Olověné nebe a depresivní počasí. Jak proti tomu bojujete?
Nejoblíbenější roční období je pro mě podzim, miluju ho odmalička. Ten začínající mám ráda kvůli barevným listům, to úplně zbožňuju. I když dost často jezdím autem, tu jízdu si díky tomu víc užívám. Když pak zapadá slunce, jsou to takové obrazy, které mě hrozně uklidňují. Nebydlím v centru Prahy a jsem co nejvíce v přírodě.
Ale když je skutečně vlezlo a prší nebo sněží, tak přijde centrum města možná zavděk, protože tam přece jen není tolik bláta. Je to pak pro vás ten moment, kdy si zalezete ráda do postele s knížkou?
To určitě ano. Mám ráda i to, že se lidé v tomhle období shromažďují uvnitř, kde je teplo. Člověk si dá matchu nebo kafe a můžeme si povídat. Je to zase takové útulnější, než to rozlítané léto. Co se týká knih, já moc nečtu. Když jsem byla malá, můj táta si hodně přál, abych četla, takže nade mnou každý den stál, abych přečetla čtyři stránky v knize a mě to hrozně obtěžovalo. Řekla jsem mu: „Tati, já nechci číst, já chci zažít život!“ Práskla jsem tou knížkou a utekla jsem. (smích) Takže takhle mám s knížkami.
I ve škole jsme pořád museli něco povinně číst.
Obdivuju knížky, obdivuju spisovatele, ale já osobně nemůžu číst beletrii, protože se okamžitě sžívám s těmi hlavními hrdiny. To není dobrý. Chodíš po městě a cítíš se jako nějaká, nevím, Nana, Émil Zola, prostitutka z osmnáctého století a tak. Nebo detektivky, to vůbec nemůžu. Tím, jak jsem hodně vnímavá, tak to do sebe všechno hodně nasávám. Čtu tedy buď ezoknihy, knihy o léčitelství, nebo i historické. Hlavně, aby měly dobrý konec.
Jste jogínka. Je známé, že jóga velmi pomáhá jednak s flexibilitou těla, jednak také uklidňuje mysl. Nelze mít se všemi lidmi komfortní vztahy a jak se říká čistý stůl. Pomáhá to i v tomto ohledu?
Říkáte to správně, pomáhá vyčistit a dodává také sílu proto, aby se člověk udržel, když už s některými těmi lidmi musí mluvit. Nevím, jak to mám říct. Vlastně člověku pomáhá se trošku ovládat, aby nenechal tu negativitu skrz sebe proudit a co nejrychleji vyřídil to, co musí a pak pádil zase dál. Protože někteří lidé jsou podle mě na světě od toho, že se snaží do jiných dloubat, aby z nich vydloubali zlobu nebo tak něco. To jsou takové zkoušky a i na to je jóga úplně skvělá. A na vyčištění hlavy samozřejmě také. Já dávám cvičením ze sebe všechno pryč, aby ve mně nezůstávala nějaká zloba, vztek a podobně.
Dcera Ivany Jirešové se hledala a našla. Její mladší sestra se bála o její život |
Děti jsou často otiskem svých rodičů. Jak byste popsala svůj momentální vztah s dcerou, který je podle všeho v současnosti složitý?
Já se asi k tomu nemůžu a nebudu vyjadřovat. Je to celé citlivé. Sofi si prochází nějakým svým obdobím, které si zřejmě musí prožít. A nepotřebuje mě k tomu. Takže bych to nechala asi takhle.
Přišel čas na tu diplomacii, o které jsme mluvili předtím?
Někdy ani diplomacie nefunguje, když tam není ucho, které by to vnímalo nebo chtělo slyšet. Pak je samozřejmě vždycky lepší být diplomat. Určitě ano. Ale já nemám ani moc šanci.
Abyste nad tím pořád nepřemýšlela a nepsala si v hlavě nějaké scénáře, pomáhá vám například se naplno soustředit na práci?
Jo, samozřejmě. Práce mi vždycky pomáhá od všeho. To máme v rodině. Už moje babička mi říkala: „Ivanko, ať budeš dělat jakoukoliv práci, i když to bude mytí nádobí, soustředíš se na to, bude tě to bavit a líp ti to všechno uteče.“ Moje maminka to samé. Chce to se na něco „zafokusovat“. Teď jsem někde viděla na Instagramu obrázek, že některé věci, co vás tíží, jsou jako kámen, ke kterému jste přivázaní a on vás stahuje dolů ke dnu. V nějaký okamžik se toho kamene zkrátka musíte pustit, abyste na to dno nespadli spolu s ním.
