„Nemám sebedůvěru. Občas se zastavím v obýváku, kde mám polici a na ní ty trofeje. Tak se u ní někdy zastavím a říkám si, že možná nejsem tak marnej, abych se uklidnil a šel pracovat,“ přiznává Trojan.
Jeho cesta k herectví nebyla úplně přímočará. Toužil po kariéře profesionálního sportovce a první rok na DAMU protrpěl.
Trojanův vztah ke sportu začal už v dětství. „Táta mě bral na Bohemku a na hokej na Spartu. U Bohemky jsem zůstal.“ Věrnost klubu ho dovedla až na trávník: „Důležité utkání bylo, když Bohemka postupovala do první ligy a oni mi nabídli, abych v posledním utkání za Bohemku nastoupil. Zahrál jsem si jako hráč Bohemky v zápase s Ústím nad Labem,“ pochvaluje si.
Jeho disciplínou byl ale basketbal. „Ten mi šel, myslím, dobře. Jsem mistr republiky se Slavojem Vyšehrad. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Spartu, šel jsem na sportovní gymnázium Nad Štolou, chtěl jsem jít na FTVS, dnes bych asi dělal trenéra,“ říká Trojan.
Ivan Trojan během exhibice Poslední souboj
„Byl jsem profesionální sportovec tak napůl, bral jsem jen studentské peníze, do chlapů už jsem nešel. Kdybych měl o 10 centimetrů víc, nebyl bych herec, ale basketbalista,“ vysvětlil.
Místo FTVS tak šel především kvůli nedostatečné výšce na DAMU. „Začátky na DAMU byly těžké. V prvním půlroce mě to moc nebavilo, a tak jsem se snažil pobavit spolužáky nebo kantory a udělal jsem nějakou blbost, až si začali myslet, jestli nejsem nějakej divnej,“ vzpomíná.
Filmová kamera ho objevila až v jeho 35 letech v Samotářích a už ho nepustila. Ve svém nejnovějším filmu Neporazitelní spojil své dvě vášně. Hraje tam trenéra parahokejového týmu. „Těšil jsem se na natáčení, jak si zahraju parahokej. Není to vůbec jednoduchý. Když přišel den natáčení, sedl jsem si do saní, utemoval jsem se, vyjel jsem, spadnul jsem. Narovnal jsem se, vyjel jsem, spadnul jsem. Nechápal jsem, co se děje, když jsem to trénoval,“ popisuje.
Spadnout a znovu vstát. Ivan Trojan se vrací na plátno ve filmu Neporazitelní |
Jak se ukázalo, nebyla to náhoda. „Jenže on se režisér Dan Pánek dohodl s trenérem parahokejového týmu, že mi ty rozteče dají stejně, jako mají hráči. Chtěl, abychom všichni vypadali zoufale.“
Výsledkem byla scéna, která sice působí humorně, ale vznikala v bolestech: „Vznikla z toho humorná scéna, která se točila 6 hodin. Byl jsem vzteklej, protože mi zkazili zážitek z toho utkání.“
