Prý máte ve svém profesním životě jednu úžasnou novinku, prozradíte?
Je to tak. Od září nastupuji do stálého angažmá do Dejvického divadla.
Co to pro herce znamená, mít své stálé místo v legendárním Dejvickém divadle?
Znamená to výzvu, odpovědnost, snad nějaké potvrzení o tom, že asi nejste marný herec a především radost a těšení na skvělé hráče.
Tamní dámská šatna je vyhlášená, už jste do ní zapadla?
Dámskou šatnu jsem si zamilovala hned. Protože jsou to silné ženské osobnosti, pravdivé a neokázalé, samy sebou a to je mi velmi blízké.
Na karlovarský filmový festival jste ale zavítala s delegací nového filmu. Na jakou vaší roli se diváci filmu mohou těšit?
Zápisník alkoholičky je film Dana Svátka a vznikl na základě blogu, který napsala Michaela Dufková. Ta za svoji zpověď získala cenu Magnesia Litera. Je to film o stále ve společnosti tabuizovaném ženském alkoholismu. Ve zkratce řečeno, u chlapa se to toleruje, žena a ještě ke všemu matka, je nepřijatelné tabu. Přitom je to peklo jak u mužů, tak u žen. Ženský alkoholismus je tichý, schovaný, pokoutně doma prováděný, když mě nikdo nevidí a s o to možná horšími důsledky. To téma je společensky nesmírně důležité a je dobře, že film vznikl.
Hraji tchyni mladé ženy, která se v tom topí a kterou skvěle hraje Tereza Ramba. Moji postavu jsem vnímala jako ambivalentní skrze složitost rodinné situace, zároveň strach o malé dítě, převažující postoj – košile je bližší než kabát ve vztahu k synovi, zároveň jistá maloměšťácká předsudečnost a tak dále. Mám ráda ambivalentní postavy.
Možná se brzy stanete tchyní i v reálném životě, máte dva dospívající syny.
Já se na to strašně těším! Některé mé kolegyně už tuhle realitu žijí a já se strašně těším na rozšíření rodiny, i proto, že ze své původní už nikoho dlouho nemám. Strašně se těším na vnoučata, které budu brutálně rozmazlovat. (smích) A troufám si říct, že jako tchyně budu dobrá. Vím, jak je důležité být přijímána i přijata, stejně jak důležité je pro děti mít nesobecké babičky, které se opravdu zajímají a nenapíší jen sms jednou do roka k narozeninám.
Starší syn dělá bakaláře na FAMU na katedře režie, mají s kolegy svoji produkční firmu, takže je samostatná jednotka. Mladší úspěšně odmaturoval a jeho kroky míří na medicínu. Dělají mi oba nevýslovnou radost.
Doma budete mít režiséra, co to znamená pro matku – herečku?
(smích) Jestli mě někdy obsadí, bude to osobnostní i názorová přetlačovaná, což by mohlo být velmi zábavné. Ale upřímně si myslím, že budu spíš krotká a poslušná herečka a maminka až na posledním místě.
Kdy ve svých synech nejvíc poznáváte sebe?
Je to zajímavý vývoj. Když byl Šimon malý, byl velmi extrovertní, divoký, zábavný, veselý. Teď je z něj usebraný, introvertní intelektuál, který se ovšem dokáže otevřít a být velmi spontánní. Vidím v něm svého bratra a to někdy až tak, že se musím otočit, jestli si nepovzdechl nebo něco neřekl on. Je to vlastně krásné. Brácha by na něj byl pyšný.
Jeník byl jako malý veselé a radostné dítě. Pořád se smál, říkali jsme mu Radostík. Je velmi empatický, soucitný, obrovsky spravedlivý, společenský. Největší radost mám z toho, že jsou oba kluci velmi pravdiví, nesnáší lež a že jsou to dobří lidé, uvnitř křehcí a nestydí se za to.
Váš otec, filmový architekt Rudolf Lukeš odešel, když vám bylo sedm let. Neměla jste možnost ho skutečně poznat, poznávají ho ve vás ale ti, kteří ho znali?
Máma vždycky říkala, že mám povahu po tátovi. Tedy že jsem spíš introvert. Máma už tu není, ani nikdo, kdo tátu ještě zažil, takže si říkám, že na tom, co říkala máma něco bude. Chtěla jsem malovat jako on. Chystala jsem se na výtvarnou školu, ale pak se to zvrtlo jinudy. Teď jsem se k malování po letech zase vrátila a dělá mi to dobře. Na všechno zapomenu, soustředím se jen na tahy štětcem, na barvy. Je to terapie.
Tátovi by loni bylo 100 let. Zemřel v pouhých 53 letech. Jako velmi nadaný filmový architekt, nejmladší na Barrandově, který pracoval s Krejčíkem a všemi skvělými režiséry, byl po únoru v roce 1948 vyakčněn z barrandovských ateliérů. Politická zlovůle bolševických kádrů, doba zločinná, která zničila spoustu talentů, spoustu lidí. Tátu určitě. Protože nesměl nic. Mohl jít do uranových dolů, ale to kvůli v mládí prodělané tuberkulóze naštěstí nemohl. Živil se jako lakýrník a písmomalíř.
Váš otec v 60. letech vyhrál anonymně soutěž na dětské knihy.
Tu tehdy vypsala Artia, naše největší nakladatelství na vývoz do celého světa. Táta soutěž vyhrál a tak se jeho prostorová leporela dostala v 60. letech do celého světa. Jen tady ho nikdo neznal. To se změnilo a od roku 2016 vydává Albatros leporela v Čechách a vycházejí znovu po celém světě.
Maminka, která byla novinářka, napsala knihu Píšu, dokud si pamatuju, kde líčí osudy naší rodiny napříč celým 20. stoletím. A já se teď snažím ten příběh přiblížit lidem prostřednictvím audiovize. Tým lidí kolem sebe mám skvělý.
Jste hodně vytížená, umíte si udržet rovnováhu mezi prací a odpočinkem?
Umím. Nejraději jezdím do hor. A je jedno, jestli na chalupu do těch Jizerských nebo k rakouským sousedům do těch vyšších. Cítím se tam svobodně, uvědomuju si svoji nepatrnost v tom poměru vůči celému zázraku, kterým je život. V půli července tam zmizím na tři týdny. Budu zvedat hlavu k těm vysokým horám, dýchat aerosol z tamních vodopádů, čistit hlavu a učit se texty dvou inscenací a jedné minisérie, které mě hned po prázdninách čekají.
