V rozhovoru vypráví též o svých životních láskách, hercích Miloši Hlavicovi, Josefu Vinklářovi či Ladislavu Mrkvičkovi.
Jak se vám daří?
Popravdě, nemám se vůbec dobře. Spadla jsem do takového těžkého vozíku, který se používá jako opora při chození. Sama ho nepoužívám, protože mám doma dvanáct schodů, takže je mi k ničemu a jen mi překáží.
To mě mrzí. A co se stalo?
Něco jsem snědla a dostala kopřivku. Slečna z pečovatelské služby mi došla do lékárny a přinesla mi lék, po kterém to během čtyř dnů začalo mizet. Jenže jsem po těch prášcích byla hrozně ospalá. Syn mě ve dvanáct budil, že už je poledne, a já tomu nemohla uvěřit. A když jsem šla, abych si ohřála oběd, zamotala se mi hlava, zapotácela jsem se a spadla – rovnou do toho vozíku. Ošklivě jsem si odřela nohu i loket. Pořád mě to bolelo, a tak jsem s tím šla za pár dní k lékařce. Je moc hodná, už mi několikrát pomáhala, ale tentokrát o mě měla vážné obavy. Mluvila i o bércovém vředu, dokonce padla zmínka i o možné amputaci. To mě vyděsilo. Naštěstí zařídila, aby za mnou chodila sestra domů na převazy. A tak se tady teď po bytě plížím a každý pohyb je pro mě utrpení. Ale snažím se neztrácet optimismus.
Rozumějte, já z té rodiny musela odejít! Copak bych tam vydržela s takovými „cnostňáky“? Miloš byl nesmírně hodný, měli jsme spolu hezký vztah. Jenže pak do mě začal hučet Vinklář, který se rozvedl. A já blbec mu naslouchala.
