Nikdy jste o své diagnóze příliš nemluvil. Psalo se o leukémii, ale to není celá pravda. Není vám proti mysli říci diagnózu dnes?
Začínal jsem koketovat s prací na Nově, ale působil jsem ještě v Havířově, když se mi udělalo špatně a já omdlel. Probral jsem se až v nemocnici. Mysleli si, že kolabuju kvůli vyčerpání organismu, a doporučili mi domácí odpočinek. Jenže mně se neulevovalo, a tak jsem chodil po vyšetřeních. Tehdy poprvé padlo slovo roztroušená skleróza. Bral jsem chvíli kortikoidy, nevěděli moc, co se mnou, než mi v Brně v nemocnici po všech možných testech dost neomaleně sdělili, že s rakovinou se dá žít, když se budu léčit. Já zůstal jako opařený. Smál jsem se a brečel zároveň.
Rakovina lymfatických uzlin?
Ano. V tříslech lymfom začal bujet a později se metastázy rozšířily po celém lymfatickém systému. Nastoupil jsem na chemoterapii. Jenže do toho už jsem pracoval v televizi. Všichni tam to věděli a drželi jazyk za zuby. Nevyhodili mě. Já tu práci potřeboval, abych na to nemyslel.
Nikde jste o soucit nežádal, mlčel jste. Přesto, brali vás kolegové jako nemocného?
Ne. Působil jsem v pohodě. A taky jsem byl. Blbě to se mnou vypadalo až na přelomu tisíciletí. Hodně jsem zhubnul a bylo na mě znát, co už mám za sebou.
Myslíte celkem tři cykly chemoterapie, protože se několik let nedařilo smrtelnou chorobu zdolat?
Ano. První chemoška nezafungovala vůbec. To tak ale občas bývá. Těžce jsem ji snášel. Býval bych raději umřel, jak zle mi bylo. Prožil jsem si to martyrium ale víceméně sám. Nechtěl jsem pozornost a soucit. Obtěžovalo mě, když mě někdo chlácholil. Proto jsem nepřestal pracovat. Tam nebyl čas zabývat se svým stavem. Po druhé chemoterapii se to spravilo, udržovali mě jen léky, ale pak to znovu propuklo ve velkém. A přidala se leukémie. Poslední chemoterapii, která konečně uspěla, jsem absolvoval v Austrálii.
Dnes jste v pořádku, tak si troufám zeptat se, zda vás někdy napadlo přemítat nad tím, proč rakovina a proč právě u vás?
Člověk si své nemoci vleče s psychickou zátěží. Ono to v době, kdy moje nemoc propukla, vypadalo navenek, že jsem vyřešil svůj život, orientaci, dělám práci, kde jsem úspěšný, a jsem vlastně hrozně silný. Jenže mě to stálo nějaké úsilí, hlavou se mi valila spousta nevyřešených myšlenek a já si to asi nepřiznával. Musela přijít výstraha, abych se sám k sobě choval pokorně a abych se sám o sebe staral. Proto dneska pracuju už jen na věcech, které mě baví. Naučil jsem se odmítat takové, kde mě lidé chtějí jen využít. Musel jsem si uvědomit, že tak, jak mě „potřebují“ tihle lidé, potřebují mě doma moje vnučka, moje děti, můj přítel. A do nich já chci svůj čas a energii investovat především. Prachy jsou až to druhé. Kdyby moje děti dostaly bezvadnou pracovní nabídku a já musel své profese nechat, protože by potřebovaly pomoci s vnoučaty, udělám to. Uživím se jakkoli. Já se neztratím.
Celý rozhovor najdete v pátečním vydání týdeníku Téma.
