Ivanka Devátá o rituálech i psaní
CO ŘÍKÁM MARKOVĚ KNIZE
Mně se strašně líbila. Když popisoval, jak vypadal ve zvonových kalhotách jako těžítko, mohla jsem se smíchy potrhat. V sedmdesátkách si na mně vymohl zvlášť široké zvony na kalhotách. Já už si tyhle epizody z doby jeho školních let ani nevybavuju.
PO KOM MAREK JE
Je tak na půl, zčásti po mně, z části po otci. Po otci má rád výtvarné umění a nepije alkohol. To se o mně říci nedá. Po mně má humor a talent ke psaní.
Ivanka Devátá Jak říká, její život se rozdělil na dvě půlky. V té první byla herečkou, která po DAMU přišla do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Diváci ji znají i z filmů a seriálů. Obdržela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Poté se stala úspěšnou spisovatelkou. Vedle Marka má ještě syna Adama, jehož otcem je herec Josef Vinklář. |
MY A ČERNÝ HUMOR
Nemám ráda černý humor, to je na mě moc. Někdy mi připadá až hloupý.
(Marek: Já ho mám docela rád, ale je to citlivá věc. Černý humor musí znít ve správnou chvíli ze správných úst. Stačí malý posun a je z něj cynismus. Vyžaduje zvláštní cit a smysl pro situaci, aby člověk nevypadal jako buran.)
NA ČEM TEĎ PRACUJU
Dopsala jsem knihu, ani nevím, jak se bude jmenovat. O nemocech a o tom, že mám tuhý kořínek. A že je o čem psát. Už po sobě nepřečtu rukopis, takže Marie Formáčková zaznamená moje vyprávění a já to upravuju.
JAKÉ MÁM RITUÁLY
Kafe a cigáro po ránu. Před premiérou jsem mívala trému. Nabrala jsem si plná ústa vody a polkla, až když jsem vcházela na scénu. Abych měla svlažené hrdlo před dlouhými promluvami. Ale dneska můj den plyne klidně a bez vzrušení. A bez rituálů.
KDY CHODÍM MEZI LIDI
Už jen výjimečně, sotva se hýbu. Vytanulo mi teď na mysl, jak jsme zamlada pokaždé slavili po premiéře. Na to mám krásnou vzpomínku. Manžel mi při jedné takové probdělé noci povídá: Boubelko, s žádnou jinou ženskou bych nešel domů tak brzulinko jako s tebou. A ono bylo pět ráno.
CO MI DĚLÁ RADOST
Třeba citronová zmrzlina, ovoce, ty cigarety. Kouřím 66 let. Mně samotný už je to blbý. Ale lékaři mi říkají, že po těch letech už bych ani neměla přestávat.
MOJE NEJKRÁSNĚJŠÍ ROLE
Vždycky jsem měla raději ty veselé než tragické. A nejkrásnější, co bych si bývala přála, byla Manon Lescaut. Hrála se od Šumavy k Tatrám, ale u nás v Realistickém ne. Takže jsem se na ni jela alespoň podívat do Plzně. Ráda vzpomínám na Márinku ve Filosofské historii. A na různé hry Goldoniho, kde jsme hráli se spolužákem Ladislavem Trojanem. Taky si vzpomínám, že jsem filmovala s Radkem Brzobohatým a všechny ženský z něj byly paf. A mně byl volnej. Já chodila s Hlavicou a tím to bylo vyřízené.
Marek Hlavica o knize a New Yorku
NÁŠ TRAPAS NA KŘTU KNIHY
Maminka měla být přítomna, ale moc se jí nechtělo. Křest probíhal jako hudební představení mojí kapely Marek & The Seladons prokládané přednesem vybraných úryvků z knížky. Asi po minutě úvodní skladby mi začal drnčet telefon. Zastavil jsem hudbu, zvedl telefon a ozvala se maminka: „Tak jak ti to dopadlo?“ A pak jsme k pobavení všech vedli hovor přes mikrofon.
Marek Hlavica Nedávno mu vyšla první kniha, soubor povídek Dobrý den a další nechutné sprosťárny. Jeho dráhu vystihuje přívlastek pestrá. Začínal jako novinář. Později se specializoval na komunikaci a PR, kdy „mluvil“ třeba za ČEZ. Patří do Síně slávy českého PR. Je taky hudebníkem. Má dceru. Jeho bratrem je i známý herec a dabér Lukáš Hlavica. |
JAK ČASTO SE VIDÍME
Několikrát týdně. S bratrem Adamem se střídáme v péči. On výborně vaří, já zásobuju čtivem. A samozřejmě si telefonujeme, zda je všechno v pořádku. Máma má s námi téměř každodenní styk.
KDY MI NEJVÍC VYNADALA
Je to popsáno v jedné její knize. Když umřela její maminka, obdržel jsem pokyn, že mám v Praze vyzvednout kufr se smutečním oblečením. Maminka pobývala na chalupě a na pohřeb jela odtamtud. Jenže se mi to vykouřilo z hlavy a do Plzně jsem přijel bez kufru hodinu před obřadem. Jak to dopadlo? Přečtěte si to.
PROČ NEJSEM HEREC
Otec herec, bratr herec, synovec herec, sestra herečka, matka herečka, babička zamlada herečka... To mi tedy řekněte, proč bych já měl být herec? Jako kluk jsem si přivydělával ve filmu nebo v divadle a přišlo mi to výhodné. Finančně. Ve škole jsem dělal kašpara a nosil za to poznámky. Dneska mají moje hudební představení tak trochu divadelní rozměr. Ale že by to měla být obživa?
CO MĚ HLAVNĚ ZAMĚSTNÁVÁ
Jsem, jak se nehezky říká, bafuňář ve dvou organizacích – Asociace Public Relations a Rady pro reklamu. K tomu skládám muziku a koncertuju se Seladony, vydali jsme letos desku Výročí. Taky píšu a dělím láskyplnou péči mezi maminku a ročního vnuka.
JAK VZPOMÍNÁM NA NEW YORK
Přijel jsem v létě 1990 s chatrnou znalostí angličtiny v rámci programu pro východo-evropské novináře. Byla to lekce prosperujícího kapitalismu v koncertované podobě. Toho kapitalismu, který se teprve nesměle vkrádal k nám. New York bunzíroval hudebním životem a já byl každý večer na nějaké muzice. Vrátil jsem se po třech měsících připravený na to, co u nás mělo přijít.
BEZ ČEHO NEMŮŽU ŽÍT
Nekouřím, nepiju, nešňupám kokain. A přece mám závislost. Obávám se, že na cukru. Už jsem si dokázal, že umím půl roku abstinovat a vůbec držet životosprávu. Ale přišel covid a připravil nás o všechny zábavy, zbyly kulinářské rozkoše. Tak jsem do toho zase spadl.
