Letos je to deset let od konce éry televizních hlasatelů. Vybavujete si svůj první a poslední den coby hlasatelka?
První den si vybavuji stále. Bylo to úterý dopoledne a byla jsem opravdu vynervovaná. Mé první vysílání bylo dopolední pro školy, tak jsem to nechtěla pokazit. Dopadlo to asi dobře. Na ten poslední den si nevzpomenu, ale bylo to v době, kdy se mi narodil můj druhý syn a pro mě bylo náročné mít doma dvě miminka, která potřebovala večer péči, a já jsem musela chodit do služby.
Jak dlouho jste dělala televizní hlasatelku?
Bála jsem se, že se mě budete ptát, protože já jsem známý nepočtář. Vyloženě hlasatelku jsem kupodivu nedělala moc dlouho, řekněme od mých osmnácti let. Bylo to asi deset let.
To jste začínala hodně mladá. Měla jste už nějaké televizní zkušenosti?
S kamerou jsem měla zkušenosti trochu díky pidi roličkám v různých filmech a nakonec i v televizi. Nikdy jsem si nemyslela, že najdu odvahu a přihlásím se do konkurzu, který vyhlásili právě na místo televizní hlasatelky. Tenkrát moje velmi aktivní a agilní sousedka mě k tomu donutila a já k přihlášce a životopisu poslala i fotografii. Byla jsem na střední škole a můj životopis obsahoval takové úspěchy, jako že jsem asi ve třetí třídě vyhrála Pražské vajíčko, což byla recitační soutěž. Tenkrát nás bylo pět tisíc zájemců a kupodivu mě pozvali na kamerové zkoušky. I tímto sítem se mi podařilo proklouznout . Asi rok jsem chodila na seminář, kde nás učili mluvit, vystupovat, připravovat si texty a spousty zajímavých věcí, důležitých pro hlasatele. Pak už přišlo to úterý a dopolední vysílání pro školy.
Hlasatelky a hlasatelé byli mezi lidmi neuvěřitelně populární. Jak jste to vnímala vy?
Já jsem s tím neměla nějaký velký problém, protože mě to bavilo. Ta práce v televizi mě vyloženě chytla. Měla jsem hodně práce, hodně dnů, takže jsem měla taky 28 služeb v měsíci a pak jsem se vracela večer domů taxíkem. V civilu jsem se vůbec nemalovala, kdežto na obrazovku v osmdesátých letech jsme se všichni malovali dostatečně. Domů jsem chodila jako úplně jiný člověk a lidi mě vůbec nepoznávali. Dokonce se mi v taxíku stalo, že mě řidič vezl do televize a ptal se, kde pracuji. Když jsem mu říkala, že v uváděcím oddělení, nevěděl, co to je. Ale hlavně po mně chtěl, abych pozdravovala Vávrovou (příjmení Hany Heřmánkové za svobodna - pozn. red.), že ji má rád, že to je jeho oblíbenkyně. Řekla jsem mu, že ji pozdravovat budu, ale neprozradila, že jsem to já, abych mu nezkazila dojem. (smích)
Vaši obdivovatelé museli být smutní, když jste jako hlasatelka skončila.
To ano. Bylo to živé vysílání. Tehdy tolik živých vysílání v televizi nebylo a hlasatel vlastně vstupoval do domovů a lidé měli pocit, že to je jejich příbuzný nebo kamarád. Takže musím říci, že všichni moji kolegové byli krásní lidé, hezky mluvili. Určitě naše popularita byla tehdy velká, až na Slovensko jsme byli vidět. Dostávala jsem i mnoho dopisů.
Hana Heřmánková
Nechybí vám obrazovka? Nebo si jen užíváte divadelní prostředí?
Teď v únoru to bylo šest let, kdy jsem odešla i z pořadu Sama doma, který jsem v televizi ještě dělala. Bavilo mě to opět kvůli přímému přenosu. Ten adrenalin, to já mám moc ráda. Vše musí klapnout na první dobrou. Předtím jsem dělala chvilku i v rádiu a vyzkoušela si hlasatelskou a moderátorskou profesi ze všech stran. No a nakonec jsme se s manželem domluvili, že už skončím a budu se věnovat především našemu divadlu. Tam mě totiž bylo potřeba asi víc. A jestli se mi stýská? Ráda na to vše vzpomínám, ale zase život mi přinesl spoustu jiných, krásných věcí, jako jsou děti.
Co všechno vlastně v divadle děláte?
My jsme ho zakládali s Karlem společně a role si museli přesně rozdělit. Karel má na starosti uměleckou část a technickou a já tu organizační. Tam se cítím dobře v kramflecích. Tudíž má role je v kanceláři a Karla na jevišti. Nejšťastnější jsem v divadle ve chvíli, když začínáme zkoušet novou věc. Protože to je spousta hezkých příprav, od castingu, dramaturgické přípravy počínaje až po výběr kostýmů, spolupracovníků, těch různých uměleckých profesí a příprav premiéry. V divadle máme za sebou spoustu úspěchů, něco se nám i nepovedlo, ale i to člověka posouvá dál.
Co vás posouvá dál v soukromí?
Určitě rodina, děti. Je hrozné, jak čas letí. Kluci mi vyrostli, už s námi vlastně ani moc nejsou. Tedy ti nejstarší. Takže se mi vyprázdnilo trošičku hnízdo, ale naštěstí máme doma ještě pořád jednoho syna.
Těšíte se třeba na na roli babičky?
Jak to říkají všechny babičky? Vnoučata jsou hezký hlavně v tom, že je můžete zase vrátit. Nejstarší dcera od manžela má dvouletou holčičku. A i když tedy nejsem úplně babička, jsem Hanka, už teď je to krásné. Na další vnoučky se samozřejmě těším, ale myslím si, že ještě mají oba dva synové čas. Nikam nespěchají.
Hana Heřmánková
Vy jste měli nedávno v rodině veselku, syn Karel si vzal herečku Nikol Kouklovou. Jaká jste vůbec tchyně?
Slovo tchyně zní hrozně, ale už jsem se naučila říkat, to je moje snacha a já jsem její tchyně. Tak tím jsme si prošly. Nikol je s Kájou už déle než od té svatby a u nás měla domovské právo už dávno. Do rodiny zapadla už dva roky předtím, takže zase taková změna to nebyla. Doufám, že jsem pro ni dobrá tchyně, protože se jim do ničeho nepletu, což si myslím, že je důležité.
Synům jste se nepletla do toho, jestli mají tu správnou slečnu?
To vůbec! Stejně by to ani nemělo smysl. Sama si ještě pamatuju na to, jak já si vybírala. Když se člověk zamiluje, tak se zamiluje. A já si myslím, že oba dva si vybrali tak, jak bych jim vlastně bývala poradila. Moc dobře.
Vaše snacha Nikol je i blogerka. Říkalo vám blogování něco?
Já naštěstí vnímám i svět kolem sebe. Dokonce když doma nejdou počítače, tak je vždycky slyšet: Mami?! Takže já jsem i doma „ajťák“, i když tomu vůbec nerozumím. Ale ani tomuto virtuálnímu světu moc nepropadám. Samozřejmě držím palce Nikolce v té její práci a docela musím říct, že jí to jde. Má docela úspěchy a spoustu fanoušků.
Radíte si třeba navzájem? Vypadá to, jako byste nestárla, ale mládla.
To moc děkuju za kompliment. Ale musím předeslat, že aktuálně jsem při focení k tomu měla ještě čtyři ruce navíc a hodinu času. Ono to zase není úplně jednoduché vypadat dobře. Nedávno jsem si koupila film Dáma ve zlatém s Helen Mirrenovou, a když jsem ji viděla, říkala jsem si: Tak já se snad ani toho stáří nebudu bát! Protože pokud by se člověk uměl s takovou grácií vyrovnat s těmi roky, být krásný, elegantní a vkusný, tak k tomu bych chtěla někdy dospět.
Máte ještě nějaké sny, které byste si ráda splnila?
Bez snů bych nemohla žít. Ale nejsou vlastně úplně nejdůležitější. Jsou to takové malé sny, takže si je nechám pro sebe. Ale určitě by se mi líbilo hrát třeba ve filmu. Myslím si, že mám na co navazovat. Třeba na mrtvolu z Černé punčochy, což byla moje poslední největší role. Tak třeba mi tento sen ještě někdy vyjde.
