Během domlouvání rozhovoru jste říkala, že už dvacet let děláte to samé. Neumím si život herce představit jako monotónní. V čem spočívá „stereotyp“ Zuzany Slavíkové?
Možná jsem tím spíš myslela, že u mě není až tak nic nového. Chodím do divadla, dabuju, občas jsem v rozhlase nebo na natáčení, do toho nějaká audiokniha. Ovšem stereotyp mě čeká hlavně doma, to zná i každá jiná žena. Přijdu, musím poklidit, vyprat, poskládat do skříní, něco uvařit, pořád dokola. Vždyť to máme všechny stejné. Ten kolotoč je neměnný, ať jste herečka nebo třeba prodavačka. Rozdíl je jenom v časových možnostech, podle toho se pak řídí rodinná logistika.
Hned po rozchodu to nebylo úplně ideální, ale proč na sebe být naštvaní celý život. Podařilo se nám zůstat přáteli a teď spolu můžeme hrát v pohádce.