Nacházíme se na soustředění finalistů soutěže Muž roku. Už jste si dělala průzkum, kdo by se vám tak typově líbil?
Já tam mám svého favorita číslo šest, Alexe. Ale jinak jsem ještě nekoukala, takže nevím, co mě čeká.
Jaký se vám obecně líbí typ mužů?
Mužný, mám ráda vysoké muže. Takové, ke kterým se mohu v uvozovkách schovat. Určitě mám ráda charakterní muže, kteří to, co řeknou, také dodrží. A muži, kteří mají jasno, co v životě chtějí a co ne. To je určitě pozitivní i u žen. Samozřejmě, když je s muži navíc i legrace, tak je to velký bonus.
Jak je vám tedy hraje v Ordinaci s postavami mužů, kteří jsou bezcharakterní?
To je právě těžké. Já jsem takový člověk, který se na všech a na všem snaží hledat to dobré, což je na jednu stranu pozitivní, ale dopady jsou potom horší. Ale pro mě je pořád lepší věřit v to dobré v člověku a myslím, že o tom vlastně veškerá láska je. Že hledáte ve všem to dobré. A myslím, že to je jediná cesta, jak přežít na světě.
Jste od přírody optimistkou?
Nebývala jsem. Jako teenager jsem byla takový pesimista, rebel, revolucionář, myslela jsem si, že nic nemá cenu, nebo se mi zdálo, že celý život je o přetvářce a vadilo mi to. Ke všemu jsem se prodrala těžším obdobím a teď už vlastně jedu takzvaně ty páté gumy. (smích) A už se zase vracím k tomu původnímu. Ať se děje, co se děje, budu optimistka.
Přispěla tady k tomu momentálnímu rozpoložení i jóga, kterou cvičíte?
Samozřejmě, určitě ano. Ale jóga mi vlastně pomohla i v cestě, kdy člověk vidí všechny ty, nechci říkat temnoty... Ale skutečný život, jak to je doopravdy. Růžové brýle si nedávám, takže jsem si to úplně celé prošla a teď vím, že stojí za to ty brýle někdy nasazovat. Když je člověk s lidmi, tak v nich vidím to dobré a hrozně dobře to působí na ostatní.
Jirešové z Ordinace zabavil dítě exekutor, teď se o něj musí dělit |
Měla jste ve své kariéře momenty, kdy ať jste dělala, co jste dělala, tak jste byla nešťastná a nespokojená?
Ano. Ale obecně je to celé jinak, než jsem si představovala. Ppořád dělám práci, která mě baví a můžu se v ní nějak zdokonalovat. Celou svojí životní cestu beru jako proces, že člověk udělá třeba dvě dobré věci, pak se něco jako by pokazí, ale víru v to, že to jde dopředu, pořád ještě mám. Pořád je co zlepšovat a přála bych si, aby mě to drželo až do konce mého života.
Byly tu samozřejmě i chvíle, kdy jsem byla vyčerpaná ze svého osobního života, tak to bylo těžší, ale když se člověk stále udržuje zdravý, tak bolest, nebo určitá nemoc těla člověka oslabuje. Obdivuji lidi, kteří jsou ještě s tímto handicapem, nechci říct zpomalení, ale že musí řešit ještě to a přesto jsou pozitivní a jdou dál. To jsou takoví inspirativní lidé pro nás pro všechny. Pořád je ta cesta o tom věřit a jít dopředu.
Co vás tedy v životě nejvíc dokáže zlomit, co vás nejvíce vyčerpá?
Určitě zrada, lež, manipulace a intriky. To mi vlastně vadí úplně nejvíc. Ta lež a manipulace je velmi nepříjemná. Setkala jsem se… jak bych to řekla, já to přitahuji. Možná proto, že jsem taková, že vypadám naivně, tak přitahuji lidi, kteří mi to vždycky vyvrátí, že mi ukážou „Nebuď tak naivní!“ a podle mě můj úkol je vlastně přijmout to tady i s těmito lidmi a situacemi. Věřím, že člověk má tolik síly a pozitivní energie, že „zlo“ ho nemůže úplně sejmout.
welcome to the paradise
Cítíte, že jste živoucí důkaz toho, že rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“ neplatí?
To určitě jo. Já tomu nevěřím, že s tím temným úmyslem může vzniknout něco pozitivního. Možná na nějakou dobu, ale myslím, že se to vždycky nakonec obrátí. Může se stát, že ne v tomhle životě, protože já samozřejmě věřím na životy minulé a budoucí, ale vždycky na to dojde. Že se vaří voda na každého zlého.
Co považujete za svůj největší kariérní úspěch?
Asi nemám žádný kariérní highlight. Teď jsem byla někde, kde byli lidé z televize Netflix a ptali se, proč jsem nikde nebyla na konkurzu a tak. Přiznala jsem, že já jsem vlastně na žádném konkurzu doposud nebyla, protože jsem pořád řešila ten svůj složitý osobní život, do toho jsem točila a hrála divadlo a neměla jsem ani energii, ani vlastně motiv, proč bych měla hledat práci někde jinde?
Teď už je dcera Sofinka velká, tak už neřeším takové problémy, jaké jsem řešila. Pro mě je největší top to, že stále v té práci jsem, stále cítím, že mě baví, stále cítím, že mám kam jít a teď se to týká i toho zpívání. Bylo pro mě takové složitější. I tam se však může člověk posouvat dopředu, takže pro mě je top, že pořád dělám práci, která mě baví.
Ivana Jirešová o domácím násilí: Žádné ženě by muž neměl ubližovat |
V čem si myslíte, že vám vaše dcera nejvíce naslouchá?
Teď se tváří, že mi nenaslouchá vůbec v ničem, takže nevím. Doufám, že to co jsem zasela, když byla malá, všechny ty pohádky, knížky, procházky v přírodě, moře, to jak jsem vnímala ten svět s ní, když byla menší a tu pozornost mi věnovala, tak že je to tam někde ukryté. Protože teď je to puberta a všichni víme, jak to mají všechny bytosti, když jsou teenageři. Tam mozek moc nefunguje a ona má dělat sama co se sebou, aby se sama se sebou smířila a začala chápat, jak to na světě funguje. Takže ona za to vlastně teď nemůže.
Takže všechno co dělá máma je trapný?
Samozřejmě, teď jsem trapná, trapně se oblékám, všechno je takové podivné se mnou.
Vy jste tenkrát předpokládám nebyla jiná...
Samozřejmě že nebyla. Já jsem vlastně ve čtrnácti odešla z domova. Ale myslím, že ta doba byla jiná. Vždycky jsem ctila rodiče i babičku, dědečka... Pro mě to bylo jakoby posvátný a přece jenom ta dnešní generace je taková ostřejší. I když bych řekla, že Sofi třeba si drží určitou fazónu, že si nedovoluje tak jako její vrstevníci. Ale stejně si myslím, že je to moc. Protože to, co si ona dovolí ke mně, tak já bych si k rodičům nikdy nedovolila. Ale to už je ta dnešní doba. To už je new age. (smích)
Takže zatnout zuby a vydržet.
Přesně tak. Tak mi držte palce!
30. července 2020 |
