Jsme na akci k dvacátému výročí seriálu Ulice. Jak vzpomínáte třeba na první natáčecí týden s odstupem času?
To je strašně dávno, to je dvacet let. Já si asi moc nepamatuji první týden. Pamatuji si spíš první obrazy s panem režisérem Kleinem, což bylo něco úžasného. Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme. Já jsem to jenom znala od svých dětí, které jezdily do Londýna. Vždycky říkaly, že když se promítá a vysílá Coronation Street, všechny matky, u kterých bydlely, přestanou vařit, sednou si s pivem k televizi a sledují. Říkaly mi: „Tak do něčeho takového nastupuješ?“ Já jsem netušila, co to znamená. Dalo mi to velkou rodinu a dvacet let přátelství.
Mnete si na to konto ruce, že to vyšlo? Je to dvacet let práce. Spousta kolegů nemá to štěstí, že by měla dlouhou dobu jistou práci.
Nikdy to není jisté. Třeba se přestanu lidem líbit a produkci budu vadit. Já jsem točila už od svých osmnácti. Asi s tím nemám problém, že by mě najednou Ulice udělala slavnou. Točila jsem celou školu, hraji ve čtyřech, pěti divadlech, dabuji a dělám v rozhlase. Práci asi mám i tak. (smích)
Myslel jsem stálý příjem, že za to může být dnes člověk vděčný.
Ale stálý příjem je velmi proměnlivý. Někdy tam jste, někdy nejste. To není proto, že by mi nepsali a chtěli mě odstranit. Je to i proto, že poprosím o volno, protože mám generálky a mám hodně věcí v divadlech. Je to proměnlivé. Není to, že máte pořád stálý příjem.
Váš hlas patří mezi dabingové legendy. Které herečky máte v portfoliu? Máte tam i Sandru Bullockovou...
Já nejradši dělám Michelle Pfeifferovou. Teď jsem zrovna s batohem přijela z práce, měla jsem zkoušku v divadle. Pak jsem byla dabovat Demi Moore. A ještě plno dalších. Myslím ale, že Michelle mám nejradši.
Dabujete už od éry VHS. Jaké to je pozorovat herečky, jak se vyvíjí, proměňují, nestárnou?
Řekla bych, že hodně šijí. Zrovna teď, když dělám Demi, ona už ani moc nehýbe pusou, protože se bojí, že se jí pohnou švy. (smích) Je hrozně zábavné je pozorovat, protože ony se opravdu proměňují. Teď dělám minisérii, kde je Nicole Kidmanová a Demi Moore. Je to… promiňte, ale je to směšné.
Ilona Svobodová
Jste pak ráda, že když se na sebe podíváte, stále se poznáváte, stále jste to vy?
Jako francouzské víno. (smích) Já to úplně neprožívám, hlavně ve středním a starším věku. Když máte co hrát, pokud máte možnost a někdo vám role nabízí. Zrovna dneska jsem si říkala, jak je krásné zkoušet jinou hru, než ti mladí, naivní, hodní a tak dále. Neprožívám to a mám za vzor Meryl Streepovou a podobně. To jsou baby, které jsou krásné. Šarmantní i ve svém starším věku.
Jste žena, kterou energie neopouští. Jste ráda, že se díky profesi, kterou máte, dovedete kolikrát vyřádit a energii opravdu vydat?
Samozřejmě jsem nejradši na jevišti. Je to určitá magie a pro mě to je droga. Divadlo budu hrát, dokud si budu pamatovat. (smích) Dokud budu vědět, kam jdu a co říkám. Mám před sebou další tři hry ve třech divadlech. Doufám, že to ještě chvilku vydrží.
Rodina je největší kritik a první zpětná vazba. Co vám říkají?
To nevím. Děti mě úplně nesledují. Ale když jsem byla na Noir festivalu, promítal se tam můj první film s Františkem Vláčilem Hadí jed. Musím říct, že jsem se za sebe nestyděla a že jsem se na to dokázala dívat. Ale samozřejmě díky Františkovi, protože byl geniální režisér. Film má pořád i po čtyřiceti čtyřech letech úžasnou atmosféru.
