scénu Švandova divadla. #svandovodivadlo #bratrspánku #comingsoon #premierajižvsobotu #instagramtakeover #cestahlavníhohercekpremiéře
Zastavme se na chvíli u seriálů jako takových. Někteří herci se o svých seriálových rolích nechtějí moc bavit, protože to zkrátka nejsou věci, kterými se chtějí prezentovat. Jak se díváte na to, když si herec za svým projektem nestojí? Máte pro to pochopení?
Dovedu to pochopit. Když totiž říkáte „za svým projektem“, není to moc přesné. Ne vždycky jde o projekt toho člověka. Postupně se smiřuju s tím, že herectví je ve velkém také často práce. Hrát občas ve věcech, které nejsou bytostně mojí názorovou parketou, není nic tak hrozného. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby si každý mohl stát hrdě za vším, v čem se objeví, na druhou stranu i herci musí nějak platit složenky a jen hraním v divadle to jde horko těžko. Proto vlastně respektuju, že se každý nechce vyjadřovat úplně ke všemu, co dělá.
Máte nastavenou nějakou svou vlastní hranici toho, co byste před kamerou nebyl ochotný udělat?
Asi bych měl velký problém prodávat nějakou značku, za kterou si nestojím. Nechtěl bych se stát nástrojem marketingu firmy, o které nejsem přesvědčený, že jí sám věřím. Dnes je běžné, že se herci objevují v reklamách. I já sám jsem se jednou na pár vteřin mihnul v reklamě na mobilního operátora. Byla to taková celkem vtipná série z lékařského prostředí. Myslím, že je ale důležité vybírat si, co propaguju.
Říká se, že mladí herci si u nás povětšinou nemohou dovolit luxus odmítat nabídky a příliš si vybírat role. Vnímal jste to jako začínající herec stejně?
Toť otázka, jestli si mohou vybírat, nebo musí brát všechno. Na jednu stranu potřebují sbírat zkušenosti, na druhou stranu chápu, že má člověk obavu, aby se hned nezaškatulkoval. Kdysi, když jsem ještě studoval na konzervatoři, dostal jsem nabídku do Ulice a tehdy jsem z toho vycouval.
Nebylo vám to pak líto, vzhledem k tomu, jak je tenhle seriál populární? Řadě tváří pomohl otevřít dveře dál.
Párkrát ano, ale dneska už mi to líto není, protože práci mám naštěstí i tak. Tehdy jsem to odmítl z celkem praktických důvodů, protože by to znamenalo, že bych nemohl jet třeba na prázdniny do Holandska, což mi tenkrát asi přišlo důležitější.
Jacob Erftemeijer
|
Zmiňujete Nizozemsko, které je jen tak mimochodem také vaší rodnou zemí. Jak dlouho jste tam s rodiči žil?
Jenom čtyři roky, takže z dětství tam si moc nepamatuju. Spíš jsou to takové střípky vzpomínek – například jaký jsme měli u domu plot. Táta je Holanďan, před revolucí tady byl na studijním pobytu a mámu si odvezl s sebou. Po pádu železné opony ale chtěla zpátky, a tak jsme se vrátili. Pořád tam mám část rodiny a hodně známých, takže to není tak, že by se tyhle vazby přetrhaly.
Mluvíte holandsky?
Ano, je to krásný jazyk. I když každý, kdo holandsky nemluví, říká, že je to uchrochtaná řeč. Podle mě je libozvučná.
Nenapadlo vás někdy zkusit štěstí jako herec tam?
Začal jsem nad tím přemýšlet teprve nedávno. Někdy v budoucnu bych se tam asi rád podíval s tímhle záměrem. Teď se snažím sledovat holandské filmy, protože o tamější kinematografii a vlastně ani divadle moc nevím. Teprve to začínám objevovat.
Kromě hraní se věnujete také malování. Jak jste se k němu dostal?
Asi mi vedle divadla ještě něco chybělo. Něco, co by mi zůstalo v rukou. Divadlo si člověk uchovává v paměti, nemáte žádný hmatatelný důkaz. Zjistil jsem, že mi to dělá dobře a že je mi líp, když jednou za čas namaluju obraz.
Prodáváte své obrazy?
Už jsem jich prodal docela hodně. Jeden z prvních, kdo si ode mě koupil obraz, byl ředitel Švandova divadla, kde hraju. Tím jsem získal dojem, že to, co dělám, je už asi celkem regulérní, byť nemám výtvarné vzdělání. Oba mí rodiče ale malovali celý život, takže jsem k tomu měl blízko.
Co vám teď dělá největší radost?
Asi moje nové bydlení, které si postupně zařizuju. Každá věc, kterou si do bytu přinesu, každý kus nábytku a každý obraz mi dělá radost, protože mám rád domov. Jinak, co se týče blízkých plánů, moc místa v diáři nemám, protože jsou všude Specialisté. (smích) Nejspíš až do léta se mi nepodaří vycestovat někam dál, takže se těším na prázdniny. Je spousta evropských měst, kde jsem ještě nebyl. Teprve nedávno jsem navštívil Londýn, také bych se rád podíval třeba do Paříže do Pompidou. Rád jezdím po galeriích, tak snad se to v létě podaří.
VIDEO: Rozhovor s Jacobem Erftemeijerem:
