Život měli pestrý. Se svými loutkami hráli až na Bahamských ostrovech, projeli celou Itálii... Hlavním jejich působištěm bylo ale Německo a Francie. A právě o svém kočovném divadelním životě a také holocaustu, kterým prošel otec Ivana, je kniha Pětatřicet domovů a jeden psací stroj. V pořadí je to už pětatřicátý titul, který Ivan Kraus vydal. Tentokrát jde o knižní rozhovor, který s ním vedl Jiří Padevět.
„Já se tomu vždycky bránil,“ říká sedmaosmdesátiletý Kraus, proč vyšla jeho autobiografická kniha až nyní. „Původně jsem to panu Padevětovi odřekl, ale žena mě pak přiměla k tomu, abych názor změnil, tak je to tady,“ vysvětluje.
Ani tak nepíšu, jako spíš škrtám. Už nikam nespěchám, říká Ivan Kraus![]() |
V emigraci, do které odešel s manželkou v roce 1968 se živili jako herci a loutkoherci, on navíc přispíval do emigračního tisku, ale jenom sobě pro radost, novinařina ho venku neživila.
„Jako bonus pro mě bylo, že jsem potkal staré exulanty, kteří mě ovlivnili a vymazali mi z hlavy, co mi do ní tady zanesli za bolševika. Nám tady neustále lhali, takže jsme byli trochu postižení. Pamatuji se, jak nám paní učitelka na základní škole v občanské nauce rozdala pera a měli jsme v textu začerňovat jméno Edvarda Beneše. Tak jsem měl zájem a spolužáci se mnou, vědět, kdo to byl, co na něm bylo nenormálního. A tohle trvalo padesát let, když k tomu přičtu nacistickou okupaci,“ řekl iDNES.cz o čtrnáct let starší bratr moderátora a herce Jana Krause.
Holocaust se jejich židovské rodiny dotkl silně. Otce odvlekli do koncentračního tábora v roce 1941. O Ivana se starali prarodiče, ale ti pak taky museli do koncentráku, takže o něj pečovali sousedi, vzdálení příbuzní i maminka, která ale těžce sháněla práci. Kraus starší se v roce 1945 naštěstí vrátil domů, prošel ale i Auschwitzem a Buchenwaldem. A po válce se jel na ta místa se syny podívat, s každým zvlášť.
„Když tam vzal Honzu, řekl mu: ‚Přespíme tady.‘ Spali na těch palandách a Honza říkal, že nezavřel oko a ptal se ho: ‚Co ty tati?‘- ‚Já spal jako buk, tady se mi spí jako nikde‘,“ vzpomíná ve své knize Ivan Kraus. Jeho otec jezdil do Osvětimi každý rok. Když se ho manželka ptala, co ho na tom tak těší, řekl, že to, že odtamtud může kdykoliv odejít.
„Já bych rád viděl, že se té minulosti dotkli umělci ve svých knížkách nebo ve filmech, abychom to těm mladším trošku zprostředkovali,“ říká Ivan Kraus. „Nedávno mi přítelkyně vyprávěla, jaký měla úspěch, když jim přednášela o totalitě. Schválně to trošku přiostřila a oni odkládali telefony a divili se: ‚To bylo takhle? Vy jste nikam nesměli?‘“, vypráví Ivan Kraus. „To předávání zkušeností není žádná legrace,“ dodává.
Svůj život v zahraničí dělili s manželkou mezi Baden-Baden a Paříž. Tam se uchytili v prestižním podniku Crazy Horse, kde vystupovaly mimořádně krásné tanečnice. „Zpočátku nás bylo šest, odcházeli jsme do zahraničí ve větší partě. Nebylo to špatný, ale ti Malí princové a podobné inscenace mi byly cizí. Tak jsme se s manželkou osamostatnili a dělali loutkové klauniády. Zkoušeli jsme, hledali, někdy se i ostřeji dohadovali, ale já trval na svém. Říkal jsem: ‚Přece to nebudeme přislazovat, jako bylo zvykem v Čechách u černého divadla. Pojďme být sami sebou.‘ Moje žena měla za sebou DAMU, loutkářskou katedru a já byl ten přifařený. Ona mě kontrolovala a vedla. Ale já v si v dětství taky hrával s loutkami,“ vypráví.
„Chodili tam byznysmeni, Američané, turisti... To víte, byl to noční klub, varieté. Vedl ho pan Alan Bernardin, úžasný člověk, který se k tomu taky dostal mimochodem. Ty jeho programy nebyly vulgární, vulgarity se štítil. Tohle byla výtvarná záležitost, pracovalo se se světlem, stíny, s barvami... A hledal čísla, která by ho nějak zaujala, jako protipól těm krásným děvčatům,“ vypráví o působení v Crazy Horse. Ve Francii se jim dařilo. Měli čtyři sta představení ročně, mimo jiné v pařížské opeře, v hotelech… Ozval se jim dokonce manažer Ceine Dion. „Chtěl, abychom s ní jeli na turné jako „zahřívači,“ vypráví Kraus o nevšední nabídce.
Paříži, jsem připravená! Celine Dion se i s vážnou nemocí vrací ke koncertování![]() |
V Baden-Badenu s manželkou pracovali pro televizi, dělali pořady pro děti. „A skončilo to úplně absurdně… Když to měl někdo namluvit, nebylo to ono, i když jsme měli k dispozici skvělé německé herce. Řeknu to naplno, dělali to krásnou němčinou, ale bylo to houby platné,“ vypráví Ivan Kraus. „Tak jsem jim řekl: ‚To chce dětštinu, to nesmí znít jako komentář!‘ A dopadlo to tak, že jsem to namlouval já s kolegou. Dva Češi. Mluvili jsme nosem, aby to mělo tu potřebnou šťávičku. Nikdy bych si nemyslel, že to dokážu,“ říká Kraus.
Od roku 1990 jsou zpátky v Česku. „Do Paříže už nejezdíme ani na výlet, já spíš jezdím po doktorech. Ale vzpomínám na Francii i Baden-Baden rád,“ říká herec a spisovatel, který vlastní děti nemá, ale pomohl manželce vychovat Johanu Munzarovou. S jejím otcem, dnes už zesnulým hercem Luďkem Munzarem se znal a měli prý dobré vztahy. Dokonce před emigrací spolupracovali. Munzar režíroval Krausovi divadelní hru.
Se sourozenci Janem, Eliškou a Michaelem se vídá Ivan Kraus prostřednictvím moderních technologií každou neděli. „A na Honzu čumím ještě každou středu v televizi, když má svoji talk show,“ dodává
„Když spolu mluvíme, skáčeme si do řeči a jsme všichni nemožní. Měli jsme ještě sestřičku, o tu jsme přišli. Umřela v Americe,“ vypráví. „Až na Honzu jsme se všichni rozutekli do světa, což pro rodiče nebylo jednoduché. Měli o nás obavy, starosti. Ale pak je za námi zaplaťpánbůh pustili a uklidnili se. Navštívili sestru v Kolumbii (nevrátila se v roce 1968 ze svého studijního pobytu v Bogotě, pozn. red.), byli v Americe, když se ženil můj bratr Michael, který byl profesorem, byli za námi v Německu, Paříži... Pak to začalo být lidský,“ říká.
„No a potom přišla revoluce a my nevěděli, kde budeme žít. Byli jsme tady, ale neustále se vraceli za prací ven. A já pak ženě řekl: ‚Tak se rozhodni.‘ Ona totiž měla pocit, že její domov je v autě. A tak naplánovala, že si postavíme barák. Celý ho vymyslela. Teď spolu žijeme v Brdech a máme tam kolem sebe moc fajn lidi, normální,“ uzavírá své vyprávění Ivan Kraus.
























