Ivan Vyskočil

Ivan Vyskočil | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Za první filmový honorář jsem poslal mámu k moři, vzpomíná Vyskočil

  • 1
Ivan Vyskočil (72) prozradil, že podle jeho maminky byl komediant odjakživa. Televizní a filmové role ho proslavily, ale díky nim si vysloužil i veřejné pohoršení. Herec svá čtyři manželství považuje za větší risk než jízdu na milované motorce.

Dle slov vaší maminky jste byl šašek od dětství. Jak přesně se to projevovalo?
Strašně rád jsem imitoval učitele ve škole a někdy z toho byl i průšvih. V takových okamžicích mi maminka vyhubovala a samozřejmě padlo i to o šaškovi a komediantovi. Jakoby věděla, jak skončím.

Maminka prošla za války koncentračním táborem v Terezíně, otec byl kvůli jejímu židovskému původu totálně nasazený. Vy sám jste později hrál gestapáka ve válečném filmu, který se dokonce v Terezíně natáčel.
Jistý kritik Just mi v tisku kdysi vyčetl, že jsem hrál v seriálu Gottwald komunistu. Tak jsem mu rovněž prostřednictvím tisku odpověděl, že kromě komunisty jsem hrál právě i gestapáka, byť nemám ani s jednou stranou nic společného. Navíc jsem hrál i obecního blba, přestože umím číst a psát. Ale k té mamince. Samozřejmě bylo velmi zvláštní pohybovat se v prostoru, kde tolik vytrpěla. Moc tam z té doby ale nezbylo, nacisté se postarali o to, aby patřičně zahladili stopy. Komunisté se navíc údajně chystali v Terezíně vytvořit další tábor, pro změnu pro politické vězně.

Mluvila maminka o tom, co v táboře prožila?
Moc ne. Jen když jsme nedojedli jídlo, tak se zlobila, co by za takové zbytky v Terezíně dala! Můj syn ale pátral v archivech a dokonce o ní našel záznamy. Němci měli pečlivě evidované úplně všechno. Nicméně, já jsme se jako nejmladší ze tří sourozenců narodil až v roce 1946. Říkám tomu „zrození na oslavu osvobození“. Tatínek dokonce za maminkou utekl z totálního nasazení. Navzdory tomu, co si prožili, se naši bohužel záhy rozešli, a já tátu pak už v podstatě celý život neviděl.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Žena za pultem:
Simona Stašová

Třetí patro:
Michal Dlouhý
Ljuba Krbová
Jan Antonín Duchoslav
Jan Potměšil

Tajemství proutěného košíku:
Miriam Chytilová
Jaroslava Obermaierová
Jiří Krampol
Jana Šulcová

Taková normální rodinka:
Jana Štěpánková

Synové a dcery Jakuba skláře:
Světlana Nálepková
Jan Hrušínský
Milena Steinmasslová

Nejmladší z rodu Hamrů:
Jana Paulová
Regina Rázlová

Rozpaky kuchaře Svatopluka:
Josef Dvořák
David Matásek
Kateřina Macháčková

Malé dějiny jedné rodiny:
Pavlína Mourková
Ladislav Trojan
Ladislav Županič
Jakub Wehrenberg

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Malý pitaval z velkého města:
Dagmar Čárová
Otakar Brousek ml.
Valérie Zawadská

Dlouhá bílá stopa:
Pavel Trávníček
Jitka Asterová
Tomáš Karger

Druhý dech:
Veronika Žilková
Ilona Svobodová
Vladimír Kratina

Okres na severu:
Petr Oliva
Jan Přeučil
Zora Jandová

Panoptikum Města pražského:
Michal Kocourek
Marcel Vašinka
Václav Vydra

Bylo nás šest:
Stanislava Jachnická
Jan Šťastný
Regina Řandová

Studia na DAMU jste končil v bouřlivém roce 1968. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Dostat se na DAMU bylo tehdy opravdu něco. Brali jen pár lidí, já jsem dělal zkoušky třeba se zpěvákem Petrem Novákem, kterého ale na rozdíl ode mne v tom roce 1964 nepřijali. Vzpomínám, jak nám v té době patřil svět. Například jsem vůbec nepochyboval o tom, že se na DAMU dostanu. Dnes už bych se hodně bál. Mezi mé spolužáky patřili Petr Svojtka i Hana Maciuchová, ovšem koho jsem naprosto miloval byl Pavel Landovský. Poznal jsem ho během natáčení, které jsem absolvoval už během školy. On byl pro mě něco neskutečného. Gejzír emocí, moudrosti, neřesti, no prostě všeho. Do té doby jsem někoho takového nikdy nepoznal. Točili jsme spolu v Plzni film z vojenského prostředí a provokovali jsme důstojníky tím, že jsme i mimo natáčení chodili v uniformách, které nebyly vojensky předpisové.

Po škole jste pak právě díky Pavlu Landovskému nastoupil do angažmá v Činoherním klubu.
Ale tam jsem zase tak moc nehrál. Hlavně jsem byl vykulený z těch person, které se staly mými kolegy. Josef Somr, Josef Abrhám nebo třeba Jan Kačer, toho jsem hodně obdivoval. Když začal vyprávět ty své scénáře, úplně se proměnil v démona. Byl jsem vedle nich tak vyplašený, že si o mně prý původně mysleli, že jsem náfuka, jak jsem se je skoro bál pozdravit.

S Činoherním klubem jste i hodně cestoval do zahraničí, přestože oba vaši sourozenci žili v emigraci.
To bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, normalizace se teprve rozjížděla. Navíc jsme republice přinášeli valuty, což se asi taky hodilo. Byl jsem s Činoherákem v Norsku i Itálii, a v Londýně jsme si dokonce zahráli Revizora ve slavném Old Vic Theatre. Svou nevelkou roli sluhy jsem tam navíc pojal tak komediálně, že o mě dokonce padla zmínka v britském Financial Times. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsem měl vycestovat do Jugoslávie natáčet velkofilm Sarajevský atentát. To si mně StB pozvala na schůzku do Slovanského domu, a už to, že jsem tam přišel se svou tehdejší ženou Růženou, se jim moc nelíbilo. No a asi chtěli, abych jim donášel, ale já se z toho vyvlíkl s tím, že jsem úplně blbej, že ani nepoznám, kdo s kým spí. Do Jugoslávie jsem nakonec jel a pak už se nikdo neozval.

Se sourozenci jste se na Západě tehdy setkával?
Občas ano. Poprvé po jedenácti letech v emigraci jsem bratra a sestru viděl v Německu, kam jsem jel natáčet. Předcházelo tomu jednání s ředitelem Divadla Jiřího Wolkera, kam jsem odešel z Činoheráku. Byl jím Karel Richter a já mu tehdy řekl, že mi nejde o bony, které si tam vydělám, ale o to, abych se setkal se sourozenci. To ho chudáka úplně vyděsilo a se slovy „ježíšmarjá Ivane, to já nesmím ani slyšet tohleto“ mi to razítko dal. Někteří lidé se v té době prostě chovali fantasticky.

Pamatujete si, za co jste utratil svůj první herecký honorář?
Prvních třicet korun jsem vydělal hraním v divadle E. F. Buriana za roli ve hře Moje starší sestra. Kam zmizel si ale už nepamatuji. Ovšem honorář za můj první film Místo v houfu byl tři a půl tisíce, a za to jsem maminku poslal k moři, kde do té doby nikdy nebyla.

Ve filmu Poslední propadne peklu jste prý měl zajímavý zážitek s kolegyní herečkou Míšou Kudláčkovou.
Kolegyně Kudláčková si hned první natáčecí den zlomila nohu, a protože šlo o nějakou velkou bitvu, nešlo to přetočit s někým jiným. Míša v roli proto zůstala s tím, že bude mít na sobě takový postroj, a já jí budu zezadu nadnášet, aby to vypadalo, že chodí sama. Nosil jsem jí potom tak i na záchod.

Ve stejném filmu jste v jedné scéně skončil v blátě mezi prasaty. Nechal jste se v takových případech zastupovat dubléry?
Nikdy. Takové scény jsem miloval. Jednou jsem takhle odmítl dubléra pro roli horolezce. Později, když jsem ale visel v Tatrách na laně a pode mnou jen mraky, byla ve mně opravdu malá dušička.

Díky roli v seriálu Velké sedlo jste byl zase terčem veřejného pohoršení.
Samozřejmě, už v té době byla rozvodovost v Československu zarážející, ale já byl v roli Sikyty, který přebral milou hráznému Palyzovi, velký padouch. V hospodách se chlapi jednu dobu dokonce prý zdravili pokřikem: Sikytovi zmar, Palyzovi zdar!

Chlapci a chlapi (1988)

Velké sedlo (1986)

Záhada hlavolamu (1969)

Role v seriálu Chlapci a chlapi nebyla vaše první z vojenského prostředí.
Vojáků jsem hrál tolik, že jsem snad ani nemusel na vojnu! Na té jsem byl ostatně velmi krátce. Chlapci a chlapi pro mě bylo především setkání s úžasným režisérem Evženem Sokolovským. Vždycky jsem se divil, jak to, že měl tak mladé partnerky. Ale pak jsem to pochopil. Měl takové charisma, že mu prostě nešlo odolat.

Co koktavý mladík a jeho Kakamila z filmu Parta hic?
Tenhle film byl taková blbost, ale díky mojí Kakamile, kterou jsem si navíc pro tu roli vymyslel já, si mě z něj pamatuje kdekdo. Mimochodem, v divadle Broadway hraju v muzikálu Tři mušketýři, kde je mojí kolegyní i zpěvačka Kamila Nývltová. Začali jsme jí po vzoru Party hic říkat Kakamilo, ale ona chudák vůbec neví, která bije. V té době totiž nebyla ještě ani na světě.

Josef Kemr, Ivan Vyskočil, Vladimír Menšík, Petr Nárožný, Jan Skopeček, Jiří Krampol a Josef Dvořák ve filmu Parta hic (1976)

Muzikál Tři mušketýři napsal Michal David, který je váš příbuzný.
Ano. Michal je můj nepokrevní synovec. Když byl ještě dítě, staral jsem se o něj, stejně jako o jeho sestru. Máme se moc rádi dodnes, a těší mě, že se můžeme potkat i při práci. Kromě Tří mušketýrů hraju i v dalším muzikálu Angelika, jehož je Michal také autorem.

Při práci jste se potkal i se světovými hvězdami, jako je John Malkovich nebo Annie Girardotová.
Nejen s nimi. Poznal jsem třeba i Christophera Plummera nebo Gerarda Depardieu a musím říct, že mezi herci celého světa se jede na jedné vlně ve chvíli, kdy navzájem poznáte, že prostě ten druhý herectví rozumí, že ví, o čem je řeč a umí samozřejmě i řemeslo. Hollywood Nehollywood, na place jsme si byli takhle všichni rovní. S Johnem Malkovichem jsem točil seriál Bídníci, Annie Girardotová byla zase mojí matkou ve francouzském seriálu Terč. Pamatuji si, že jako správná Francouzka hulila jednu cigaretu za druhou, a byla to úžasná ženská.

Jste autorem divácky velmi úspěšné divadelní hry Příběh jednoho hradu, kterou jste i režíroval. Jak se jí daří?
Stále se hraje, což mě velmi těší. Diváci se baví od začátku do konce. Taky jsem v ní zúročil všechno, co jsem v životě zažil. A toho nebylo málo. V hlavě nosím nápad na další hru, tak uvidíme, zda se narodí. I přes svou nebetyčnou lenost bych zase rád začal nějaké nové divadlo.

Moderoval jste kdysi i soutěžní pořad Riskuj. Kdy vy sám jste nejvíc v životě riskoval?
Největší risk byla všechna moje čtyři manželství! Kam se na to hrabe jízda na mojí milované motorce, což byl mimochodem dárek od mého syna k šedesátinám.