Chodila jste ještě do deváté třídy, když jste natáčela s Jaromírem Hanzlíkem a Danielou Kolářovou film Podnájemníci. Vzpomínáte si, jak jste to prožívala?
Bylo to krásné, ale v patnácti letech to člověk nebere zas tak vážně. Ocitla jsem se mezi slavnými lidmi, ale oni byli tak normální, že jsem neměla pocit, že dělám něco výjimečného. Bylo to takové hezké zakončení devítiletky. Po prázdninách jsem nastoupila na konzervatoř, jako neznámé dítě z malého města. Na Vánoce Podnájemníky odvysílali v hlavním čase, a protože byly jen dva programy, viděli to skoro všichni a já byla přes noc slavná.
Co na tu rychle se rozvíjející popularitu říkali rodiče?
Pro rodiče to byla velká neznámá, protože vůbec netušili, do čeho jdu. Věděli, že jsem samostatná a spolehlivá, tak mě prostě pustili do světa. Mysleli, že se po škole vrátím a budu učit v lidušce, ale když jsem začala točit, asi pochopili, že to bude jinak. Oni vlastně byli odvážnější než já. Naštěstí tenkrát neexistoval bulvár, a tak se drby odehrávaly jen na úrovni malého města. I to někdy stačilo.
Nebylo pro tatínka náročné odhánět nápadníky?
Toho jsem ho ušetřila. Jezdila jsem domů jen na víkend, a to jsem byla ráda, že mám klid. Nápadníky jsem si řešila mimo tátův dosah. Nedávno jsme s maminkou narazily na toto téma, a já řekla se smíchem: „Kdybys věděla.“ A ona na to: „Já to raději nechci vědět ani teď.“
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Krásná, divoká a přidrzlá holka, takové zpravidla byly vaše postavy. Byla jste taková i mimo kameru?
Ano byla. Vždycky jsem byla bojovnice. Celý život mám problém s tím, že říkám, co si myslím a nazývám věci pravými jmény. Ne každý to unese.
Vy jste si zahrála i role princezen. Mezi ty nejslavnější patří pohádky Princ a Večernice či Princové jsou na draka. Prošla jste nějakým konkurzem?
Na Alenku v Podnájemnících jsem konkurz dělala, protože nikdo nevěděl, kdo jsem, ale potom už to šlo tak nějak samo. Produkce mi nabídla roli, zeptali se, jestli mám zájem i čas, a bylo to. Tak to bylo i s těmi princeznami. Nikdy jsem po nich netoužila, nikdy si na ně nehrála, víc než pohádky jsem měla ráda příběhy. Milovala jsem Toma Sawyera, film Páni kluci.
Objevila jste se i v seriálu Třicet případů majora Zemana. Mělo to vliv na další vaše herecké působení?
To nedokážu říct, ale nedá se to vyloučit. Major Zeman rozděluje národ a já to nechápu. Je to prostě dílo poplatné době, jako spousta dalších. Nejsem na to pyšná, ale taky si nebudu sypat popel na hlavu. Já se na to nedívám a tuto volbu má každý.
Zato Sanitka je velmi známý, populární a velmi dlouho hraný seriál. Jaké k němu máte vazby?
Sanitku jsme asi milovali všichni. Jiří Hubač napsal krásné lidské osudy, každá postava měla svůj příběh a diváci to měli rádi a myslím, že mají dodnes. Vín, která jsou určená k archivaci, není mnoho a tak je to i se seriály.
Setkalo se zde mnoho zajímavých herců.
V té době hráli ve všem herci s velkým „H“, i malé role a je to na tom vidět.
Ivana Andrlová
Většinou herci nechtějí točit pokračování. Navíc Sanitka 2 měla i jiného režiséra. Co vás přesvědčilo, že jste nabídku vzala?
O druhé Sanitce se začalo mluvit už dávno před její realizací. Když měl kameraman Juraj Šajmovič narozeniny, Jiří Adamec uspořádal výstavu jeho obrazů a tam se „saniťáci“ po dlouhé době sešli. Tam jsme se také s Tomášem Juřičkou dozvěděli od pana Jiřího Hubače, že s námi v pokračování počítá a píše nám zajímavý příběh. Ale mnoho věcí se změnilo a uběhla ještě dlouhá doba, než jsme se zase jako Janderovi sešli.
A třetí série by už nepřipadala v úvahu?
Kdyby ano, bylo by to už beze mě. Já už jsem mrtvá.
Vy jste velice známá i kvůli dabingu. Třeba postava Ally McBealové vám musela přirůst k srdci.
Ally McBealová byla moje srdeční záležitost. Milovala jsem ji jako postavu, zbožňovala jsem Calistu Flockhartovou i celý seriál. Mám ráda, když se vážná rovina příběhu protíná s komickou, a tady to bylo dotaženo do dokonalosti.
Ivana Andrlová
Na druhou stranu se realizujete v kočovném herectví a již dvacet let jezdíte s divadelní společností Háta.
Ano, příští rok máme dvacáté výročí, a jsme opravdu kočovníci se vším všudy. Jednou hrajeme v krásném divadle, podruhé v sokolovně, ale to k nám patří. Důležité je, že máme všude plno a vracíme se na stejná místa. To asi mluví za vše.
Co chystáte na příští rok?
Každý rok nazkoušíme u Háty jednu komedii, protože víc ani nestíháme. Nové hry přibývají rychleji, než staré ubývají. Prolhanou Ketty jsme hráli osmnáct let. Jinak jsem na podzim měla premiéru v Karlíně. V Bonnie a Clyde hraji Clydovu maminku. Je to malá role, ale já to tam miluji. Když člověk kočuje, tak si považuje šatny, kde si může nechat věci.
Co byste si ještě přála zahrát?
Protože už více než dvacet let hraji komedie, moc bych si přála opravdovou tragédii. Myslím, že už na ni mám za celý život nastřádáno. Byla by to krása, na konci všichni mrtví.
Ivana Andrlová a její dcera Míša (11. listopadu 2014)
Vy jste však jednu dobu celkem dlouho nehrála. Porodila jste a vrhla se na podnikání?
Míša se narodila hned po revoluci, rok potom jsem začala podnikat a ocitla jsem se úplně mimo svůj obor a prostředí.
Proč jste se vrhla v podnikání zrovna do salonu krásy?
Po revoluci byla pro nás divná doba. Lidi přestali chodit do kina a do divadel a naše budoucnost byla velmi nejistá. Když se naskytla příležitost podnikat, připadalo mi to smysluplné. S Marcelou Davidovou jsme měly společného příbuzného, který nám půjčil peníze, a tak jsme začaly. Tehdy nám stačilo udělat jeden rozhovor a měli jsme na půl roku plno. Dva roky jsme úspěšně pracovaly, splatily poslední splátku a zavřely. Nezkrachovaly jsme, zavřely a šly každá svou vlastní cestou.
Šla byste po této zkušenosti do podnikání znovu?
Už ne. Já ctím přísloví Ševče, drž se svého kopyta.
