Všechny akty jste fotil sám?
Ano, já jsem je všechny skutečně vytvořil a výstavu nazval „Ještě máme naději.“ Je to taková moje prvotina. Jsem amatérský fotograf, ty akty mě hrozně baví. Snažil jsem se i o krajinky, o portréty, ale nějak mě to k těm aktům vždy zpátky stáhlo.
Mnoho lidí asi netušilo, že fotíte a zrovna akty.
Je to pravda, protože akty nedělám dlouho, ale léta letoucí jsem to puzení k tomu měl. Nějak jsem cítil, že se k té fotce dostanu. Třeba patnáct let jsem nad tím přemýšlel. U nás v rodině maminka i tatínek vystudovali výtvarnou školu. Maminka pak DAMU a tatínek FAMU, kde studoval režii, maloval akty, já jsem mezi tím vyrůstal. Maminka taky velice často maluje akt, který je ve formě propojený s mateřstvím. Vše se objevuje i v její poezii. Moje sestra vystudovala fotografii. Mám fotku kolem sebe celý život, proto není divu, že i já jsem začal fotit.
Hynek Čermák nafotil sérii černobílých aktů.
A jak vznikl váš první akt?
Když jsem si koupil první foťák, tak jsem jakoby začal. Přesněji - nejdříve jsem v sobě nějak našel odvahu a oslovil první kamarádku, jestli by byla ochotná to pro mě udělat. Neuvěříte, ale cesta k aktu je skutečně velmi dlouhá. Nejde jen o techniku fotografie, ale i o důvěru, kterou s tím modelem musíte mít a kterou nesmíte zklamat. Tato výstava je hodně založená na odvaze, protože žádná z těchto žen není modelka. Všechny stály nahé před objektivem poprvé v životě, což je ještě zajímavější.
Začal jste tedy oslovovat blízké kamarádky?
Nejdřív to samozřejmě byly ty nejbližší, většinou herečky. Na této výstavě jsou všechny modelky právě herečky, ale to nechám na každém divákovi, aby si zjistil které. S nimi je to jednodušší, protože u herců je intimita pracovní a hlavně mě znají. Těžší to už bylo s dívkami, které já neznám. Oslovit děvče s tím, že ji chci vyfotit a proč, není jednoduché. Musíte v ní vzbudit důvěru. U mě si naštěstí ještě mohou vygooglovat kdo jsem a v Dejvickém divadle hraji každý večer, takže nemůžu zmizet ze světa. Ztráta jejich důvěry by byl můj velký veřejný problém. Naštěstí mám vedle sebe i svou přítelkyni, která mi neskutečně pomáhá právě v tom oslovování žen ke spolupráci.
S focením herci pomáhá jeho přítelkyně Veronika.
Partnerka tedy nežárlí?
Veronika mi naopak začala hodně pomáhat, protože když dívky či ženy osloví ona, je to mnohem snadnější. Pomáhá mi i při přípravě focení, sleduje věci, které já sledovat nestihnu nebo neumím, jako jsou účesy, líčení atd. Když s Verunkou pracujeme, jde vše mnohem líp a důvěra se i líp buduje. A abych nezapomněl, je taky mnohokrát vyfocená, protože je nejhezčí ze všech žen na světě. Takže na výstavě její krásu mám asi pětkrát zachycenou.
Proč právě název Ještě máme naději?
To je jednoduché. Je to právě na počest žen. Ony jsou krásné a jen čas je neúprosný. Musíme tedy jejich krásu zachytit. A dokud takovéto odvážné a krásné ženy máme, svět má stále naději.
Jak jste sám říkal, zkoušel jste i krajinky a mnoho dalšího. Co vás právě nakonec oslovilo na aktech? Ženské křivky, erotická atmosféra?
Mě na aktech baví právě ten dialog. A to, že se musí překonat nějaká bariéra, která je na fotkách vždycky vidět. Třeba stud či nějaký oční kontakt. Je to dáno i tím, že mám rád ženy, mám rád krásno, a myslím si, že v dnešní době je to i důležitá věc. Krása ženského těla to je oslava. Přiznám se, že zatím jsem nedošel tak daleko, aby mě bavilo třeba focení architektury nebo krajiny. Ve mně to nevyvolává žádný tak silný osobní pocit jako u těch aktů.
Mluvil jste o odbourání studu modelky, ale co váš stud? Jste stydlivý, když se před vámi začne modelka svlékat?
Teď už ne, ale ze začátku to bylo strašně těžký, protože ať chcete nebo ne, ta erotická atmosféra vznikne, která doufám, na těch fotografiích je vidět také. Ale čím více ženské tělo fotíte, tím víc se z vás stává takový chirurg a na to tělo se díváte úplně jiným způsobem. Je totiž velmi zvláštní, že občas vezmete překrásnou holku, svléknete ji do naha, postavíte před objektiv, uděláte cvak a nic tam není. Žádná krása. Nic. Vy s ní musíte komunikovat, aby se ta krása dala vystihnout. To je ta věc, která je na tom zajímavá.
Berete focení aktů jako koníček, nebo byste se tím chtěl jednou i živit?
Mě živí herectví poměrně dobře, abych si mohl dovolit takhle náročného koníčka. Beru to jako absolutní vyvětrání hlavy, protože člověk musí při tomto myslet jinou hemisférou mozku, tou technologickou, což jako herec moc nemusíte. Tam máte řemeslo dané, ale zároveň, je to umělecká práce. Pro mě je focení odpočinek a myslím si, že kdyby to bylo moje povolání, už by to pro mě ztratilo význam.
Výstava je prodejní?
Ano je. Dlouze jsem nad tím přemýšlel, nakonec jsem se rozhodl, že fotografie, které vidíte na zdech Anti.kvariatu v Dejvickém divadle, mají pro mne hodnotu padesáti tisíc. Většinu honoráře bych vždy dal modelce, protože ty ženy si to zaslouží a v dnešní době nejsou všichni herci zase až tak dobře placení. A druhou část bych vložil do nákladů, které mě tato výstava stála.
Kolegu přišly podpořit i herečky z Dejvického divadla. Některé z nich herec vyfotil a jsou součástí jeho výstavy Ještě máme naději.
Zmínil jste, že na většině aktů jsou herečky. Nebojí se, když jsou tady vystavené v rouše Evině?
Samozřejmě se bojí. Ne toho, že jsou zde vyfocené a vystavené, ale mají strach z toho, že budou fotografie zneužity někým jiným. Ke všem aktům mám od nich samozřejmě souhlas. Někdy to bylo tedy složitější, ale jindy zase ne. Dnes se vše může dostat na internet a za půl hodiny tam bude sto třicet dva připomínek o tom, co to je za krávu a tak podobně. Ale to tak v umění prostě holt bývá a člověk se nemůže všem zalíbit. I s negativními ohlasy počítám. Bude mi to líto, ale přesto si myslím, že to stálo za to.
Vy jste se někde učil fotit?
Neučil. Sbíral jsem informace od kamarádů kameramanů, fotografů, ale i od svého nejlepšího kamaráda, čímž je můj foťák.
Často se fotografové dělí na nikoňáky a canoňáky. Koukám, že vy patříte k té první skupině.
Já mám nějaký pocit, že Nikon má duši, má měkčí barvy a uměleckou nadstavbu. Vždycky udělám fotku, a chci, aby nějak vypadala. On mi to ten můj nejlepší kamarád splní a ještě mi řekne: „Hele, co to ještě udělat takhle, co ty na to? Myslíš si, že to je dobrý?“ Ten můj výběr fotoaparátu je i má velmi osobní záležitost. Ti paparazzi, co mě trápí, všichni právě patří do té druhé skupiny. Můj foťák mě vždycky někam posune dál. Já jsem samouk, takže někde ty informace člověk sbírat musí (smích).
